Panelové diskuse stejně jako hospodské šarvátky nad otázkou, zda se Československo mělo či nemělo rozdělit na dva státy a kdo to vlastně způsobil, patří už většinou minulosti. Podobně zmizel tehdy rozšířený pocit slovenského nevděku a statisticky průměrný Čech došel až tak daleko, že v anketě, které z cizinců snáší ještě tak nejlépe, uvedl Slováky. Přesto není radno přikládat rozpadu republiky v roce 1992 marginální význam. Mnohé z tehdejších událostí a mechanismů, jimiž byly vedeny, platí pro současnost a pro bližší i vzdálenější budoucnost.
Sotva koho před deseti lety napadlo, že do Evropské unie vstoupíme ve stejný den jako naši sousedé za řekou Moravou. Již zmíněný statisticky průměrný Čech spatřoval v separaci dvou národů snad jediný přínos: náš vlastní, všeobecně žádoucí „návrat do Evropy“ bude snazší a rychlejší bez méně rozvinutého a politicky méně vyhraněného Slovenska. Nebyla to však slovenská HZDS a její předseda Mečiar, co stálo užší spolupráci ČR a SR v cestě. Třebaže respekt a vzájemné porozumění mezi někdejším českým a někdejším slovenským premiérem byly až okázalé, přehlíživý odstup české strany vůči novému Slovensku trval a jakákoli slovenská příkladnost sotva komu přišla na mysl. Až do chvíle, kdy se politické kyvadlo na obou stranách, byť v opačném smyslu, přechýlilo.
Nemožné se stalo skutkem: předseda slovenské vlády je na sjezdu Občanské demokratické strany vítán bouřlivým potleskem a jeho zásahy do daňové a sociální politiky jsou vydávány za vzor, jehož sledování přinese volební vítězství i české pravici. Čím méně o tomto vzoru český občan ví, tím nadějnější barvy mu ho představují. Žádného z vyznavačů ekonomického liberalismu není ovšem nutné přesvědčovat o výhodnosti jednotné daně, škodlivosti minimální mzdy nebo volného pracovního trhu. Ostatní, většinou zaměstnanci, mohou nevýhodnost takové cesty rozpoznat buď vlastní úvahou, nebo až pocítí její praktické důsledky. Při druhé z obou možností pak procitnou obdobně jako slovenští odboráři, požadující na svém sjezdu obnovení nerovné daně z příjmů, sociálně přijatelné daně z potravin, léků, bydlení a knížek stejně jako respektování evropských standardů pracovního práva.
Burza nároků
Česko-slovenský státní rozchod byl událostí vzorovou, platnou i pro současnost. Jeho nejvlastnějším důvodem, málo vyslovovaným, ale hojně pociťovaným argumentem, který tu rozluku učinil stravitelnější, byla hospodářská výhodnost, dalo by se říci sobectví. Bude nám – uvažovala česká strana – bez Slováků volněji. Myslel si to tehdejší premiér stejně jako občané, chápající svou pozici jako úlohu nedobrovolných sponzorů.
Kolektivní sobectví, snaha osvobodit se od méně rozvinutých částí země, nechuť doplácet na chudší stála u zrodu jugoslávského rozpadu, oslovuje severní Itálii a je stálou a živou argumentací euroskeptiků. Na rozdíl od česko-slovenského případu je tato skutečnost velmi přítomná a živá.
Převážná část polských zemědělců, vůči společné Evropě donedávna krajně skeptická, patří k jejím aktivním stoupencům poté, co se přiblížila k zajímavým dotacím z evropských fondů. I francouzská většina si dá nepochybně říci, až budou zaručeny další příspěvky zemědělcům a odpadne hrozba příslovečných „polských instalatérů“. Evropská unie bývá představována jako společná pokladna, z níž je nutno získat co nejvíc, jinak ztrácí svůj smysl. Evropští poslanci jsou nabádáni k tomu, aby svůj mandát chápali jako pověření hájit vůči ostatním národní zájmy. Ne že by neměli, je to však jejich hlavní poslání? Není jejich téměř historickým úkolem vytvářet společnou Evropu, kontinent, z něhož již nepovstane válka, společenství, v němž si podle textu dosud opomíjené evropské hymny všichni lidé budou bratry?
Státy, ve kterých spíš z krátkozrakosti než z cílené vůle většiny voličů zvítězí perverzní pojetí Evropské unie jako burzy, na níž jsou licitovány vlastní nároky oproti nárokům jiným, mohou očekávat dvojí: přeměnu EU v jakýsi pragmatický, od původních ideálů oproštěný celek, nebo vlastní odchod ze společenství, jehož smysl a poslání špatně pochopily.
Prapor národních zájmů
Připustíme-li alespoň na chvíli odlučitelnost moci a vlastního hmotného prospěchu, zbývají nám jak v minulosti česko-slovenského rozvodu, tak v přítomných sporech o budoucnost Evropy vlastenci z povolání. Výrazní byli v předvečer zániku Československa a zřetelní jsou i dnes, kdy se rozhoduje o podobě příští Evropy.
Staré vlastenecké heslo, že za práci pro vlast se neplatí, a téměř samozřejmé odhodlání skutečných vlastenců přinášet vlasti oběti nejvyšší vyšly natolik z módy, že se stávají nepochopitelné, starodávné až směšné. Motorem dnešního, hlučně proklamovaného českého vlastenectví, které zdůrazňuje blíže neurčenou ztrátu suverenity nebo diktát institucí, na nichž se poprvé v dějinách podílíme, není skutečná obava z rozplynutí českého etnika v tavicím kotli budoucí Evropy. Není jím ani úzkost nad osudy národní kultury, ale cílená snaha být prvními, třebaže v celku o něco zmenšeném.
Možnost takto chápané suverenity, příležitost zaujmout pozice, které dosud byly rozdělovány mezi dva národní celky, motivovala úsilí profesionálních slovenských národovců o státní svébytnost. Zřetelněji než na straně české, kde byl vrchnostenský pocit zažitý a kde šlo v podstatě jen o snahu prosazovat a prosadit vlastní cíle bez ohledu na jiné názory. Ostatně, nedávná tahanice o vlajku Evropské unie na jednom ze dvou stožárů před Pražským hradem byla výrazem tohoto osobního chápání suverenity: zde vrcholná státní moc začíná a končí.
Sobectví povyšované na národní zájem, snaha profesionálních vlastenců o prvenství, zaměňovaná za požadavek státní svrchovanosti, jedno i druhé bez ohledu na příští generace hrálo svou negativní roli před třinácti lety a je přítomné v evropské současnosti. S možností obdobných praktických výsledků.
A co důsledky pro morální zdraví národů? Jeden z příznaků onemocnění objevil se v polovině prosince právě na slovenské občanské scéně: nové předsedy slovenských samosprávných krajů zvolil rekordně nízký počet, pouhých jedenáct procent občanů. Takto zvoleným hejtmanům sotva může jejich mandát připadat významnější, než kdyby ho vyhráli v tombole. Výjimečné, nebo projev trvající tendence? Hodné politování, nebo přímo alarmující? Dozajista důvod k přemýšlení.
Autor je historik.