Rosalía se rozhodla povznést nad smrtelníky jinak než patnácticentimetrovými podpatky ve stylu drag queens – místo nich zvolila duchovní vzestup. Zatímco dřív se zdálo, že se zpěvačka snaží přiblížit božství pomocí umělých řas a příčesků, neuvěřitelně vysokých bot a nehtů ostrých jako skalpel, teď se celé této estetiky zřekla a vsadila na transcendenci v doslovném smyslu. Na obálce nového alba LUX (2025) je vyobrazená jako řeholnice. Celá v bílém, se zakrytými vlasy, bez šperků. V rozšířené verzi je vidět, že sedí na trávníku, který celý tento dojem přirozenosti rámuje. Jako by Rosalía pochopila smysl života a už nepotřebovala zhmotňovat svou duši prostřednictvím žádné umělosti.

Jenže pokud je transcendence schopností vykročit za materialitu života, pak se rigidní přístup, jenž znamená zbavit se make­-upu, příčesků a ozdob, ukazuje nejen jako nepříliš kreativní, ale i jako lživý. A to nejen kvůli tomu, že celá ta údajná přirozenost vyžaduje hodiny a hodiny příprav, čímž se idea asketismu hroutí, ale také proto, že takové chápání spirituality je ústupkem zatuchlé představě, že upravovat se neznamená ukazovat naši nejčistší podobu, ale naopak skrývat své já za maskou.

Pokud je diva k něčemu na světě, pak k tomu, abychom mohli nahlédnout do protikladů uvnitř života a dobře se při tom bavit. Diva tu není od toho, aby byla koherentní, má naopak sama sobě odporovat, abychom my, divačky pohodlně usazené na gauči s vědomím, že nepřijde nikdo, kdo by nás vyhlásil, mohly pochopit, že i ta nejvznešenější bytost trpí stejnými nedostatky jako ostatní smrtelníci. Jenže Rosalíina idea stojící za albem LUX podle mě nemá co do činění ani s kontradikcemi, ani s popřením – spíš jde o vědomé přijetí teze, že to, co je konzervativní, je subverzivní.

Rosalía sesedá z motorky

Rosalía po pravdě už nějakou dobu dává najevo, že je připravena vplout se svou estetikou do konzervativního proudu. Skvěle to v časopise Vogue vystihuje novinářka Alexandra Lores, která se zaměřuje na módu: „Tato její kulturní etapa se shoduje s konzervativním trendem, v němž se značky a firmy přiklánějí k minimalismu a střízlivosti. Není to náhoda. Rosalía musí nabídnout něco nového, protože módní průmysl je velmi náročný. A čím se může odlišit od své předchozí estetické image, která se zpočátku vyznačovala lascivní a přehnanou feminitou? No přece střízlivostí a zdrženlivostí.“

Zapojení religiózních motivů samozřejmě ještě nemusí znamenat příklon ke konzervativním postojům. Může jít také o způsob provokace, jako to svého času dělala Madonna (která se ostatně dočkala obvinění z rouhání). Po vydání alba LUX budou Rosalíiny záměry zřejmější, její estetický obrat nicméně zjevně směřuje k cudnosti a umírněnosti, jak jej charakterizovala Alexandra Lores.

Je pravda, že Rosalía s náboženskou ikonografií pracuje od svých prvních alb a že téma božství představuje v její kariéře konstantu. Jenže zatímco dřív na obálce alba Motomami (2022) pózovala skoro nahá a zpívala „za druhé tě ošukat, za prvé Bůh“, teď se objevila v převleku za lehce smyslnou jeptišku a označuje se za „volcelku“ – tedy za osobu žijící v dobrovolném celibátu.

Alexandra Lores, která Rosalíin obrat předvídala už v roce 2023 v článku s názvem „Rosalía sesedá z motorky. Od extrémních nehtů ke střízlivému puritánství“, vysvětluje, že za módními trendy nuncore a clean face i čím dál méně odvážnými kolekcemi stojí vzmáhající se antifeminismus. „Excesivní ženskost ztrácí kredit a vyhledávaná je aspirativní estetika, která nebude budit přílišný rozruch,“ dodává novinářka. Nakonec tedy jde o homogenizaci žen na základě umírněné feminity.

Dvě ženy, dvě gesta

To vše mě vede k úvaze, proč se Rosalíin mnišský styl na albu LUX těší širokému a nadšenému uznání, kdežto Sabrině Carpenter byla předhazována propagace genderově podmíněného násilí.

