Pokud si chcete krátce odpočinout od vtíravých novinových titulků nebo alespoň na chvíli vidět pro stromy les, doporučuji vyzkoušený recept: prožijte čtrnáct dnů na Robinsonově ostrově. Je jich, pravda, už málo, cesta by byla nákladná a z vašeho Pátka by se mohl vyklubat obtížný neruda, postačí tedy třeba Peloponés, Evropa, navíc unijní.
Ze všeho nejméně chci líčit dovolenou, pro mnohé dnes už banální. Zajímavé z té zkušenosti pro mne bylo, s čím jsem se po dvou týdnech doma shledal. Věřte-nevěřte, ten nedaleký kraj světa jako by o České republice ani nevěděl. Má své starosti, v někdejší delfské věštírně dosud uchovává antický „pupek světa“, zatímco o našem českém mu nic není známo. Takže po dvou týdnech bez domácích informací přicházíte k hotovému. Nezaznamenali jste lákání ani výhrůžky politické scény, znáte už jen výsledek, o němž zároveň víte, že jako každý lidský úradek je pouhým stupněm na naší cestě s rozcestníkem „nebe – peklo – ráj“.
Nejvíc mne, nově příchozího, zaujaly takzvané personální změny.
Gross
Jestli se něco dalo čekat, bylo to odstoupení dosavadního předsedy ČSSD. Kdysi hýčkané dítě, naděje a vizitka své politické strany, se nyní stal její přítěží a volebním rizikem. Proč?
Snad jednou, až bude odtroubeno kolovému honu, jaký před lety zažil a vítězně ustál Miloš Zeman, někdo napíše o Grossovi monografii. Spíš sociologickou než životopisnou studii o tom, jak lidé, od nichž se očekává, že budou svoji dobu formovat, jsou touto dobou sami utvářeni. V případě Stanislava Grosse o to víc, že do devadesátých let minulého století vstoupil bezbranný, bez imunitních látek vůči tehdejším svodům. Alexandr Mitrofanov, jemuž nelze vytknout povrchní znalost naší sociální demokracie, napsal, že v jeho rodinném okolí byli praktičtí lidé, kteří stáli pevně na zemi. Snadno si tedy osvojil zásadu, když máš možnost si přilepšit, byl bys blbý, kdybys to neudělal, protože to dělají všichni. A poněkud cynicky k tomu dodává, že Gross ovšem přehlédl další pravidlo – můžeš dělat, co chceš, nesmějí tě ale chytit za ruku.
Od dvacátých let minulého století, kdy se dělnické hnutí rozštěpilo, není sociální demokracie stranou proletářů. Toto označení, dnes už zastaralé a málo srozumitelné, převzala komunistická strana, nazývající své bývalé soudruhy dělnickou aristokracií. Už po dlouhou řadu desetiletí není tedy sociální demokracie stranou proletářů, je však chápána jako domovský přístav zaměstnanců. Nemá důvod, aby se odkláněla od levého středu, drobných podnikatelů, nebo aby rezignovala na sympatie levicově zaměřené inteligence, vždy však zůstává stranou „lidí práce“, nikoli podnikatelů, byť drobných.
Stanislav Gross vyvolává kacířskou otázku, zda je vůbec sociální demokrat. Nemusel se jím stát, nevstupoval do vládnoucí strany. Zatímco v předchozím režimu jsme mezi komunisty nalézali bytostné revolucionáře i maloměšťáky, internacionalisty i nacionalisty, lidi smýšlející liberálně i rigidní konzervativce, Grosse mezi mladé socialisty zřejmě vedlo jeho původní sociální zařazení. Jako mladý a politicky talentovaný člověk se mohl stát vítaným přínosem kterékoli ze současných politických stran. Stalo se však, co se stalo, mentalitu zaměstnance si ovšem neosvojil. Nejednou, a to nikoli pouze při obhajování aktivit své manželky, pokládal za zcela legitimní deklarovat svůj zájem o úděl vyšší, zámožnější, než jaký běžně poskytuje práce ve mzdě, a chápal ho jako cestu k zabezpečení rodiny. To, co by bylo přehlédnutelné a zcela omluvitelné u řadového člena, působí neústrojně u jejího předáka. Dříve či později to vycítí jeho voliči – a „druhá strana“, jíž se takto mentálně přibližuje, jen čeká na příležitost, aby mu co nejhlučněji, s moralistním pohoršením, vytkla to, čím se jí podobá.
