Squatting znamená obsazování prázdných domů. Už jazyk, z něhož tento nepřekládaný výraz pochází, naznačuje, že se do české kotliny dostal až po roce 1989, s patrným zpožděním oproti západním zemím, kde má již několik desetiletí trvající tradici. U nás obsazující hnutí povstalo takřka z ničeho. I když...
1. Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, nebo peněžitým trestem.
2. Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.“
§249a
Řádili jak černá ruka
Za předchůdce squatterů by šlo koneckonců považovat bouřliváka a prvního nakladatele Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, žižkovského anarchistu Frantu Sauera. V době popřevratových zmatků totiž nejen zorganizoval slavné stržení Mariánského sloupu, ale také založil organizaci s tajemným názvem Černá ruka. Ta podle vzpomínek svého zakladatele zajišťovala ubytování potřebným tam, kde byly byty přeměněny ve skladiště nebo využívány k podobným hospodářským účelům. Zakazovala ponechávat bytové prostory volné, aby se zabránilo spekulacím, takže se majitelé nemohli dovolávat zákonné ochrany. Policie a úřady se navíc v té době bály výrazněji zasahovat proti podobným lidovým aktivitám. Výsledkem byly desítky nebo možná stovky bytů, kam Černá ruka vnutila nevítané dělnické nájemníky. Během toho se, jak připouštěl i Sauer, pochopitelně děly přehmaty a někteří jedinci se snažili obohatit. Pro jiného spisovatele, konzervativního Josefa Holečka, byla celá Černá ruka v podstatě jen formou rabování a dokladem chaotických poměrů, které podle něj nastaly se vznikem nového státu.
Černá ruka není příliš připomínána, ač se jednalo o významnou aktivitu. O tom ostatně svědčí i kapitola, kterou jí věnoval Ivan Olbracht v Anně proletářce. Tam ji líčí jako „tajný žižkovský spolek, postrach tamních domácích pánů“, ale především jako někoho, kdo vyřešil bytovou nouzi dvou hlavních postav – a také rozhodným dílem přispěl k třídnímu uvědomění titulní postavy románu, která na vlastní oči spatřila sílu proletariátu v akci.
Staroslavná léta devadesátá
Pochopitelně nelze hovořit o přímé kontinuitě mezi žižkovskou bohémsko-dělnickou organizací z počátku první republiky a polistopadovými squattery. To už mají spíše společné rysy s undergroundovou kulturou před rokem 1989, jejíž někteří účastníci rovněž experimentovali s komunitním bydlením (pochopitelně ovšem v legálně vlastněných prostorách). Ostatně, právě undergroundový časopis Vokno přinášel po roce 1989 – jako snad vůbec první médium – informace o tehdejší Mekce squattingu, čtvrti Kreuzberg v Berlíně. To byla bezesporu inspirace; úrodnou půdu, na niž padla, ale ve své většině netvořili veteráni undergroundu. Přišla nová generace, a ta se nevymezovala vůči „bolševikovi“, ale především vůči novým poměrům.
Kronika českých squatterských aktivit, sestavená Romanem Laubem a dostupná mimo jiné i na internetové stránce squatu Milada, nabízí mnoho podnětů k zamyšlení. Začněme místopisně: většina squatů je pražských. Ve velkoměstě se mohly squatterské projekty opřít o soustředěnější, a tedy větší masu stoupenců, o větší prostor k politickému nátlaku a také o jistou míru „anonymity“, již velkoměsto poskytuje. Nelze říct, že mimopražské pokusy neexistovaly – většinou je ale takřka okamžitě přidusily represe. Ty postihly řadu pokusů o squatting i v Praze; přesto se některé squaty udržely relativně dlouhou dobu. Vzpomeňme zejména na Zlatou loď (1991–1994), na Sochorku (1992–1997) a její legalizovanou následovnici Papírnu (1997–
–2003), na pověstnou Ladronku (1993–2000), na Staré Střešovice (1995–2003), na squat Zenklovka (1997–1998) a jeho následovnici Miladu, obsazenou roku 1998 a fungující dodnes. Poslední jmenovaná je tak prozatím posledním mohykánem staroslavných českých squatů devadesátých let.
Dvojí motivace
Základní motivace ke squattingu jsou dvě a u squatterských pokusů existují v různých kombinacích. První z nich je uspokojit své potřeby, druhá vyjádřit sociální protest.
První ze zmiňovaných potřeb je pochopitelně bydlení. Squatteři reagují na osobně pociťovanou bytovou nouzi. Hledáním útočiště pro mladé lidi, kteří nemohou sehnat vlastní bydlení, ale obvykle potřeby squatterů nekončí. Squatting je rovněž reakcí na absenci pospolitosti, na lidskou izolovanost v moderním městě a snahou o vytvoření nové komunity. Také zde často hraje významnou roli úsilí o prostor pro alternativní kulturu – zejména pro koncerty takových hudebních stylů, které stojí na nekomerčních základech a zároveň se stále ještě potýkají s častými společenskými předsudky.