Americká zpěvačka ohlásila své poslední album Man’s Best Friend (2025) zveřejněním obálky, na níž klečí v černých minišatech před mužskou postavou, která ji tahá za vlasy, jako by ji ovládala. Pro určitý proud feminismu to bylo neodpustitelné, protože si to vykládal tak, že Carpenter nahrává mužům, objektifikuje se, nebo dokonce romantizuje podřízenost.

Kdo zná tvorbu Sabriny Carpenter, dokáže to vnímat bystřejším a náležitějším způsobem: v posteli s tebou můžu být čubka, ale mimo ni ti nepatřím. Zpěvačka vsadila na zábavný přístup, ve kterém nechybí drzost ani camp, a to v době, kdy je ženská sexualita opět odsuzována víc než dřív, pokud neslouží k plození potomstva.

Nezaznamenala jsem přitom prakticky žádné hlasy, které by říkaly, že Rosalía propaguje náboženský fundamentalismus a službu Bohu/Manželovi. Zato silná, divoká, lascivní a nestydatá hyperfeminita, jak ji ukázala Carpenter, byla opět penalizována tím, že se na ni ukazovalo jako na něco hanebného, neslušného a nevhodného.

Ovšemže ani Sabrina Carpenter ani Rosalía samy o sobě nejsou nijak odpovědné za existenci antifeministické agendy, ale zaujalo mě, jak se na jedno hyperfemininní gesto útočí, zatímco druhé, založené na cudnosti a umírněnosti, sklízí potlesk. A je zřejmé, že Rosalía vědomě nasedá na globální proud poznamenaný konzervativností, zatímco Carpenter představuje výzvu pro hegemonní maskulinitu. Sexualitou, jakou ukázala, muži opovrhují a tolerují ji pouze tehdy, pokud ji mohou sexuálně fetišizovat.

Yassss queen. Amen

To mě opět vrací k myšlence estetického odříkání jako ideálu ženského osvobození. Jako bychom se mohly osvobodit od mužského pohledu a zůstat pouze pod milosrdným zrakem Všemohoucího. A říkám „mužského“, protože ne náhodou Rosalía mluvila o tom, že teď žije v dobrovolném celibátu – pohrává si tak s myšlenkou, že skutečně feministické je nevstupovat do vztahů s muži a že právě to nás přibližuje k určité formě spirituality.

Takový heteropesimismus nás má spojovat s božstvím, protože v době všeobecné ženské nespokojenosti, ve světě sužovaném mužským násilím, kde se opuštění naděje jeví jako jediné východisko, potřebujeme víru. Ivone Gebara ve své knize Caminhos para compreender a teologia feminista (Cesty k porozumění feministické teologii, 2023) poukazuje na to, že víra vzniká, „aby uklidnila nejistotu a obavy“. A já tuto potřebu víry chápu a sdílím. Co však odmítám, je konkrétní narativ, podle kterého nás duchovno vzdaluje od estetické extravagance a zjevné, nespoutané sexuality.

Jako někdo, kdo se vrací ke Starému zákonu od svých čtyř let, v něm sama nacházím útěchu – třeba když se v Knize přísloví říká, že poučení je „půvabným věncem na hlavě a náhrdelníkem na tvém hrdle“, anebo když se v Písni písní mluví s vášní a erotismem o lásce – ať už k Bohu, nebo k milenci, což nakonec vyjde nastejno. Nejenže náboženství neodmítám, ale přijímám ho za své, abych mohla obývat tento svět. Ale na rozdíl od toho, s čím přichází Rosalía, pro mě duchovno nevychází per se z Boha Všemohoucího nebo z Písma svatého, ale z nás samých.

Spiritualita totiž není nějaká vyšší dimenze, která by od nás byla oddělená. Je to dimenze nás samotných. Dimenze, jíž mnohé z nás dosahují v latexovém kostýmu, s parukou a na podpatcích, zatímco voláme yassss queen, místo abychom říkaly amen. Klást rovnítko mezi vzestup k božství a opuštění prvků, které jsou pro mnoho žen zásadní – a které jsou pronásledovány nebo penalizovány právě proto, že je krajní pravice považuje za nebezpečné –, mi připadá jako porážka. Pokud se má spiritualita něčím vyznačovat, pak je to „čistší vzduch“, jak o něm píše Gebara, díky němuž si můžeme promítat mír a štěstí ne do zásvětí, ale sem, do tohoto světa.

Autorka je novinářka a feministka.

Ze španělského originálu Espiritualidad o conservadurismo? Rosalía se viste de monja y no es casualidad en pleno auge de la extrema derecha, publikovaného na webu newtral.es (21. října 2025), přeložil Michal Špína.