Jde pouze o Stanislava Grosse? Není v sociální demokracii, tedy v jejích špičkách, řada lidí odkojených mentalitou příležitostí, které divoká devadesátá léta nabízela? ČSSD není, neměla by a ani nemůže být stranou apoštolské chudoby. Pokud však zapomene, že je především stranou zaměstnanců, oslabí svůj základní elektorát – ve prospěch koho? Dílem komunistů, v ještě větší míře ve prospěch strany nevoličů, v každém případě pak ve vlastní neprospěch.
Dnes už nejde o Stanislava Grosse, ale o míru srozumitelnosti ČSSD. Lze pochopit, proč ve sporu Němec-Benešová byla posléze obětována nejvyšší státní zástupkyně. Pochopí to však voliči, pro které je Benešová spíš intuitivně než rozumově „kladivem na podvodné privatizátory“? Ztotožnili by se s důvody, pro které by se sociální demokracie smířila s odporem lidovců k právu odborů? Strana reprezentující především zaměstnance má spíš povinnost než právo vyjednat pro ně jistou preferenci, která do jisté míry upravuje silový nepoměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Srozumitelnost pro voliče, kteří již za třičtvrtě roku pověří zastupováním svých zájmů tu či onu politickou stranu (a to vhozením lístku do volební urny, nebo vlastní rezignací), je patrně základní otázkou, před níž sociální demokracie pro nejbližší dobu stojí. A že státník na rozdíl od politika musí vidět a myslet dál než jen na jedno volební období, je snad zbytečné – stejně jako marné – připomínat.
Grebeníček
Rozhodnutí předsedy KSČM nepokračovat v dosavadní funkci vstoupilo do stadia neodvolatelnosti. Jeho nástupce Vojtěch Filip se jistě přihlásí ke kontinuitě předchozího vedení (spekuluje se, že Grebeníček rozmnoží panoptikum „čestných předsedů“), stejně jako je jisté, že k určité orientační změně dojde. Přinejmenším je nový, lídr komunistů člověkem, jemuž lze obtížněji předhazovat minulost.
Jako každá politická strana, také KSČM má své vnitřní problémy. Většinu z nich si po Listopadu přinesla věnem, i když u tak obstarožní nevěsty je neobvyklé mluvit o přínosu do manželství s voliči. Z někdejší milionové strany jí dnes zbylo méně než sto tisíc členů, a je sporné, zda přírůstek nových kryje přirozený úbytek; průměrný věk současného organizovaného komunisty již přesahuje 68 let.
Nespornou zátěží KSČM je její název. Ponechala si ho a jen formálně upravila především proto, že takové odhlášení od praporu mohlo pro ni znamenat ještě menší členský zůstatek, respektive vznik nové, „skalní“ komunistické strany. Co platilo včera, neplatí však už dnes, a název „komunistická“ je pro živější část této strany zátěží, znesnadňující jakýkoli budoucí podíl na moci. Není ostatně podivné, že komunisté, respektive jejich současní ideologové, sotva kdy přijatelně objasnili, proč si tohoto adjektiva cení, proč je považují za pozitivní tradici?
