Angloamerický básník a literární kritik W. H. Au­­­­den se v jednom eseji ze čtyřicátých let 20. století vysmívá časté snaze kritiků třídit básníky podle generací. „Zdá se, že je brzy začnou označovat podle roků jako modely aut,“ píše Auden a zároveň se pozastavuje nad tehdejším inflačním používáním slova současný: „Moji současníci jsou prostě všichni ti, kteří jsou na světě v době, kdy žiji, ať jsou to nemluvňata, nebo století starci.“ Když čteme novou sbírku hudebníka, divadelníka a básníka Tomáše Procházky Stellio maior, musíme uznat, že i v dnešní době jsou termíny „generace“ a „současnost“ velmi prostupné.

Procházka je ročník 1973, a přitom se dotýká témat (periferní mikrosvět, environmentální problematika, decentralizace viděného), která jsou v soudobé české poezii příznačná pro nejmladší básníky, jako jsou například Lubomír Tichý, Sufian Massalema nebo Olga Wawracz. U Procházky se však nejedná o žádné dobové okouzlení novým materialismem či posthumanismem. Tyto motivy jsou do jeho hudební i divadelní práce (Procházka je frontman a textař skupiny B4 a spoluzakladatel Handa Gote Research & Development) organicky vrostlé a lze je sledovat kontinuálně. O jeho nové sbírce tedy nemůžeme striktně prohlásit, že je současná. Možná je nadčasová, nebo lépe řečeno jaksi vyvázaná z toku času.

Místo kokrhání cirkulárka

První oddíl sbírky, pojmenovaný Malá Paříž, se celý odehrává v kulisách autorova rodného města Kamenický Šenov v severním pohraničí. Postupně odkrýváme časové a existenciální vrstvy jednoho místa na periferii naší země, které ovšem nabývá na univerzalitě a stává se jakousi zástupnou metaforou pro cosi, co lze nazvat českým skanzenem. V Procházkově odlehlém univerzu však není skanzen oplocen nepropustnou sentimentalitou. Naopak je skrze živou paměť místa a na ni napojené lidské osudy silně demytizován. Do auta zde nastupujete v bačkorách, rozbitými okny sokolovny vane vítr, bezejmenný potok slouží jako kanalizace, ráno je les plný aut, nebudí vás kokrhání, ale zvuk cirkulárky, a místo krásných špaletových oken jsou všude okna plastová. Procházka vás svým pohledem bere za ruku a ukazuje vám „krásy“ venkova 21. století.

Autorovo básnické vidění je podvratně odromantizované; nelpí na poetických ornamentech či kejklířských metaforách, a navíc má cit pro budování překvapivé a mnohdy i legrační pointy. Čteme tak básně s prozaizovaným, a přesto minimalistickým nádechem, za nimiž tušíme vyfabulovaný příběh, jenž je ale vždy vystavěn na reálném a uvěřitelném půdorysu. Procházkova řeč se vztahuje k otázce, jak minulost uchopovat jazykem, a zároveň v ní dochází k paradoxu, kdy svým pojmenováním události ještě více zastírá.

Ve Stellio maior je minulost vždy živým odrazem přítomnosti. Sbírku lze číst jako autorův deník, zápisky z rodinných nebo veřejných archiválií či jako přepis zaslechnutých, tradovaných historek, v nichž je slast z odvyprávěného příběhu vždy podstatnější než doslovně nudná pravda. Důležitá je rovněž skutečnost, že Procházka dokáže v básních navodit atmosféru, jejímž prostřednictvím se v důvěrně známém prostředí stává anonymním cizincem, což mu umožňuje získat patřičný emocionální odstup: „Malá Paříž spí. / Auto zastavím před poštou, / v místech, kde kočičí hlavy / přecházejí v zámkovou dlažbu. / Nikdo se neotočí, nikdo mě nepozná.“

Dnes neprší

Bylo už řečeno, že básník není žádným čarovným pěvcem. O to víc je ale poctivým pochůzkářem a bystrým pozorovatelem. Při svém pečlivém sledování rodného místa si nikdy nic nemyslí a nikdy nic nehodnotí. Neutralita viděného však přesto dokonale vykresluje zvláštní geografický, jazykový a obecně lidský meziprostor, z něhož nakonec člověk a jeho potřeba cokoli uměle institucionalizovat tak trochu vypadává: „Moře tu bylo dlouho, až do druhohor, / a nebylo tenkrát ještě / ani české ani německé. / Říká se, že bylo krásné.“

Druhá část sbírky, nazvaná stejně jako celá kniha Stellio maior, je komponována jako bizarní přehlídka všemožných lidských osudů a prohlubuje se v ní mysterióznější, magičtější a mýtotvorný ráz Procházkových textů. Jako by zde byla velmi jemně cítit tklivě snová, až jakási „wernischovská“ melancholie něčeho smutně krásného, co už pominulo a zůstalo jen v anekdotických příbězích. „Dnes neprší, / říká nahlas pan Ervín. / Zní to, jako by snad / po všechny ostatní dny / pršelo. / To ovšem není pravda,“ píše v jedné z takových básní Procházka, který tímto imaginativním gestem tajuplně znejisťuje první část rukopisu a rozmělňuje už tak pochybnou hranici mezi tím, co je skutečné, a co neskutečné.

Autor je básník a literární kritik.