Už název knihy S Wittgensteinem v gay sauně naznačuje provokaci a hru s intelektuálním krytím. Vratislav Maňák vstupuje do prostoru, který je mimo komunitní zkušenost často redukován na čistou fyzičnost, zbavenou dalších vrstev. Proti tomuto zploštění míří autorovo gesto, jímž do sauny přivádí těžké váhy evropského myšlení. Připomíná tak mimo jiné scénu z Binetovy Sedmé funkce jazyka (2015, česky 2017), kde Michel Foucault sedí nahý v horké páře a odpovídá detektivovi na otázky se stejnou soustředěností, s jakou se věnuje mladičkému Arabovi. „Zkouším dodat vážnost tomuto textu tím, že do gay sauny přivádím nejlepší evropské filosofy uplynulého století – a dělám to vědomě,“ čteme v Maňákově knize. Vážnost tu není protikladem tělesnosti. Spíše jde o pokus udržet obojí v jednom: myšlení i slast, koncept a pot.

Dvě malé smrti

Maňákův text ovšem nezůstává uzavřený v lázeňském labyrintu. Volně se pohybuje mezi Budapeští, Vídní, Berlínem a Prahou – ačkoliv tato geografická osa představuje jen povrch. Pod ním se rozvíjí autorův experiment: co se stane se subjektem v prostoru, kde mizí hierarchie a sociální role? Autor nejprve zavádí čtenáře do patrové sauny ve vídeňském Kaiserbründlu, kde těla a jejich sexualita vyvstávají mezi párou, sprchami a temnými kójemi s anonymními muži. Právě zde se objevuje motiv „malé smrti“: ta se nejprve týká morálky, potom řeči. Dobrovolným oněměním se tu ruší filtr mezi vnitřním a vnějším světem; jazyk přestává zajišťovat odstup. V této souvislosti do textu vstupuje Wittgenstein – ne jako autorita, která by legitimizovala autorovy názory, ale jako rámec pro uvažování o hranicích řeči a o tom, co zůstává mimo ni.

Vedle toho se tu – trochu obligátně – objevuje freudovská trojice pud, ego, superego: právě zde je totiž patrné, jak instance vnitřní kontroly, utvářená výchovou a kulturou, slábne a tělo se na okamžik zbavuje její korekce. Podle Maňáka to však neznamená osvobození: „Ani absence hierarchické struktury proto nakonec mužsko­-mužským společenstvím nepřináší žádnou velkou úlevu…“ Korektiv jen nabývá jemnější podoby dozoru. Mužství zůstává „zamčeno v kasárnách“ – což je obraz, který spojuje minulost vojenské disciplíny s dnešní podobou mainstreamové maskulinity. Moc se nikam nevytrácí, pouze mění tvar a rozptyluje se do gest a očekávání. Nejde o překvapivý závěr: tradiční maskulinita je vystavěna na kontrole afektu, soutěživosti a popření zranitelnosti. I když mizí vnější hierarchie, přetrvává tlak na výkon a dominanci – přesně v tom smyslu, v jakém o něm uvažoval Foucault, jen přepsaný do jiných kódů. V tomto rámci pak nepůsobí Binetova scéna s nahým filosofem jako pouhý fikční ornament, ale jako součást úvahy.

Opera a estetika campu

Ze sauny se Maňák přesouvá do ještě stylizovanějšího prostoru – do opery spojené s queer fascinací archetypem silné ženy. Nejde o náhodnou odbočku, ale o další způsob, jak zkoumat vztah mezi afektem, mocí a identitou. V tradičním genderovém modelu by u hrdiny byl afekt známkou slabosti, kdežto u hrdinky by bylo selháním jeho potlačení: ženská figura totiž může, na rozdíl od té mužské, emoci nést, vystavit ji a proměnit v sílu. A právě zde se vztah gay publika k opeře stává zajímavým. Primadona či femme fatale fungují jako projekční plocha, která dovoluje „přehnanost“ nejen sledovat, ale žít v ní. Opera tak pro Maňáka není jen žánrem, nýbrž scénou symbolické nadvlády, kde se afekt legitimizuje skrze styl. Když autor připomíná, že americký kapitál „unesl“ operu, aby si bankéři mohli připadat jako na královském dvoře, a Evropa jej následovala, nejde o pouhou historku z kulturních dějin, ale o další příklad toho, jak se estetika stává nástrojem moci.

