Boty jsou jednou ze základních materiálních potřeb, která nám umožňuje se pohodlně pohybovat. Mnoho bot se vyrábělo a některé stále vyrábějí i na českém území. Produkce obuvi prudce vzrostla v druhé polovině 19. a první polovině 20. století a její výzkum nás může poučit o charakteru industrializace a modernizace českých zemí, o životech a bojích zdejšího dělnictva i napojení těchto procesů na koloniální svět a vznikající svět globálního kapitalismu.

Z dílny továrna

Jedním z největších center výroby bot v českých zemích, ale i v celém Rakousku byla Třebíč. Stávat se jím začala už v 18. století díky armádním zakázkám. V průběhu 19. století se pak pod vlivem industrializace, liberalizace a nástupu kapitalismu velká většina obuvnických a koželužských mistrů proletarizovala – na konci 19. století bylo v Třebíči 2 500 proletarizovaných obuvníků, zvaných štukmajstři. Několika rodinám se však podařilo přeměnit své dílny na továrny. Největší z nich byla továrna firmy Carl Budischowsky. Budischowští byli původně koželužští mistři, kterým se během 19. století podařilo vybudovat jednu z největších kožedělných a obuvnických továren v Rakousku a na jeho konci si zajistit v podstatě monopol na dodávky pro rakouskou armádu. Firma exportovala i do zahraničí a během válek na Balkáně v sedmdesátých letech dodávala všem zúčastněným stranám.

Postavení třebíčské firmy bylo umožněno náskokem v zavádění strojního vybavení a nových technologií. Nejzásadnější pak byla inovace spočívající v chemickém činění kůží na počátku osmdesátých let 19. století. Kůže se tradičně činila pomocí namáčení v roztoku z třísla, tedy rozemleté kůry. Chemický postup dokázal zkrátit dobu potřebnou k výrobě kůže z měsíců na dny a tím zásadně akcelerovat výrobu. Zrychlila se však také míra znečištění. Jedním z nejpoužívanějších chemických činidel byly zdraví nebezpečné karcinogenní sloučeniny chromu. Takto vzpomínal na třebíčský průmysl a jeho roli při znečišťování města Vítězslav Nezval ve svých pamětech: „V Borovině u Třebíče v nejnádhernější přírodě se nedalo jít, aniž člověk tiskl k nosu kapesník. Zdálo se, že i z borovinského potůčku se šíří hrozný zápach schnoucích kůží, které tu byly zpracovávány. Obuvnický průmysl v Třebíči byl tehdy patrně bez konkurence, takže kapitalismus zde byl víc na očích všech než jinde.“

Není to náš problém

Při promýšlení industrializace českých zemí 19. století nejsou pravděpodobně vztahy s koloniálním a kolonizovaným světem to první, co člověku přijde na mysl. I při dnešních debatách o migraci, spravedlivé ekologické transformaci či vztazích mezi globálním Severem a Jihem se v české společnosti objevují názory zdůrazňující, že české země neměly s kolonialismem nic společného, a tedy že řešení jeho následků není náš problém. Příběh firmy Carl Budischowsky a jejího hlubokého a transformativního napojení na koloniální Indii nám může pomoci osvětlit postavení českých zemí na semiperiferii koloniálního světa i vznikajícího globálního kapitalismu.

Na konci 19. století se Indie stala jedním z největších vývozců surových kůží. Hodnota exportu mezi lety 1860 a 1925 vzrostla čtyřicetkrát, a to v souvislosti se stejným procesem, který stál za vzestupem společnosti Budischowsky – zaváděním chromového činění kůží do výroby. Největšími odběrateli této kůže byly německé a rakouské firmy a všemu dominoval jejich kartel sídlící v Kalkatě. Právě odtamtud a obecně z východní Indie pocházela velká část kůží zpracovávaných tou dobou ve firmě Budi­schowských. Přineslo to velké změny v indické společnosti, kde je kráva podstatnou částí společnosti považována za posvátné zvíře, a práce s mrtvými kravskými těly a kůžemi byla proto vyhrazena nejnižším kastám.

