Kdoví, zda vlna zájmu o Venezuelu, kterou na začátku roku vzbudila agrese Spojených států a únos autokratického prezidenta, vydrží déle než několik týdnů – pokud jde o literaturu a kulturu, dost možná zůstane u několika článků a rozhovorů. Zároveň je potřeba si přiznat, že četbou venezuelské literatury se sice o zemi dovíme leccos, ale přehled o aktuálních poměrech tím stejně nezískáme (a není snadné ho získat ani z médií). I svého času velmi úspěšný román V Caracasu bude nejspíš stále tma (2019, česky 2020; viz A2 č. 1/2021) od Kariny Sainz Borgo nabízel značně omezenou perspektivu. Většina venezuelské literatury – alespoň té, která má šanci prorazit – dnes ostatně vzniká v exilu, nejčastěji ve Španělsku. Platí to i pro Sympatii (Simpatía, 2021), druhý román Rodriga Blanca Calderóna, který koncem loňského roku vyšel ve zdařilém překladu Víta Kazmara.

Nezvyklé ultimátum

Ne že by v Sympatii, která se odehrává v Caracasu konce minulé dekády, neměla diktatura a všeobecná degradace země podstatnou roli – věci došly tak daleko, že by to nebylo ani dost dobře možné. Když například hlavní hrdina Odysseus Kan potřebuje vyměnit zámek u dveří, dorazí zámečník přes půl města pěšky: „Před měsícem mi kleklo auto. Nejsou náhradní díly.…