Právě zde Maňák do textu začleňuje pojem camp, jak jej popsala Susan Sontag v eseji Notes on „Camp“ (1964; česky vyšel pod názvem Poznámky o fenoménu camp v Revue Labyrint č. 7–8, 2000): tedy jako označení pro lásku k nepřirozenosti, vědomou umělost, přehnanost jako strategii. Maňák přitom camp neredukuje na stylový ornament queer kultury – camp tu funguje jako obranný mechanismus, politické gesto, způsob, jak zacházet s afektem, který by v jiném rámci působil jako slabost. Přílišná emocionalita, oddanost, patos, tedy vše, co je pro hegemonní maskulinitu diskvalifikující, se může skrze styl znovu stát projevem síly.

Laboratoř subjektu

Pokud moderní evropská kultura systematicky spojovala intimitu se slabostí a tuto slabost feminizovala, byl každý projev blízkosti mužů nutně podezřelý. V této perspektivě je zajímavé i to, jak mainstreamová kultura reaguje na dvojice typu Batman a Robin či James T. Kirk a Spock, které bývají opakovaně nazírány prizmatem homoerotické fantazie. Nejde přitom o to, že by tak byly koncipovány; potřebu takové interpretace vyvolává sama těsná vazba maskulinních hrdinů. Sexua­lizující čtení pak může fungovat jako disciplinující gesto: označí přebytek blízkosti, aby jasně vyvstal rámec normy. Čím rigidnější je naše představa „skutečného muže“, tím citlivěji reagujeme na každý náznak, který ji přesahuje. Právě zde se kniha nejvíce vzdaluje žánru reportáže. Dark room pro Maňáka není senzací, ale laboratoří subjektu: místem, kde se zmíněné mechanismy ukazují v praxi. Gesta, pohledy i mlčení jsou analyzovány s odstupem, který ale nezastírá osobní zkušenost.

To vše autor zdobí citacemi Jeana Baudrillarda či Pierra Bourdieua, které napomáhají k promyšlení toho, jak se i v prostoru zdánlivé anonymity rozděluje symbolický kapitál, jakým způsobem tělo vstupuje do hry znaků a jak se performativita odehrává beze slov. Intimita tu není opakem veřejného, ale jeho zhuštěnou formou.

Středoevropský místopis

Právě proto kniha v závěru přechází k městu samotnému. Maňák nám předkládá zvláštní podobou pražského místopisu: mapa, na které najdeme někdejší kasárna na náměstí Republiky i toalety obchodního domu Palladium, není turistická ani nostalgická. Spíše než o průvodce jde o zachycení proměnlivých zón, v nichž se gay komunita učí pohybovat mezi viditelností a úkrytem. Otázka, zda zveřejnění těchto míst neznamená jejich prozrazení, zůstává otevřená. Text se však vyhýbá bulvárnímu tónu – nepředkládá senzaci, ale archiv zkušenosti. Stejně jako tělo v sauně či afekt na operní scéně je i urbánní prostor nazírán jako pole, kde se moc rozptyluje do pravidel, očekávání a nepsaných kódů. Osa Budapešť–Vídeň–Berlín–Praha přitom rozšiřuje perspektivu: nejde o izolovaný fenomén, nýbrž o středoevropskou zkušenost, v níž se míra tolerance i kontroly proměňuje podle lokální historie. To, co se odehrává v dark roomu, není vyňato z dějin – naopak, je to jejich zhuštěným obrazem.

Maňák píše bez potřeby šokovat. Skoky mezi kanonickými texty a popkulturními odkazy nepůsobí násilně; filosofický výrok zde nestojí proti sloganu „Chlapi sobě“, ale vstupuje s ním do napětí. Esej se tak nerozpadá mezi popis tělesné zkušenosti a filosofické úvahy. Autoři citovaných výroků se tu neobjevují jako alibi, nýbrž jako spoludiskutující. Konkrétní zkušenost je neanuluje, oni ji naopak zpřesňují. S Wittgensteinem v gay sauně je proto víc než provokace: je to promyšlený pokus přemýšlet o mužství, moci a hranicích jazyka z místa, které bývá přehlíženo, a přesto osvětluje principy, jež řídí chování mnohých.

Autorka je komparatistka.