„Sem byl první, kdo to skočil,“ říká David své mladší sestře, režisérce Pepě Lubojacki. Mluví o zídce kdesi uprostřed sídliště na Jižním Městě a o svém dávném výkonu na skateboardu, kterému Pepa nechce věřit. Je to jedna z mála vzpomínek na dětství a dospívání, které oba sourozenci v autorčině dokumentu Kdyby se holubi proměnili ve zlato sdílejí. Jinak většinu snímku sledujeme situace, které ukazují Davidův dnešní stav. David je bezdomovec a alkoholik, podobně jako jeho bratranci a jako byl i jeho otec a další členové rodiny. Režisérka ve svém na iPhone natáčeném deníku zachycuje syrovou realitu každodenního života člověka, v němž se kdesi stále skrývá její starší bratr, ale jinak už funguje spíše jako stroječek poháněný ethanolem. Její snímek je křehký, autoterapeutický útvar, který se neustále pohybuje na hraně. Sama autorka si v průběhu natáčení klade otázky nad etikou svého počínání. Ale problematický je film i esteticky: emočně vyhrocené pasáže střídají esejistické vsuvky a fotografie z dětství rozpohybované pomocí starších modelů AI. Nakonec je však počin Pepy Lubojacki silný právě kvůli tomuto zvláštnímu škobrtání mezi situacemi, které jdou na dřeň, a zneklidňujícími zcizujícími efekty, jež mění protagonisty v jakési přízraky minulosti. Opěrné body se hledají těžce jak v dětství, tak v přítomnosti. Zbývají drobné záchvěvy sounáležitosti pod alkoholovou krustou, vzpomínky na PSH a děsivé představy, že z tohoto kolotoče už není cesta ven.

Kdyby se holubi proměnili ve zlato. Režie Pepa Lubojacki, ČR, SR, 2026, 110 min. Premiéra v kinech 24. 9. 2026