Nejde však o název, nejde o něj především, protože komunistická minulost by jim byla předhazována a vytýkána, i kdyby se přejmenovali na Stranu Jana Zlatoústého. Každý soulad opozičního, ale i lidoveckého hlasování spolu s komunisty bude vykládán jako náhodný, kdežto každé setkání sociálních demokratů s reprezentanty KSČM bude pro předsedu Kalouska projevem „rudnutí“ ČSSD. Obava z budoucí vlády sociální demokracie podporované v hlavních sociálních směrech komunisty je pro ostatní politické strany hrozivou předvolební představou. S něčím podobným, přinejmenším s vyhraněnou a také veřejně deklarovanou pozicí, za jakých okolností, odkud a až kam, se musí včas vypořádat i sociální demokracie. Limity této možné budoucnosti premiér Paroubek ostatně již naznačil. Zda KSČM v příštích měsících dokáže v přijatelných mezích omezit svůj nacionalismus, který ji chtě nechtě spojuje s ODS, a svůj rozpočtový populismus, je otázkou, na níž závisí její dohledná budoucnost.
Beránek
Dalším předsedou relevantní politické strany, který odchází z viditelného místa na politické scéně, je někdejší předseda Strany zelených Jan Beránek. Za situace, která není překvapením, neboť k tomuto vyústění viditelně zrála.
Patrně hlavní otázkou zelených, zodpovězenou na jejich nedávném sjezdu, je budoucí a zároveň nejbližší postup: zda v té či oné koalici s řadou drobných, liberálně zaměřených stran – anebo samostatně, jako strana jednoznačně, i když nikoli jen bezvýhradně ekologicky orientovaná.
Zdálo by se, že první z alternativ je přirozenou a nejvhodnější cestou na politické parlamentní výsluní. Kdykoli a kdekoli se výrazněji projeví únava a beznaděj voličů, svitne příležitost pro stranu novou, která dosavadní politickou scénu víceméně popře a vystoupí s novým programem. Obvykle to bývá program populistický, a je pouze otázkou, kolik unavených a rezignujících voličů zaujme.
Je to pro zelené cesta k úspěchu? Do jaké míry, porovnatelné alespoň s procentem získaných volebních hlasů, tato strana občany zaujala? Jediný ze senátorů zvolených za zelené nepředvedl zatím nic jiného než poněkud antikvární iniciativu pro zrušení komunistické symboliky. Nepochybně by se budoucí zástupci zelených připojili k mnohým návrhům a jiné by sami přednesli, v podstatě by však svou osobitou tvář ztráceli.
Koncepce nového předsedy Martina Bursíka, aby Strana zelených šla do parlamentních voleb samostatně, na pardubickém sjezdu s výraznou převahou zvítězila. Jeho program má oslovit ekologicky vnímavé, především mladší voliče, kterým není lhostejná kvalita jejich života, životního prostředí, v němž budou žít jejich děti. Je to sázka na budoucnost, optimistická, nikoli však neopodstatněná víra, že takových voličů není méně než v sousedních zemích, kde se Zelení již před lety stali vlivnou součástí politické scény. Riziko, že tato strana bude fundamentalisticky trvat pouze na ekologických, často dost nepopulárních tématech, omezuje předsevzetí věnovat se i dalším otázkám ochrany občanů a jejich lidských práv. Nadějná je i skutečnost, že Martin Bursík přistupuje zdrženlivě k vystoupení z jaderné energetiky, tedy k záležitosti, která je pro mnohé evropské Zelené otázkou téměř kultovní.
Vstup Strany zelených do Poslanecké sněmovny může vytvořit zajímavou alternativu při sestavování budoucí vlády. Jako všechno ostatní, i zde bude záležet na jednajících osobách, především na voličích a dosavadních nevoličích. V této souvislosti – mohu-li se vrátit k úvodnímu doporučení prázdnin na pustém ostrově – jednu informaci o své vlasti, kterou jsem získal na poloostrově, kde vrabci cvrlikají na palmách. Z důvodů, které těžko chápu, nabízel tamní hotel svým českým hostům televizní stanici Óčko. Na programu, jemuž bych doma věnoval sotva minutu pozornosti, jsem několikrát pátral po zprávách, avšak marně. Vysílá jen nepřetržitý tok klipů, působících jako hráz proti přemýšlení. Přejme si tedy méně Óčka a víc uvažování o blízké i vzdálenější budoucnosti.
Autor je historik.