Sejde z očí, sejde z mysli – chtělo by se postesknout nad osudy vzácných lidí, kteří se nedožili společenské změny, ač se o ni zásadním způsobem přičinili. Jedním z nich je Jiří Lederer, výrazný pokračovatel v novinářské tradici Karla Havlíčka Borovského, který byl ostatně jeho celoživotním vzorem.
Kniha Jarmily Cysařové provádí čtenáře nevšedními, často až příliš dramatickými osudy Jiřího Lederera (1922–1983) a je vítanou splátkou vůči historické paměti. Poskytuje přehled o díle, které tento mimořádně pracovitý muž po sobě zanechal, bohužel převážně jen na stránkách novin a časopisů.
Jako mladík, který sice nemusel do Terezína, rozhodně však nebyl z nacistického hlediska rasově čistý, stačil na začátku války ukončit střední školu. Pak, po útěku z nuceného nasazení v tehdejší Říši, prožil druhou polovinu okupace bez jména a bez dokladů. Mnozí o něm věděli, nikdo ho však neprozradil; snad právě tato zkušenost dala vzniknout Ledererově trvalé víře v lepší stránky svého národa. Na konci války patřil k lidem, kterým se socialismus jevil jako jediné východisko z osudných nástrah uplynulého desetiletí. Po váhání, zda má vstoupit do komunistické strany, stal se členem sociální demokracie a při vysokoškolském studiu aktivním autorem, přispívajícím do jejího tisku.
Konflikty s mocí
Prvním z konfliktů, které tohoto novináře havlíčkovského typu provázely po celý život, byla kritika obsazování vedoucích míst v kvasinském strojírenském závodě. Krajský deník Pochodeň ji označil za hanobení komunistů, byla zinscenována i jakási protestní demonstrace. Lederer se bránil: nebouřím proti komunistům, ale proti nadřazování stranické příslušnosti nad odbornost. V květnu 1947 polemizoval s výrokem Pavla Tigrida (brzy je bude spojovat vzájemná úcta a pevné přátelství), že v současné žurnalistice není plná svoboda a neříká se celá pravda; tehdy se ještě domníval, že pravdivost vydaného svědectví záleží pouze na novináři. Po únoru 1948 protestoval proti vyloučení Ferdinanda Peroutky ze svazu novinářů, krátce nato však Ledererovu redaktorskou kariéru ukončil pohovor na ústředním výboru KSČ a na ministerstvu vnitra. Nastoupil na vojnu, a po ní pomohl svému někdejšímu žákovi profesor Julius Dolanský: zařídil mu studium literatury a sociologie na Jagellonské univerzitě v Krakově. Roční pobyt v zemi, k níž cítil obdiv pro její staletý zápas o nezávislost, se stal počátkem Ledererova celoživotního zájmu o Polsko, i když je nesměl po řadu dalších let navštívit.
A zase konflikty s mocí. V roce 1951 jako delegát svazu novinářů znemožnil v prvním kole zvolení svazového předsedy, vybraného vedením KSČ. Jeho apel ke svědomí, „neví m, co se to s námi všemi stalo, ze sboru bojovníků jsme se změnili ve sbor kejvalů“, zapůsobil na delegáty sjezdu, nikoli však na partajní aparát. Lederera označili za sociáldemokratického trockistu a poslali ho, aby se napravil mezi dělníky. V pražských Vysočanech pracoval na soustruhu, pak kopal uhlí v Ostravě, jenže dějiny se nezastavily. Umřel Stalin, došlo k částečné oblevě, a Jiří Lederer znovu pracuje v novinách. Osudnou se mu stala Večerní Praha, kde před Vánocemi 1958 uveřejnil svou recenzi knihy Josefa Škvoreckého Zbabělci. Uvítal ji jako „dobře napsaný román, který provokuje, vyvolává spory... o květnové revoluci ještě nikdo takhle nepsal“. Ledererovo vlídné přijetí Zbabělců tehdy zůstalo ojedinělé - komu se také chtělo sdílet osud stále vyhazovaného novináře?
Psal o všem
Nastala však šedesátá léta, a talentovanému novináři se otevřely nové publikační možnosti: časopis Plamen, pravidelné televizní recenze v Zemědělských novinách, Literární noviny. Stal se vedoucím studijního oddělení Československého rozhlasu, kde mimo jiné bez vědomí konzervativní vrchnosti založil monitorování Svobodné Evropy. Ani zahraniční cesty už pro něj nebyly zapovězeny, po patnácti letech se znovu dostal do Polska a podvakrát se zúčastnil i televizního festivalu v Monte Carlu. Druhá z těchto návštěv byla pro Jiřího Lederera zvlášť významná – na zpáteční cestě přes Paříž navštívil Pavla Tigrida, vydavatele exilového Svědectví. Zrodilo se přátelství, které Tigrid po dvaceti letech označil jako nezapomenutelné. Úcta a obdiv k Tigridovi neznamenaly, že Lederer změnil své přesvědčení, stále se považoval za socialistu, odmítal však reformovaný stalinistický model, socialismus, který je kasárenským dvorem. A také – předběhněme zde poněkud dobu – nebyl nostalgickým opěvatelem Pražského jara. Už patnáct let před Listopadem zastával dosti osamocený názor, že „Dubček není nadějí demokracie v nezávislém suverénním Československu“.