Už jenom to, že squatteři tyto potřeby artikulují a zároveň uspokojují způsobem, který je v konfliktu s normami společnosti, je protestem. Pro některé z nich prostě protestem proti tomu, že společnost není schopna tyto potřeby uspokojit. Pro jiné protestem proti takové společnosti, jejíž neschopnost či neochota uspokojit tyto potřeby je jen indikátorem hlubších problémů, které se na té nejobecnější úrovni projevují sociální nespravedlností, v podstatě oligarchickým mocenským uspořádáním, ničením přírody, nerespektováním nelidských forem života na Zemi a patriarchálními vztahy, potlačujícími ženy, mládež a menšiny definované rasou, etnicitou, sexuální orientací, kulturou či jinak.
Dvojí způsob ospravedlňování
Zdůvodnění potřebou a zdůvodnění politickým protestem se vesměs protíná. Důraz na ten či onen pól ovšem vede v argumentaci squatterů a squatterek k odlišnostem. Opět lze vysledovat dva způsoby, jimiž squatterské hnutí popisuje a ospravedlňuje své aktivity – jeden umírněný, druhý konfrontační; jeden usilující o kompromis, druhý bojovný; jeden zaměřený na obranu, druhý pokládající za nejlepší obranu útok.
První se snaží ospravedlnit squatting chybami stávající společnosti a hájit jej jako jeden ze způsobů jejich nápravy. Poukazuje na absurdní situaci, kdy někteří lidé nemají kde bydlet, zatímco o řadu staveb se jejich majitelé (ať už stát nebo soukromí vlastníci) nestarají a objekty v důsledku toho chátrají. Tím se vlastně narušení vlastnictví omlouvá: Za takové situace pokládají squatteři a squatterky za oprávněné narušit vlastnická práva lidí, kteří se nechovají jako řádní vlastníci, ve prospěch uspokojení základních potřeb. Jejich cílem je legalizace squatu – obyčejně předložením projektu kulturně-sociálního centra. Jedním z prosazovaných požadavků je legalizace squattingu jako celku po vzoru právní úpravy v Nizozemí. Takový přístup je blízký té části squatterských aktivit, která se hlásí k myšlence občanské společnosti.
Druhý způsob ospravedlnění nepokládá narušení vlastnických práv za něco, co by bylo hodno omluvy, ale spíše oslavy. Samo soukromé vlastnictví je zde vnímáno jako problém a bohatství získané uspokojováním základních lidských potřeb jako nemorální nejen samo o sobě, ale jako symptom nemorálnosti celého stávajícího uspořádání lidské společnosti. Squatting je zde obhajován a chválen právě proto, že nerespektuje soukromé vlastnictví a zákony, a tak už jen pouhou existencí útočí na základy kapitalismu a státu. Zároveň v obsazených prostorách, přinejmenším do jisté míry osvobozených od panství tržních a mocenských vztahů, může vytvářet alternativní modely pospolitého života a stát se základnou pro protestní hnutí. Tento přístup vychází v podstatě z myšlenek anarchismu.
Dvojí izolace
I tyto dva způsoby ospravedlňování jsou opět odlišeny spíš v zájmu jasnosti popisu. Ve skutečnosti i zdánlivě „apolitičtí“ squatteři mají politické názory, které nejsou příliš konformní, a naopak i anarchisté v praxi usilují o legalizaci svých squatů. Oběma proudům ve squatterském hnutí je ale vlastní ještě jeden společný rys – ač chtějí artikulovat sociální protest a oslovit společnost, vesměs se dostávají do izolace nejen vůči státu (což je pochopitelné), ale i vůči většině české společnosti.
Na základě jejich kulturní a politické odlišnosti je mohou politici a novináři popisovat veřejnosti jako exoty a extremisty. I když se někdy podařilo squatterům získat podporu obyvatel svého okolí, zdaleka ne vždy si ji udrželi. Ke squattingu se uchylují převážně mladí lidé – i kvůli neexistující kontinuitě tu na rozdíl od Západu nemáme několikagenerační squaty, v nichž by například vyrůstaly děti.
I tato dvojí izolace je důvodem, proč byla většina squatů postupně zlikvidována policií, která je nyní také zkušenější a připravenější tomuto druhu sociálního protestu čelit. Příčiny, proč lidé squatují, ovšem nezmizely. Uvidíme tedy, zda stále obsazená vila Milada v pražské čtvrti Troja bude posledním případem českého squattingu, anebo se mu zde podaří chytit druhý dech a stát se skutečným sociálním hnutím.
Autor je redaktorem anarchistické revue a-kontra.