Festival Loutex, věnovaný loutkové tvorbě pro dospělé, pořádá divadlo Alfred ve dvoře už šestým rokem. Přehlídka se přitom soustředí na okraj již tak minoritního žánru a představuje především nezávislou scénu. Takové rozhodnutí s sebou nese jistá specifika – na jednu stranu vzniká svobodný prostor pro experiment, na stranu druhou se prezentovaná díla mohou pohybovat na hraně srozumitelnosti. Tendence, které můžeme pozorovat v současné loutkové tvorbě pro dospělé, totiž s diváckou stravitelností příliš nepočítají.

Obrazy místo příběhů

Jedním z aktuálních trendů je upozaďování příběhu i textu. Příkladem je PROJEKT 4470 Emy Vícenové, Ctibora Němce a kolektivu vybraného na základě otevřené výzvy. Režijnímu duu z bratislavské VŠMU se podařilo vytvořit fascinující mimozemskou krajinu, která ožívá díky živému snímání kamerou. K působivému výsledku stačí dva stoly: na jednom jsou písečná údolí z cukrových homolí, na druhém vidíme krajinu s malými vodními plochami. Sur­reál­nou scenerii dotváří snový fialovo­-růžový light design a až dokumentárně přesné live cinema záběry. Ty sledují protagonistu, malou postavičku na drátku, při jeho cestě měsíční krajinou mezi ne­-lidské entity a zpátky. Nonverbální dění však není jasně čitelné a také závěr představení spíš vyvolává otázky, než že by příběh uzavíral. Na loutkářský debut je to ale i tak obdivuhodný počin – nejen díky výjimečné vizuální stránce, ale i zásluhou živé elektronické hudby Richarda Grimma.

Kromě toho, že festival dává prostor začínajícím tvůrčím týmům a projektům vznikajícím přímo pro něj, objevují se v jeho programu také zavedení tvůrci loutkového divadla pro dospělé. Velký důraz na výtvarný aspekt loutkové tvorby lze dlouhodobě sledovat v dílech Roberta Smolíka. Na festival přivezl inscenaci Shánění krávy, kterou vytvořil společně s Lukášem Jiřičkou, Jiřím Duchkem a Klárou Lustigovou. Inscenace sice pracuje se slovem, ani ona však není divácky příliš vstřícná. Vychází ze základního textu zenového buddhismu od čínského mnicha Kuo­-an Š’Jüana, jenž v deseti obrazech ukazuje cestu k duchovnímu probuzení či osvícení, k satori. Krátké textové pasáže křehkým zpěvem interpretuje Klára Lustigová a doplňuje tak minimalistické scénické obrazy v podání Roberta Smolíka a loutek vyřezaných ze dřeva. Publikum musí přijmout pomalé, meditativní tempo, filosofičnost textů i Smolíkovo neherectví, zato si ale může užít detailně propracované objekty. Loutka hlavního hrdiny disponuje miniaturním kimonem i slaměným kuželovým kloboukem a po zapálení dokonce dokáže vykonat potřebu. Titulní kráva se zase otevírá jako chlebník.

Divadlo­-rituál

Obrat k rituální podstatě divadla se objevuje i v Shakespearovské loutkové mši kolektivu KHWOSHCH. Shakespearovská variace Darii Gostevy a Anastázie Dobrodinské nevychází z žádného konkrétního dramatu a místo toho čerpá z atmosféry alžbětinské Anglie, její tajuplnosti, spirituality a krutosti. Za zvuků reprodukovaných zpěvů dochází k popravě manželek Jindřicha VIII. Popravena je i Anna Boleynová, jejíž dcera Alžběta I. po smrti své nevlastní sestry usedá na trůn jako poslední panovnice z rodu Tudorovců a následuje zlatý věk, alžbětinská éra, spojená s kulturním i ekonomickým rozkvětem a počátky koloniál­ní politiky. Sugestivními obrazy nás provází loutka Kašpárka. Děj přitom spěje k velkolepému odhalení divadla Globe. Miniatura dřevěné stavby s kresbami diváků v lóžích je skutečně působivá, v inscenaci však zdaleka nejde jen o pozitivní příběh o kulturním rozkvětu Anglie. Scény obestírá temná atmosféra, umocněná světlem svíček, vůní kadidla a voiceoverem strašidelného šepotu. Přítomné jsou i náznaky pohanských tradic a čarodějnictví. Právě to bylo v alžbětinské době zásadním tématem, které inspirovalo Shakespeara k napsání Macbetha. Nutno ale dodat, že některé odkazy lze rozklíčovat pouze s dobrou znalostí shakespearovských reálií. Jinak nezbývá než si užívat výtvarné řešení a nechat se unášet – opět – meditativní atmosférou představení.