Rok 1968zastihl Jiřího Lederera v plné síle. Byl jednoznačným stoupencem společenské reformy, avšak nezapomněl na zásady, které hájil od raného mládí. Jeho podpis nacházíme pod mnoha články mobilizujícími veřejnost k aktivitě, ale také pod kritikou zábran, které obrozené vedení KSČ kladlo obnovení sociální demokracie nebo sdružení politických vězňů z padesátých let. Když konzervativní síly požadovaly opětné zavedení cenzury, pomáhal zakládat dělnické výbory na obranu svobody tisku; uvítal vznikající Federaci lokomotivních čet jako první vlaštovku samostatných odborů. Proti obecnému rozhořčení se zastal 99 Pragováků, kteří poslali dopis sovětskému velvyslanectví; nesouhlasil s nimi, ale hájil jejich právo na vlastní názor.
Psal o všem a byl všude, jeho dny tehdy musely mít snad čtyřicet hodin. A co bylo později nejcennější – u každé společenské iniciativy vydržel do poslední chvíle, dokud ji nastupující normalizace nezadusila. K významným činům Jiřího Lederera v této době patří také reportážní trilogie z poloviny osmašedesátého roku Polsko – země v napětí. Natolik výmluvná a aktuální, že na ni polská ambasáda reagovala ostrou protestní nótou.
Mé místo je tady
A bylo stále hůř, jeden z tvůrčích svazů za druhým a všechny kulturní časopisy hodné toho jména zanikaly, a lidé tlačení nezastíranou existenční hrozbou se povinně zříkali ideálů, které ještě včera vyznávali. Přestože Gustáv Husák prohlásil, že za postoje v minulých letech nebude nikdo postihován, když bylo vhodné osvědčit věrnost některé z okupačních zemí, slib neplatil. Tak byl souzen a odsouzen generál Prchlík, který se v létě 1968 vyslovil pro rovnoprávnost členů Varšavské smlouvy, a také Jiří Lederer pro své reportáže o situaci v Polsku. Za hanobení státu světové socialistické soustavy se s dvouletým trestem poprvé ocitl v plzeňské věznici na Borech.
V prosinci 1976 stačil ještě podepsat úvodní prohlášení Charty 77, ale v lednu dalšího roku byl znovu zatčen a spolu s Otou Ornestem, Františkem Pavlíčkem a Václavem Havlem odsouzen za podvracení republiky. Důvodem bylo, že zasílal exilovému Svědectví a Listům literární příspěvky významných a zároveň zakázaných českých autorů, mimo jiné i rukopis třídílných pamětí předúnorového ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny. Domů se vrátil po třech letech se značně podlomeným zdravím a okamžitě byl vystaven policejnímu nátlaku na nucené vystěhování. Odmítal: „Mé místo je tady – doma.“ Teprve když mu pohrozili, že manželka Elżbieta bude vypovězena do Polska, odtržena od jejich dcery Moniky, ve svých osmapadesáti letech odjel s rodinou do Německa.
Stal se exulantem v nejlepší české tradici. „Není důležité, zda se já vrátím domů, důležité je, že konám vše pro společný návrat.“ Čekaly ho ještě – už jen – čtyři roky života, které vyplnil usilovnou prací. V říjnu 1983, v den, kdy měl být propuštěn z nemocnice, podlehl druhému infarktu. Poté, co uvedl do života cenná exilová setkání, po stovkách článků a rozhlasových relací, oslovujících domov. Zůstala po něm i dosud nepřekonaná studie o Janu Palachovi, který ho zaujal stejně jako postoje Františka Kriegla. Protože byli stateční? „Nevím, v podstatě nevím, co je to odvaha. Vím jen, co je věrnost sobě, svým myšlenkám o vesmíru, o Zemi, o životě, o člověku a společnosti.“
Zde je i klíč k porozumění Jiřímu Ledererovi. O tom, že je nutné státi v poznané pravdě, ostatně hovořil už před šesti sty lety náš krajan před svou cestou do Kostnice.
Autor je historik.
Jarmila Cysařová: Muž, který tu chybí.
Radioservis, Praha 2006, 160 stran.