Hranice mezi undergroundovou a oficiální tvorbou jsou v experimentální hudbě vágní, nicméně vcelku pevné. Ačkoli mezi umělci a umělkyněmi objíždějícími evropská města za honoráře, které sotva pokryjí dopravu, a těmi, co vystupují v prestižních institucích a jsou zváni na festivaly, leckdy najdeme jen minimální stylové a kvalitativní rozdíly, dostat se z první kategorie do druhé není jednoduché. I osobnosti, které mají mezi posluchačstvem status legend, bývají nuceny kombinovat větší koncerty s těmi komorními. Existují ale výjimky, jimž se podařilo do druhé kategorie bezezbytku přesunout. Příkladem je newyorská skladatelka Lea Bertucci.

Možnosti témbru

V letech před covidem jsme mohli Leu Bertuc­ci vidět i u nás: opakovaně vystoupila v Praze (mimo jiné i v rámci série A2+), ale také v Brně. Šlo o malé koncerty pro pár desítek návštěvníků a Bertucci se na nich prezentovala jako saxofonistka pracující s elektronikou, zejména s páskovými smyčkami. Svou hrou na altsaxofon, případně basklarinet se zařadila po bok současníků typu Colina Stetsona a jeho epigona Bendika Giskeho nebo americké experimentátorky Matany Roberts, tedy hráčů, kteří v desátých letech namísto ryčných freejazzových ataků zkoumali možnosti témbru, trpělivě budovali lyrické struktury a zhusta si přitom pomáhali dalšími prostředky.

Role dřevěných dechových nástrojů, do té doby dominantních, se po nahrávce Metal Aether (2018)…