Když se pohádky chopila moderní buržoazie, násilí, grotesknost, tělesné rozkoše, poživačnost i krutost vlastní lidové obraznosti ustoupily ve prospěch morálního poselství a potřeb národních kultur. Protože se primárním adresátem pohádek stalo dětské čtenářstvo, fantastično se infantilizovalo.

Ilustrace Barbora Müllerová
Ach, pohádky, vzpomínky na zašlé časy, vyslanci vzdálené říše nespoutané fantazie, průvodci dětstvím, které už se nevrátí! Ježibaba se chichotá na hebké peřině, Jeníček bloumá malebným lesem, nejmladší dcera z chudé rodiny se vdává za prince, obři neškodně mumlají ve stínu hvozdů. Pili jsme tenkrát z křišťálových potoků – ale z toho všeho jsme už vyrostli.
Že lidová pohádka patří k žánrům dětské literatury, dnes považujeme za samozřejmost, a tak nás překvapuje, když čteme o krutosti a násilí či implicitní sexualitě v pohádkách bratří Grimmů. Nic z toho ostatně v jejich filmových adaptacích nenajdeme. Jacob a Wilhelm Grimmové se přitom sami snažili sesbírané pohádky očistit od „nevhodných“ prvků, aby tak mohl vzniknout nový, standardizovaný žánr, jejž pokřtili Kinder- und Hausmärchen (dílo v češtině známé jako Pohádky bratří Grimmů původně vyšlo ve dvou svazcích v letech 1812 a 1815) – jak název napovídá, šlo o vyprávění určená primárně k předčítání dětem v bezpečném domácím prostředí.
Prostý lid
Když literáti z Indie, Persie a arabských zemí skládali během několika století knihu dnes známou jako Tisíc a jedna noc, pracovali s podobným materiálem: směsí ústně šířených fantastických příběhů, které se postupně sepisovaly, upravovaly a sestavovaly do sbírek. Souborem prostupují orgiastické scény, narazíme na sex s nadpřirozenými…Článek je přístupný předplatitelům*kám.