Tradičně byla kožedělná práce v Indii spojena se skupinou Čamarů. Toto propojení se ještě posílilo vlivem koloniální etnografie a rozvojem kožedělného průmyslu. Až čtvrtina celé populace Čamarů se tak v druhé polovině 19. století přesunula do velkých výrobních center jako Ágra, Kánpur či Kalkata, kde zastávali ty nejprekérnější a nejnáročnější pozice. V Indii bylo prováděno pouze hrubé čištění kůží, samotné činění se dělo v Evropě či v USA. Podle historičky Šahány Bhattáčárdží je tento fakt příznakem toho, že indické dělnictvo bylo na nejnižším místě mapy globální dělby práce. V rámci koloniálního systému a myšlení bylo považováno za mnohem méně zručné než to evropské, což bylo podmíněno rasistickými představami o vědomostech, dovednostech a kvalitě práce kolonizovaných. Levná indická práce, jež spočívala v hrubém opracování kůže pro export, byla klíčová pro obrovský nárůst kožedělné výroby v Evropě a USA a byla nutně udržována ve svém podřízeném postavení rasizovaným „monopolem zručnosti“.

Radikální ševci

Situace středoevropského dělnictva byla sice o něco lepší, za dobrou ji ale označit rozhodně nelze: v třebíčských továrnách se běžně pracovalo jedenáct a více hodin, štukmajstři i sedmnáct hodin denně, a za velmi nízké mzdy. Proletarizovaní mistři přišli o svoji samostatnost a řemeslnickou identitu. Obuvnické a koželužské dělnictvo bylo ve velké míře postiženo plicními chorobami, o čemž na konci 19. století referoval lékař Max Pop­per i na základě dat z Třebíče: „Seschlé a rozmělněné chrchle souchotinářské zvedají se s prachem dílny – obuvnické dělnictvo (…) je zamořeno přímo tuberkulosou.“ České dělnictvo však dokázalo alespoň částečně využít svého postavení v systému a svého „monopolu zručnosti“ a vynutit si pomocí organizace, stávek, demonstrací či jen společného vytváření kultury řadu změn a zlepšení své situace. Před první světovou válkou se postupně zkracovala pracovní doba, rostly platy a bylo zavedeno všeobecné volební právo pro muže a další změny.

V tomto procesu plnilo významnou úlohu i třebíčské dělnictvo, které se v sedmdesátých letech 19. století začalo organizovat a o dekádu později vstupovat do veřejného prostoru a politiky. Na první oslavu Prvního máje v roce 1890 dokázalo přitáhnout čtyři tisíce lidí z celkových patnácti tisíc obyvatel. Třebíč se stala baštou radikální levice na západní Moravě (z tohoto prostředí vzešel například Bohumír Šmeral). Zejména v rámci obuvnických odborů mělo město vliv i uvnitř celorakouské levice. V meziválečné době se Třebíč po dramatickém zapojení do prosincové generální stávky v roce 1920 stala důležitým centrem Komunistické strany Československa a byla jedním z prvních měst, která měla komunistického starostu. Když v roce 1931 koupil továrnu firmy Carl Budischowsky Tomáš Baťa, postavila se část třebíčského dělnictva jeho racionalizačním (a pro Třebíč značně destruktivním) plánům v ulicích.

Radikalismus třebíčského dělnictva byl kombinací řady faktorů, od charakteru obuvnického a kožedělného průmyslu (který se podobal prekérní situaci v textilním průmyslu) přes periferní pozici Třebíče až po intenzivní vztahy s tehdy velmi radikálním vídeňským dělnictvem. Svou roli však mohla hrát také příslovečná radikalita ševců, které se věnovali Joan Scott a Eric Hobsbawm v textu Political Shoemakers (Političtí ševci), publikovaném v roce 1980 v časopise Past & Present. Ševci často zastávali v rámci pracující třídy intelektuální pozici, při práci četli a jejich dílny sloužily jako místa diskusí a setkávání. Jejich řemeslo přitom bylo v mnoha ohledech velmi prekérní. Postava radikálního ševce přežila v kultuře v podstatě dodnes, příkladem je i Rumcajs z pohádek Václava Čtvrtka, původně jičínský švec, který se po konfliktu s vrchností uchýlí ke zbojnictví. „Radikální ševcovství“ se v Třebíči manifestovalo v lidech, jako byl Leopold Pokorný, obuvník, rudý skaut a interbrigadista, který padl ve španělské občanské válce. Do určité míry pak představě radikálního ševce usilujícího o hluboké změny v průmyslu i společnosti odpovídal i Tomáš Baťa. To už byla ale trochu jiná radikalita.

Autor je historik.