Zakázaná víra vychází z disertační práce, kte­­rou Martin Pácha před třemi lety obhájil na FF UK. Má promyšlenou strukturu a silný teoretický základ – ve velké míře se opírá o francouzského sociologa Pierra Bour­dieua, ale pracuje také se znalostí dalších teoretiků a sociologů náboženství, především s koncepcí černého, šedého a rudého náboženského trhu Fengganga Yanga. Jejím tématem je vztah komunistického režimu k náboženským denominacím, které se pohybovaly na hraně legality – Svědkům Jehovovým a letničnímu hnutí Rozhodní křesťané letničtí, působícímu především na Těšínsku. Historik nastupující generace v ní přináší důležité informace o utváření ateistického vědění do roku 1958 a také podrobné vhledy do života malých náboženských komunit. Na okrajových, početně nevelkých náboženských skupinách se autorovi podařilo v pečlivé drobnokresbě přiblížit nejen vnitřní obranné strategie, ale také způsob vyjednávání se státními institucemi. Jeho zaměření na detail jednoznačně komplikuje zažitou představu o centralizované státní správě, která vykonává jasně definovanou náboženskou politiku. To autor ilustruje na příkladech, kdy státní orgány ve stejné době postupovaly proti odlišným náboženským skupinám různě.

Subtilní náznaky

Jakkoli podtitul publikace vyvolává dojem, že se věnuje celému období komunistického Československa, jádro Páchova výzkumu leží především v padesátých a šedesátých letech, dvě normalizační desetiletí jsou zastoupena okrajově. Což je škoda, protože ateistická propaganda nabrala na počátku sedmdesátých let novou dynamiku, a tím získala i novou kvalitu, která se na různých úrovních propisovala do života československých občanů.

Kniha má přehlednou a logickou strukturu: v úvodních kapitolách se zabývá obecnějšími otázkami vztahu marxismu a náboženství a tím, jak tento vztah ovlivňoval státní církevní politiku. Vysvětluje také, jaký typ společenství lze za sektu pokládat – já sama se domnívám, že kromě státu a jeho zákonných opatření jistou roli v této souvislosti hraje také postoj „tradičních“ církví k těmto náboženským skupinám. Právě ony také, alespoň na symbolické rovině, přispívají k definování toho, kdo je respektovaný jako partner v dialogu, a kdo je sektou, tedy skupinou nerelevantní.

V období státního socialismu jde samozřejmě spíše o subtilní náznaky, ale je třeba připomenout, že Ekumenická rada církví vznikla již v roce 1955 a fungovala jako zastřešující platforma pro všechny evangelické (protestantské) církve, která svými kořeny sahala až na počátek 20. století. Tato platforma a priori vylučovala členství Svědků Jehovových, kteří ve své věrouce neuznávali Ježíše Krista jako Boha a Spasitele. Uvedený prvek jistě přispíval k jejich marginalizaci, protože jejich učení mohlo být pokládáno za nesrozumitelné, cizí domácí tradici a svou subverzitou jako ohrožující.

Náboženská svoboda

Jádroknihy je věnováno analýze vztahu státních orgánů k činnosti obou zmíněných náboženských komunit a jejich reakcím na perzekuci a omezení, souvisejícím s balancováním na hraně legality. Méně (nebo téměř nic) se dozvídáme o náboženském životě komunit, jejich spiritualitě a komunikaci s jinými náboženskými komunitami. Například otázka pacifismu a odpírání vojenské služby z důvodu svědomí nebyla specifikem jen těchto dvou společenství, stejný postoj nacházíme i v dalších prostředích, třeba v Českobratrské církvi evangelické (Aleš Březina) či Bratrské jednotě baptistů (Jan Hrabina), a je škoda, že Pácha těmto hodnotovým průnikům nevěnoval pozornost. V souvislosti s podrobněji pojednanou osobností svědka Jehovova Bohumila Müllera mě napadá otázka, zda je v nějakém příbuzenském vztahu s Lubomírem Müllerem, advokátem, který se ve své praxi zabývá zastupováním někdejších „vězňů svědomí“ především z řad Svědků Jehovových, opakovaně vězněných za odpírání vojenské služby, jimž se velmi často nedostává satisfakce a odškodnění ani v porevolučním období.

Za obzvlášť přínosnou považuji závěrečnou kapitolu, nazvanou Hledání náboženské svobody, která se věnuje náboženským menšinám v raných devadesátých letech a přesvědčivě dokazuje, že zrovnoprávnění nepovolených církví nebylo něčím automatickým, k čemu by prostě došlo, ale stojí za ním dlouhodobé vyjednávání a zápas o uznání. Pro členy Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi jistě znamenal pád komunistického režimu velkou úlevu – zmizela šikana ze strany StB a bylo jim umožněno svobodně nábožensky žít. Legální registrace ale byla obtížná a jejich činnost provázela řada kontroverzí, které bývaly také hojně medializovány. V této části Pácha zmiňuje způsoby, jimiž média informovala o Svědcích Jehovových. Mezi nimi jmenuje „kritiku, která vycházela z nejrůznějších zdrojů – ze strany tradičních církví, které varovaly své členy před kazatelskými aktivitami Svědků Jehovových“.

Otevřít devadesátky

V této souvislosti mě napadá otázka, do jaké míry bylo tehdejší „strašení Jehovisty“ například ze strany římskokatolické církve motivováno strachem z konkurence na „náboženském trhu“. Odhlédneme­-li od věroučných rozdílů, lze uvažovat o sociálním rozměru jejich kazatelské praxe, spočívající v chození od domu k domu. Jakkoliv je tato praktika nezvyklá a nezřídka budí posměch, z perspektivy starého osamělého člověka může nabývat zcela jiných kvalit a být pokládána i za vítané zpestření. Také v té době často tematizovaná nebezpečnost sekty, spočívající v dominanci nad životem jednotlivce a jeho svobodným rozhodováním, může zrcadlit obavy reprezentantů římskokatolické církve z toho, jak obstát v otevřené společnosti a jak si v ní zachovat vlastní autonomii a neztrácet stoupence. Morální panika vyvolaná skutečností, že Svědkové Jehovovi odmítají krevní transfuzi, by stála za další prozkoumání, protože otevírá obecnější otázku svobodného rozhodování o vlastním těle, která se již tehdy začala objevovat v souvislosti s povinnou vakcinací.

Autor v závěru také zmiňuje Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, která se v devadesátých letech stala vlivnou, ale poněkud samozvanou autoritou, definující nové aktéry na vznikajícím svobodném náboženském trhu. Novou, alternativní spiritualitou se dnes na odborné úrovni zabývají především religionisté a sociologové náboženství. Přitom se jedná o velmi nosné téma také pro historiografický výzkum, který by mohl nastínit vyjednávání náboženské svobody v nových podmínkách, poukázat na více či méně zjevné kontinuity a rozšířit řady hráčů, kteří na náboženském poli začali soupeřit.

Autorka je historička.