Reportážní eseje Vratislava Maňáka shrnuté v knize S Wittgensteinem v gay sauně zavedou čtenářstvo nejen do suché páry, kde se dumá na těžkými filosofickými tématy, ale i do dark roomu. Od líčení urbánních prostorů spojených s gay komunitou přitom dospíváme k obecnějším úvahám o mužství, moci a hranicích jazyka.

Ilustrace Mykhailo Shostak
Už název knihy S Wittgensteinem v gay sauně naznačuje provokaci a hru s intelektuálním krytím. Vratislav Maňák vstupuje do prostoru, který je mimo komunitní zkušenost často redukován na čistou fyzičnost, zbavenou dalších vrstev. Proti tomuto zploštění míří autorovo gesto, jímž do sauny přivádí těžké váhy evropského myšlení. Připomíná tak mimo jiné scénu z Binetovy Sedmé funkce jazyka (2015, česky 2017), kde Michel Foucault sedí nahý v horké páře a odpovídá detektivovi na otázky se stejnou soustředěností, s jakou se věnuje mladičkému Arabovi. „Zkouším dodat vážnost tomuto textu tím, že do gay sauny přivádím nejlepší evropské filosofy uplynulého století – a dělám to vědomě,“ čteme v Maňákově knize. Vážnost tu není protikladem tělesnosti. Spíše jde o pokus udržet obojí v jednom: myšlení i slast, koncept a pot.
Dvě malé smrti
Maňákův text ovšem nezůstává uzavřený v lázeňském labyrintu. Volně se pohybuje mezi Budapeští, Vídní, Berlínem a Prahou – ačkoliv tato geografická osa představuje jen povrch. Pod ním se rozvíjí autorův experiment: co se stane se subjektem v prostoru, kde mizí hierarchie a sociální role? Autor nejprve zavádí čtenáře do patrové sauny ve vídeňském Kaiserbründlu, kde těla a jejich sexualita vyvstávají mezi párou, sprchami a temnými kójemi s anonymními muži. Právě zde se…Článek je přístupný předplatitelům*kám.