Rosalía se rozhodla povznést nad smrtelníky jinak než patnácticentimetrovými podpatky ve stylu drag queens – místo nich zvolila duchovní vzestup. Zatímco dřív se zdálo, že se zpěvačka snaží přiblížit božství pomocí umělých řas a příčesků, neuvěřitelně vysokých bot a nehtů ostrých jako skalpel, teď se celé této estetiky zřekla a vsadila na transcendenci v doslovném smyslu. Na obálce nového alba LUX (2025) je vyobrazená jako řeholnice. Celá v bílém, se zakrytými vlasy, bez šperků. V rozšířené verzi je vidět, že sedí na trávníku, který celý tento dojem přirozenosti rámuje. Jako by Rosalía pochopila smysl života a už nepotřebovala zhmotňovat svou duši prostřednictvím žádné umělosti.

Jenže pokud je transcendence schopností vykročit za materialitu života, pak se rigidní přístup, jenž znamená zbavit se make­-upu, příčesků a ozdob, ukazuje nejen jako nepříliš kreativní, ale i jako lživý. A to nejen kvůli tomu, že celá ta údajná přirozenost vyžaduje hodiny a hodiny příprav, čímž se idea asketismu hroutí, ale také proto, že takové chápání spirituality je ústupkem zatuchlé představě, že upravovat se neznamená ukazovat naši nejčistší podobu, ale naopak skrývat své já za maskou.

Pokud je diva k něčemu na světě, pak k tomu, abychom mohli nahlédnout…