Kyjev se na začátku června rozloučil se so­­chou kyjevského ruskojazyčného spisovatele Michaila Bulgakova. Nacházela se v sousedství domu, v němž romanopisec strávil léta dospívání a mládí a kde dnes sídlí jeho mu­zeum. Jak v Deníku N vysvětluje ukrajinský kulturolog Radomyr Mokryk, jde o další fázi odstraňování pozůstatků ruského imperialismu. Demontáži předcházelo vyjádření komise Ukrajinského ústavu národní paměti, podle nějž je Bulgakovova tvorba „bezprostředně spojena s glorifikací ruské imperiální politiky a neskrývanou ukrajinofobií“, a petice adresovaná kyjevské městské radě.

Jak dokládá Josef Mlejnek v knize Múzy ve víru dějin (viz minirecenzi v A2 č. 24/2025), otázka Bulgakovova vztahu k Ukrajině je složitá a nejednoznačná. Zatímco samotné odstranění sochy proběhlo hladce, bezprostředně poté došlo k několika bizarním výstupům. Největší pozornost vzbudil mladík, který k opuštěnému podstavci přišel číst z Bulgakovova románu Bílá garda. Vybral si pozoruhodně aktuální úryvek: „Chvílemi se zdá, že to skončí a začne život, o jakém se píše v knihách provoněných čokoládou, ale to je klam, takový život sotva přijde, kolem běsní vichřice.“ Zaměstnankyně muzea, jež v komplikované době nestojí o zbytečnou pozornost, mu však brzy daly najevo, že jeho další přítomnost je nežádoucí. Protiváhou je video neznámé kyjevské dívky, která se na stejném místě natočila s výkřikem: „Je pryč a to je kurva dobře!“

Příznačné je, že v době vyhrocených debat na sociálních sítích jen málokoho zajímá sama socha. Instalována byla v podstatě protiprávně v roce 2007 – díky iniciativě a penězům Denyse Basse, náměstka tehdejšího kyjevského starosty Leonida Černoveckého. Její autor, ukrajinský sochař Mykola Rapaj, který byl už v dobách SSSR specialistou na umělecky sterilní pamětní desky a pomníky význačných Kyjevanů, ztvárnil Bulgakova vsedě na lavičce tak, aby vedle zůstalo dost místa i pro zájemce o společnou fotografii. Bez takové sochy bude nejspíš lépe jak Ukrajincům, tak samotnému Bulgakovovi.