Co takhle zavěsit výtisk vlastní básnické sbírky na prádelní šňůru vedle domu, ubezpečit babičku, že všechno je v nejlepším pořádku, a měsíc po měsíci sledovat, jak se knihy zmocňují přírodní živly? Otázka, jestli to má nějaký smysl, už se pak rozplyne sama v sobě.

Ten konkrétní, živly poničený exemplář básnické sbírky už ve hmotné podobě dávno ne­­existuje. K. ho nejprve umístila do skleněné koule zavěšené u nás v obýváku, aby ho za necelý rok v hádce roztrhala na miniaturní částečky a pak vyhodila ven z okna. Výsledek naší destruktivní péče máme uložený v rodinném archivu. Existuje série fotografií, jak marně lovím kousky knížky v šeříkovém květu dole na srázu pod naším oknem.

Byla to moje prvotina. Každý básník by se měl ze svého debutu malinko červenat, protože ho psal v rozpuku lyrického mládí. I ten můj je možná až příliš okouzlený italským básníkem Sandrem Pennou. Přesto tu sbírku, kterou jsem pojmenoval Drolení, mám rád. Zejména proto, že na úplném začátku roku 2021 jsem jeden z výtisků doma na zahradě připevnil dřevěnými kolíky na prádelní šňůru, kde jsem ho nechal napospas přírodním živlům.

Dodnes nevím, proč jsem to udělal, a každé opisování toho nešťastně…