Kniha britského historika Nialla Fergusona nazvaná Zkáza. Politické aspekty katastrof (Doom: The Politics of Catastrophe, 2021) vznikala během koronavirové pandemie a částečně ji i reflektuje. Právě v době covidu se definitivně ukázalo, že ani svět 21. století nedokáže zcela předvídat velké pohromy, natož je kontrolovat. Autora zajímají především obecné dějiny katastrof, přičemž připouští, že je neumíme spolehlivě predikovat. Maximálně můžeme vytvořit odolnější, „antifragilní“ společnost. Zkáza je široce rozkročenou úvahou o tom, proč se moderní společnosti navzdory vědeckému pokroku, pokročilé expertize a rozvinutým institucím stále znovu otřásají při střetu s jevy, které ještě nedávno považovaly za zvládnutelné. A právě tato ambice je zároveň silnou stránkou i slabinou knihy.

Výklad postupuje od přehledu dějin katastrof přes interpretaci pandemie covidu až ke geopolitickému dovětku o Číně a Spojených státech. Čtivosti napomáhá Fergusonova schopnost pracovat s poutavými historickými detaily a zároveň je interpretovat v perspektivě společenských věd, například když vysvětluje morové epidemie pomocí sociální teorie nebo když vztahuje havárii raketoplánu Challenger k byrokratické slepotě. Zároveň však kniha působí, jako by autorovi nestačilo jediné téma. Výklad se rozbíhá do stran a ne vždy se daří vše složit do přesvědčivého celku. Čtenáři tak utkví spíše náhodné postřehy než jasné sdělení.

Příroda, nebo politika?

Nejpřesnější je Ferguson tam, kde zpochybňuje zažitý rozdíl mezi pohromami zaviněnými živly a těmi způsobenými člověkem. Katastrofy podle něj nejsou tak snadno klasifikovatelné. To, co nazýváme katastrofou, totiž zpravidla vzniká teprve při střetu přírodního jevu s konkrétní společností. Zemětřesení se stává katastrofou pouze tehdy, když ohrozí lidskou zástavbu a infrastrukturu. Pandemie nevzniká jen kvůli vysoce infekčnímu viru, ale také kvůli společenským sítím, jimiž se šíří. Autor nás tak nutí přemýšlet o širších souvislostech katastrof. Připomíná, že každá pohroma nejprve vstoupí do již existujícího uspořádání společnosti a až pak se ukáže její skutečný rozsah. „Příroda“ a „politika“ se nedají oddělit, protože již dávno tvoří jediný systém.

S tím souvisí i jedno z hlavních témat knihy: sítě. Nejde přitom pouze o sociální média v dnešním úzce vymezeném smyslu, ale také o obchodní trasy, pohyb lidí, různé komunikační kanály či instituce. Rozsah katastrofy totiž určuje také míra propojenosti. Patogen, panika nebo například lež se mohou šířit v různé míře dle struktury sítě. V globalizovaném světě tak může lokální problém snadno přerůst v mezinárodní katastrofu. Cokoliv má potenciál vyvolat řetězovou reakci. Ferguson přesvědčivě ukazuje, že modernita spolu s vyšší propojeností vytvořila zranitelnější společnost – ať už je hrozba biologická, ekonomická nebo třeba informační.

S modernitou souvisí i další kritizovaný aspekt, totiž byrokratizace. Podle autora vznikají katastrofy jen zřídka přímo v centrech politické moci. Selhání často nastává hlouběji v institucionálních strukturách, zejména na manažerských úrovních, kde se rozhodnutí převádějí do konkrétní praxe. Přestože je takový pohled legitimní, z Fergusonovy interpretace pandemie můžeme lehce nabýt dojmu, že důraz na selhání administrativního aparátu v konečném důsledku snímá odpovědnost z politických elit.

Nová studená válka

Nejsilnější je kniha v okamžiku, kdy se z obecné historie katastrof stává úvaha o druhé studené válce – tentokrát mezi USA a Čínou. Ferguson tvrdí, že koronavirová pandemie tento konflikt nevytvořila, jen zostřila a zviditelnila, a nabízí ucelenou a poměrně přesnou diagnózu. V těchto pasážích se však text odchyluje od hlavního tématu a mění se v úvahu o politické hegemonii v rámci mezinárodního řádu. Právě vinou rozložení pozornosti mezi více témat Zkáza ve výsledku předkládá méně systematický výklad než třeba politolog Graham Allison, který v Osudové pasti (2017, česky 2018) přišel s přesvědčivějším a hlubším rozborem zmíněného velmocenského soupeření.

Zkáza je tak nakonec cennější jako intelektuální provokace než jako uspořádaná syntéza. Ferguson správně tvrdí, že historik nemá na základě dějin vytvářet předpověď, protože katastrofy se vzpírají kategorizaci i lidské touze po pravidelnosti. Zároveň ale nedokáže odolat pokušení hledat v minulých krizích obrysy budoucnosti, čehož se většina historiků z dobrých důvodů snaží vyvarovat. I to dodává textu zvláštní napětí. Autor varuje před proroky, ale sám občas prorocky gestikuluje. Přesto Zkáza stojí za přečtení. Ne proto, že by nabízela řešení, ale protože odmítá útěšnou představu, že katastrofa je pouhou výjimkou z běžného chodu věcí. Ve Fergusonově podání se nejeví jako výjimka, ale jako moment, kdy se standardní politické a společenské procesy vyhrotí do extrémní podoby. Jednou jako pandemie, podruhé jako kolaps finančních trhů, potřetí jako proměna velmocenské rovnováhy. To je nepříjemná, ale užitečná lekce.

Autor je politolog.