V některých inscenacích děj ustupuje do pozadí a tempo se zpomaluje natolik, že vý­­sledek působí jako oživlá instalace. Zvlášť silné je propojení loutkové a výtvarné scény například u umělce Petra Nikla. Člen sdružení Tvrdohlaví se na začátku kariéry věnoval hlavně malbě, kresbě a grafice, později se začal zabývat i performancemi. V roce 1985 založil s kolegy, jejichž výtvarné pokusy přerostly v loutkové performance, Divadlo Mehedaha. Jeho členové své projekty, které nazývají spíš loutkovými happeningy než inscenacemi, definují jako vizuálně­-hudební kreace, často založené na improvizaci. Využívají vlastnoručně vyrobené objekty, hračky, vycpaná zvířata, strojky, ale i marionety. Ve Skleněných partiturách, uvedených na Loutexu, to byly skleněné loutky podivných živočichů, které fungovaly jako přesýpací hodiny, z nichž se na zem snášel světlý písek, ve kterém performeři vytvářeli různé obrazce. Performance bavila nejspíš hlavně publikum, jež Niklovu tvorbu zná a například v přesýpacích hodinách poznalo jeho častý motiv – fantastické tvory na pomezí lidské a zvířecí říše. Na nezasvěceného diváka ovšem celý kus mohl působit jako lehce bizarní sled náhodných obrazů.

Hraní na okraji

Pro koho je festival vlastně určen? Mohlo by se zdát, že rezonuje spíš uvnitř loutkářské komunity – samotný program totiž není divácky příliš přístupný. Zároveň je patrné, že akce nabízí loutkářům důležitý prostor pro setkávání, vzájemnou inspiraci a uvádění projektů, které neodpovídají obvyklým škatulkám. A pokud se k návštěvě odhodlá i běžný divák, najde zde místo k zastavení a zakoušení nových způsobů vnímavosti. Pomalejších, ne vždy racionálních, a i proto očistných.

Příkladem za všechny je Země multimediálního uskupení Tabula Rasa. Objektovo­-zvuková performance Mikoláše Ziky, Jana Brejchy a spolupracovnictva propojuje přírodní materiály, analogové i současné technologie a figurativní loutky. Země je završením čtyřdílného cyklu věnovaného přírodním živlům a reflektuje vztah člověka k prostředí, jež obývá. Performeři na scéně pracují s hlínou či ohněm a nutí publikum přizpůsobit se tempu přírodních procesů. Tiché, soustředěné jednání performerů se podřizuje materiálům, zatímco živá projekce a meditativní hudba umocňují imaginativnost inscenace. V částečně lyrické, částečně narativní struktuře se postupně objeví rituální pohřbívání, masky nebo dřevěné loutky symbolizující původní obyvatele Ameriky a jejich napojení na přírodu, následně narušené „kultivací“ krajiny rukama kolonizátorů. Přestože inscenace pracuje s výrazně výtvarným jazykem, nabízí nejen prostor pro mlčenlivé rozjímání, ale také předává jasné sdělení.

A právě takovou zkušeností lze obhájit ne vždy přístupné směřování dramaturgie Loutexu. Na skutečně transformativní zážitky totiž narazíme právě na okraji, mimo běžnou zkušenost i rychlost vjemů, s nimiž se každodenně setkáváme.

Autorka je divadelní kritička.