Na počátku stál bleskový nápad animátora Ugo Bienvenua. Když koutkem oka spatřil duhu, zatoužil spojit ji s nějakým příběhem, který by pak mohl ožít během každého současně deštivého i slunečného dne. Následovalo deset intuitivních kreseb zobrazujících chlapce v duhovém plášti letícího oblohou. Až na jejich základě začal nabývat přesnějšího tvaru příběh o neposlušném desetiletém hrdinovi, který bez vědomí rodičů použije duhový plášť své starší sestry určený k cestování časem. Francouzský animovaný film Arco už stihl vyhrát cenu za nejlepší animovaný film na Evropských filmových cenách a dočkal se i oscarové nominace.

Dvě budoucnosti

Arco touží vidět dinosaury, nehledí na to, že cestování časem je povolené až od dvanácti let, a vydá se tajně na cestu. Protože ale technologii své doby, tedy konce třetího tisíciletí, neumí ovládat, ocitá se místo druhohor v roce 2075. Když se probírá po svém pádu z nebe, zjišťuje, že diamant pohánějící jeho plášť se ztratil. Cíl je tedy jasný: najít ho a vrátit se domů.

Arca objeví a ošetří Iris, dívka jeho věku, která vyrůstá pod dohledem domácího robota, zatímco její rodiče jsou přes týden v práci. Konec jednadvacátého století se vyznačuje rostoucí všudypřítomností automatizované práce, jejímž důsledkem paradoxně není více času pro rodinnou pospolitost. Hrozbou je i rostoucí klimatická krize – každý rodinný dům je tak obklopen skleněným dómem, chránícím obyvatele v době požáru či některé ze stále častějších klimatických anomálií.

Arco je tím velmi zaskočený, jeho společnost totiž zdánlivě všechny problémy překonala. Doposud žil v idylické rodině, kde se každý věnuje svým zájmům, přičemž spousta času zbývá také na společnou činnost. Soužití v jeho světě je harmonické a intimní, přijde mu tedy absurdní, že Iris tráví většinu času pouze v přítomnosti sice obětavého a přátelského, ale stále jen stroje. Technologie Arcova světa překročila jisté hranice a stala se částečně neviditelnou, umožňuje žít v organicky a přirozeně působícím prostoru, jehož architektura se sice jeví futuristicky, ale zároveň zde život připomíná spíše dávné časy. I produkt pokročilé technologie, jakým je Arcův plášť, vypadá na pohled samozřejmě, jako obyčejný, zaměnitelný kus oděvu.

Právě tento přístup je nakonec zajímavější než zápletka zahrnující trojici konspiračních podivínů, v jejichž rukách skončí Arcův diamant. Ve sci­-fi se mnohem častěji setkáváme s dystopiemi, sloužícími jako alegorie našich současných problémů. Tvůrci Arca ale volí méně běžný pohled, kdy nám ukazuje dvě budoucnosti. Jednu relativně blízkou, v níž se naše současná situace skutečně zhoršuje a blíží krizovému bodu, druhou výrazně vzdálenější – tak vzdálenou, že nemá prakticky smysl hledat přímou kontinuitu –, v níž jsou zdánlivě všechny problémy pryč.

Znamená to snad, že v pojetí filmu jsou současné problémy jen přechodným bodem a porodními bolestmi nového světa? S trochou odstupu však nepozorujeme, že by Arcova doba problémy roku 2075 skutečně zcela vyřešila. Jeho rodina žije v domě postaveném nad oblaky – což je do extrému dovedený princip skleněných dómů, jakými je obklopena Iris. Členové rodiny tu sice tráví čas společně, ovšem jsou zcela odtržení od jakékoliv širší komunity, o jejíž podobě nemáme představu. Jsou Arcovy idylické životní podmínky typickou zkušeností člověka jeho doby, nebo se někde pod oblaky skrývá třída trpících? Snímek ani nenaznačuje odpověď a dění sleduje z úhlu pohledu desetiletého chlapce s jeho stále ještě velmi omezenou vnitřní encyklopedií. Iris, jež bezprostředně čelí problémům své doby, je mnohem schopnější je vnímat a popisovat.

Krása letu

Snímek je v recenzích často srovnáván s tvorbou Hajaa Mijazakiho, což se stane snad každému filmu s dětskými protagonisty, jehož nosným bodem je strhující a melancholická krása letu. Klasik japonské animace má ale mnohem blíž k jasnému a normativnímu formulování svých postojů. Z Mijazakiho filmů velmi snadno poznáme, jaký je jeho preferovaný „správný způsob života“ a k jakému ideál­­u by mělo lidstvo směřovat – tento aspekt ostatně režisér podroboval ve svém posledním filmu Chlapec a volavka (Kimitači wa dó ikiru ka, 2023) sebereflexi.

Arco na tak direktivní rovině nefunguje, režisér Ugo Bienvenu je věrný svému prvotnímu nápadu a chce, aby si divák při spatření duhy vzpomněl na jeho malého cestovatele časem. Každá duha je v tomto fikčním světě důkazem přítomnosti návštěvníka z jiné doby. Zbytek vyprávění se odvíjí od tohoto prvotního pohybu a snímek především usiluje o silnou emocionální rezonanci příběhu přátelství dvou dětí z jiné doby. Fungování zdejšího světa se odhaluje díky designu a přemíře vizuálních informací. Z toho ale také plyne, že snímek nechává mnohé ohledně vývoje technologií, umělé inteligence, atomizace společnosti či rodinného uspořádání nedořečené.

Zážitek z filmu umocňuje animace vycházející z francouzské tradice – pro Bienvenua bylo důležité složit svůj více než stočlenný tým z místních tvůrců. Výsledek si pak uchovává bezelstnou jednoduchost ruční kresby, jež se vedle dominantní počítačově generované animace stává stále atraktivnější. Výrazné tvary, syté barvy, expresivní pohyb – dívat se na Arca je radost. Dokonce i Disney nyní oznámil plán vrátit se k ruční 2D animaci. Světový zájem o tento francouzský snímek, jenž měl premiéru v Cannes, byl nepochybně jedním z argumentů pro takové rozhodnutí.

Autor je filmový publicista