Let vzducholodí, seskok s padákem

V letech 1924–1965 napsal Paul Morand desítku románů; některé z nich, ty kratší, mají blízko k dlouhé novele. Rozdíl mezi prózou Hékaté a její psi (Hécate et ses chiens), která je řazena k novelám, a Mlč (Tais-toi), kterou autor označuje za jeden ze svých „morandů“, je přitom jen nepatrný rozdíl. Morand, třebaže romanopisec, ostatně nepatří mezi přesvědčené zastánce románového žánru. Bojí se, že psaním stráví příliš mnoho času, že se ocitne „ve vězení“. Snad právě to je důvod, proč má tak rád Dumase a Stendhala s jeho Kartouzou parmskou. Šest set stran napsaných za 53 dnů... Snaží se omezit čas vynaložený na psaní románu. Bojí se, že ztratí chuť pokračovat a dokončit.

Morand po sobě nezanechal rukopisy a nenapsal také nic, co by dopodrobna vypovídalo o způsobu jeho práce. Oproti novele, která je chápána jako okamžitý snímek, mají jeho knihy větší časový záběr, jsou doplněné o historické pozadí, a portréty jeho postav jsou prokreslenější. Jak je jeho zvykem, postupuje s pomocí jemných dotyků, kreslí siluety. Zachovává techniku novely. Ale výstavbou se od ní jeho knihy liší: „Novela musí mít pointu; v románu na tom nezáleží; stále v něm zůstává otevřený prostor.“

Před románem tedy dává přednost kratším útvarům: „Patříme románu, zatímco novela patří nám, stejně jako přítomnost, okamžik.“ Psaní románu srovnává Morand s „letem vzducholodí“, zatímco psaní novely pro něj znamená „seskok s padákem“. Ve svých úvahách o románu se však nejednou zaplétá do protimluvů. „Spisovatel není restaurace,“ píše ve filipice proti románu „à thèse“. To jistě platí pro jeho padesátá léta. Potíž nastává, když si přečteme první čtyři romány, které vyšly v letech 1924–1934 – počínaje prózou Lewis a Irena (Lewis et Irène) a konče France-la-Doulce, v nichž jsou podle něj „myšlenky oděné do skutečností“, abychom citovali další z jeho formulací. Pokud jde o France-la-Doulce, je to s myšlenkami složitější… Ale k tomu se ještě vrátíme.

V kabátu z bajek

První novely vynesly Morandovi uznání – důležité bylo především to od Prousta. Ale skutečný úspěch u knihkupců se dostavil teprve s románem Lewis a Irena, který vyšel v nakladatelství Grasset v dosud nevídaném nákladu. Za tři měsíce se prodalo 60 000 výtisků. U dalších románů už úspěch nebyl tak zřetelný, třebaže Uspěchaný člověk (L’homme pressé), vydaný v roce 1941, potvrdil (nebo dokonce zvýšil) autorovu reputaci.

Morand má pověst „věčně uspěchaného muže“. „Co se pamatuji, stále jsem měl potřebu být jinde, nezařaditelný, potřebu neodbytnou jako zranění… a před sebou atlasy otevřené dokořán.“ Společně s několika dalšími, mimo jiné se svým přítelem Giraudouxem, tvoří meziválečnou generaci, generaci „roaring twenties“, abych použil název filmu s Jamesem Cagneym, který Morand možná viděl a ocenil: chuť rychlosti, a tudíž automobilů, cestovatelská vášeň, elegantní kosmopolitismus, to všechno je známá věc. Nesmíme však přehlížet skrytou tvář tohoto způsobu existence a její temné stránky.

Román je velice užitečná maska. Člověku se zdá, že Moranda poznává v Pierru Nioxovi, „ukřižovanému na dvou jehlách“, z Uspěchaného člověka. Tato hra viditelně baví i autora – vypůjčuje si pěknou formulaci od svého přítele Cocteaua: „Žiji ukrytý v kabátu z bajek.“ Morand se jinak rozhodně neobnažuje rád. Známe ho jako misantropa a jeho Neužitečný deník (Journal inutile) nám ukazuje, nakolik jím skutečně byl. Byl také antisemita. Záměrem svazku Pléiade je tuto skutečnost neobcházet, ale naopak se jí opakovaně zabývat. Proto je důležitá především samotná edice nejemblematičtějšího románu France-la-Doulce. Román je jinak prakticky nedostupný. Odehrává se ve filmařském prostředí, které by Morand býval chtěl dobýt. Ale zahořklost nebyla jediným motorem k jeho napsání. Autor chtěl také odhalit spiknutí zahraničních producentů, německých a středoevropských Židů, kteří se snaží ovládnout francouzský film. V románu se akumulují ta nejhorší xenofobní a antisemitská klišé, jsou v něm vykresleny ty nejhorší dobové portréty. Morand v tom ovšem není sám: stejnou pozornost by si zasloužil Silbermann od Jacquese de Lacretelle. Román Silbermannův návrat (Retour de Silbermann) si v ničem nezadá s nejhoršími texty té doby. Úplně bezúhonní nejsou dokonce ani Carné a Renoir. Jde tu o třicátá léta a jejich pustošivý antisemitismus. Moranda bychom měli číst v tomto kontextu, abychom nezabředli do anachronismů a politické korektnosti.

Vedle zkarikovaných postav najdeme u Moranda také pozitivní židovské „hrdiny“, jako doktora Regenkranze v Uspěchaném člověku nebo hrdinu Mistrů světa (Champions du monde). Pro úplnost ještě doplňme, že román France-la-Doulce vyšel nejprve na pokračování v časopise Mariance, řízeném Emmanuelem Berlem a financovaném Gallimardem. Zvláštní shoda okolností... ale taková byla doba.

S odstupem

Před tímto „omezeným“ Morandem, který přemílá a karikuje, bychom mohli dát přednost jinému, inteligentnějšímu, zcestovalému, přemýšlivému. To je případ všech jeho poválečných knih, které se dotýkají vztahů mezi Spojenými státy a Evropou. Francie, která vykrvácela v první světové válce, se snaží předvádět svou sílu tváří v tvář mocnému spojenci. V díle stejně rozporuplném jako jeho autor jsou plasticky ztvárněny nejrůznější mutace americké civilizace, nejlépe viditelné na ženských postavách. Romány vydané po válce jsou jakousi vyhaslou ozvěnou prožité bolesti. V roce 1947 vychází v Švýcarsku Montociel, v roce 1951 Sevillský flagelant (Flagelant de Séville). Pozadí těchto dvou knih je bouřlivé: Francouzská revoluce zažene hrdinu prvního románu do exilu, námětem druhého románu jsou napoleonské války. Morand se vzdaluje současnému světu, který sledoval v raných románech. Vytváří si odstup. O sobě nemluví, ale jeho hrdinové jsou mu podobní. Tak jako Frederik, tichý hrdina románu Mlč, postava, která k němu má v posledních letech romanopisectví patrně nejblíže. Pro Moranda je stejně vysněný jako Fabrice pro Stendhala nebo D’Artagnan pro Dumase. Spisovatel má jen jedno útočiště: rozplynout se v ideálním obraze svého hrdiny.

Přeložil Jan Machonin.