Festival slavil své dvacáté narozeniny. Co zbylo ze slavnosti po nesplněných slibech a šikaně ze strany pražského magistrátu?
Zahajujícím představením Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla Tanec Praha bylo Orbites švýcarské skupiny Őff Őff. „Slavnostní“ zahájení se konalo na parkoviště stadionu na pražské periferii. Zasloužilo by si to nótu od švýcarského zastupitelského úřadu.
Specialitou skupiny výškových akrobatů Őff Őff je vystupování ve veřejném prostoru. Mostní oblouky, věže, zdi architektur, tam všude se mohou odvážné bytosti zavěšovat, šplhat, drápat, houpat, balancovat a vrhat stíny na šeřící se město. Site-specific odrůdy „nového cirkusu“ dávají městům imaginativní rozměr. Pro představení Orbites byla vytvořena obrovská futuristická konstrukce. Dva kovové obdélníky složené ze soustavy žebříků se otáčejí pouze silou pohybujících se šesti akrobatů/kosmonautů/horolezců. Připomíná to pouťovou atrakci příští generace.
Pohyb artistů po kovové konstrukci fascinuje především svou odvahou; možnosti tvarové v takto daných pravidlech hry nejsou nekonečné. Roli však hraje kontrast, který mimozemšťanská konstrukce s pamětí městské krajiny vytváří. V Praze mělo být prostorem představení Staroměstské náměstí. Mezi konceptuální krásou konstrukce a performery vznášejícími se nad dlažbou, poznamenanou kříži po popravených pánech, mohlo dojít k blízkému setkání třetího druhu. Že se tak nestalo, je vina pražského magistrátu, který takové dobrodružné setkání ve veřejném prostoru Prahy pomstychtivě zlikvidoval a vytlačil na periferii. Magistrát tak dal až úchylně najevo, kde vidí místo umění v Praze. Špekáčky na forbínu, tanec za bránu, vítejte v Praze!
Parademarsch
Hvězdou letošního Tance Praha byl Rami Be‘er a Kibbutz Contemporary Dance Company s dílem Ekodoom. Byl to jeden z pahýlů, který zůstal po finančním podminování ze strany magistrátu. Tím ovšem starosti s festivalovým programem nekončí. Ano, Kibbutz je druhý nejvýznamnější taneční soubor Izraele, a ano, izraelští tanečníci jsou jedni z nejlepších na světě, technicky brilantní, neobyčejně charismatičtí, fyzičtí, energičtí. Nicméně od nejvýznamnější taneční události v zemi očekáváme nejenom hvězdy, nýbrž očekáváme ty z nich, které jsou zároveň nositeli aktuálního tanečního jazyka a nových tanečních vizí. Takovými hvězdami byly za minulá léta v programu Tance Praha kanadská Compagnie Marie Chouinard, izraelský Batsheva Ensemble a jeho vedoucí choreograf Ohad Naharin, DV8 Physical Theatre a Lloyd Newson z Velké Británie, tchajwanský Cloud Gate Dance Theatre a choreograf Lin Hwai-min, William Forsythe Company z Frankfurtu, francouzská choreografka Maguy Marin či maďarsko-francouzský choreograf Joseph Nadj. A takovou hvězdou Rami Be‘er a Kibbutz v tuto chvíli nejsou.
Rami Be‘er představil svůj soubor v Praze už potřetí. Poprvé jako nadějný a senzitivní mladý choreograf – nostalgicky, dětsky čistě a rytmicky kolébavě s bílým houpacím koněm na scéně. Podruhé vášnivě a subverzivně traktoval téma holocaustu téměř postupy Kámasútry. Dnes je styl Ramiho Be‘era hlučný a histrionský. Inscenaci rámuje nahá postava ženy zmítající se v kořenech stromu. Symbol Země, které hrozí ekologická zkáza? A hned také vidíme, jak zkáza přichází a dupe – hlavní náplní choreografie jsou pochodové variace na pozadí agresivní hudby. Mají drsný půvab a hypnotickou sílu, ale stávají se už Be‘erovým osobním klišé. Do pochodového proudu vkládal choreograf čas od času silně teatrální klipy jako z jarmarečního divadla; ocital se tak na hranici kýče a celkovou výpověď rozmělňoval. Vždyť jak s ekologickou zkázou ladil hollywoodský obraz ženy tančící v padajících vločkách sněhu (inspirovaný prý pohledem choreografa na těžítko; hezké, ale – no a? a co dál?), který se stal značkou představení?
Aby mi bylo dobře rozuměno: vystoupení Kibbutz Company nebyl žádný debakl. Bylo to divácky atraktivní, tanečně strhující představení s řadou zajímavých pohledů a sofistikovaným svícením. Neotevíralo však nové obzory, nepřinášelo nová stanoviska, neposouvalo nikam taneční jazyk.
Bez vzájemného ozáření
Ostatní festivalová náplň měla povahu záchranné varianty. Z velké části zopakovala program předcházející České taneční platformy (viz A2 č. 20/2008), experimentální řada Evropská taneční laboratoř se nijak zvlášť nevyvedla, nebylo vůbec jasné, kudy vedou pořadatelé hranici experimentu.
Důstojným momentem programu bylo Holeulone, mužské duo Compagnie Karine Ponties. Ovšem toto představení jsme v Praze viděli již před dvěma lety. Karine Ponties je belgická choreografka komorních formátů, která má své výrazné slovo ve vytváření aktuálního tanečního jazyka. Její jazyk je temný, podvědomý, podkožní, jeskynní, nelítostný. Holeulone je obrazem mentálního rozkladu osobnosti. Tanečníci jsou do sebe zaklesnuti jako dvě půlky hemisféry a neoddělitelní jako šedá a bílá kůra mozková. Vedou zápas o zachování převahy, ač někdy hravý, nakonec fatální. Hnědá projekce na bílou šikmu preluduje na obrazech schizofrenického rozkladu. Od prvního pražského uvedení, jízlivého, morbidního, představení trochu vyměklo, posunulo se od zápasu k příběhu – od agónu k mimésis. A určitě utrpělo tím, že nebylo součástí smysluplného exkluzivního kontextu, v jakém záře jedněch děl padá na jiná a přijímá zase jejich záři, což je smyslem festivalů. – V letošním festivalu se provalily dlouho různě flikované problémy české taneční scény. Jsou následující:
Život současného tanečního umění v naší zemi zatím naprosto neodpovídá standardům civilizovaného světa. Neexistuje žádná infrastruktura – ani v metropoli, o regionech ani nemluvě. Neexistuje mediální podpora, není jasný koncept vzdělání, nejsou prostory. Je nedostatek vzdělaných publicistů, nemají ostatně kde se vzdělávat, vedoucí kulturních rubrik deníků se nestydí za elementární neznalosti tohoto oboru, v kulturních magazínech je tanec zastrčen jako okrajová položka rubriky divadlo, slovo tanec schází ve vládních dokumentech a v takzvaných koncepcích kulturní politiky. Na uznávaný za nejstarší, a zároveň živý druh umění, generující stále nové a překvapivé vize profesionálů na straně jedné, strhávající do tance celé skupiny aficionados na straně druhé, tedy na statisticky nejmohutnější umění světa, je to dost nápadná a zarážející diskriminace. Letošní Tanec Praha je výsledkem souhry všech těchto nešťastných okolností.
Autorka je taneční publicistka.