Tady vám vrazí nůž rovnou do břicha

Děčínská knihovna je jedna z mála – pravděpodobně jediná regionální –, které pravidelně pořádají večery poezie. Jak k tomu došlo?

V únoru 1994 za mnou přišli děčínští básníci Radek Fridrich a Tomáš Řezníček, zda by si u nás mohli najmout sál. Nakonec jsme se dohodli, že do toho půjdeme spolu a knihovna čtení institucionálně zaštítí. První čtení mělo docela velký ohlas, a tak jsme se rozhodli, že večery poezie v knihovně zkusíme pořádat pravidelně, a pořádáme je dodnes. Zdůrazňuji, že to nebyl můj vklad, ale vklad těch dvou, tehdy mladých básníků, kteří za mnou přišli.

Proč večery poezie nepořádá více knihoven?

Na to asi neumím dát správnou odpověď. Byl jsem překvapen, když mi jednou Radek Fridrich řekl, že pravidelně se večery poezie pořádají snad jen v Praze a Brně, jinak nikde. Nevím, proč tomu tak je. Třeba tam ředitelé knihoven chtějí nějaký pronájem nebo tam žijí jen blázni, kteří si píšou do šuplíku a pak možná pofňukávají, že jejich tvorba nemá odezvu…

Vaše knihovna začala vydávat i knížky...

Po pěti letech večerů poezie jsme se rozhodli vydat sborník, který by je nějak shrnul, a tak vznikla první knížka edice Nomisterion, kterou děčínská knihovna vydává.

Co všechno už jste vydali? Na jaké autory se zaměřujete?

Jednoznačně jsou to autoři regionální, tedy ti, kteří mají něco společného s Děčínem. Tím ovšem nemyslím, že bychom vydávali autory jinak života neschopné, kteří nemají co říct. Naopak. Třeba o Františku Řezníčkovi nebo J. H. Kalifovi myslím ještě uslyšíme. Vydáváme však také sborníky z naší literární soutěže.

Kolik knížek jste vydali?

V edici jsme vydali od roku 1999 devatenáct titulů, se sborníky ze soutěže je to vlastně půl na půl. Sice to není mnoho, ale asi moc takových knihoven nenajdete. Ovšem taková Příbram, ta by nás trumfla.

Jak se knihy prodávají? Jsou běžně k dostání?

S distribucí máme trochu problémy a bylo by hodně co zlepšovat. V Děčíně se knížky prodávají běžně v knihkupectvích a na jiných příhodných místech, mimo Děčín je to velmi slabé. Snažili jsme se proniknout do distribuce Kosmasu, ale tam nemají o regionální literaturu tohoto typu zájem. Takže zbývají přímé nabídky a na ty nemám moc času. Také je třeba rozeslat povinné výtisky knihovnám a i to se mi někdy povede se zpožděním. Takže na základě uvedených kontaktů ve sbírkách knížky posíláme zájemcům na dobírku. Kupodivu jsou již některé tituly téměř rozebrány.

Často, zvláště na severu, je slyšet, že severočeská literární scéna je rozmanitější, výraznější než jiné regionální literatury... Co si o tom myslíte?

Myslím si, že je spíš lehce zkurvená, ať už je to poezie nebo próza, a to pořád souvisí s přistěhovalectvím. O tom už se toho řeklo dost, nechci to příliš rozmělňovat... Nemám na mysli jen doosídlování těsně po válce, ale přistěhovalectví v sedmdesátých a osmdesátých letech. Řeknu příklad, který s vaší otázkou zdánlivě nesouvisí. V roce 1985 se moje současná manželka přestěhovala z Prahy do Ústí nad Labem, do paneláku. Nikdo se na ni nedíval jako na přivandrovalce, protože každý byl odněkud... Podobně jsem to cítil, když jsem se do toho samého paneláku před osmi lety přistěhoval já. A stejné je to v celých severozápadních Čechách. Většina lidí sem přišla kvůli práci či bytu a nelíbí se jim tady. Přesto si k místu, kde žijí, chtějí vytvořit vztah, nějakým způsobem hledají svou identitu. A to se odráží i v literatuře.

Pořád nerozumím té zkurvenosti...

Co jsou jižní Čechy? Taková romantická, téměř idylická krajina, kde se ani snad tolik nepoužívají sprostá slova. Kde se nesděluje to špatné jen tak, kde se všechno schovává, zaobaluje, aby si člověk v té své společnosti neublížil... Tady na severu lidé všechno, i tu špínu, kterou mají v sobě, řeknou na rovinu.

Jiný příklad, když přijedete na jižní Moravu, jsou na vás všichni laskaví. Pokud byste se tam ale přistěhoval, budou se na vás všichni dívat jako na přivandrovalce a podezíravě se budou ptát: Co tady asi dělá? A pokud byste se k někomu otočil zády, je možné, že vám vrazí nůž do zad. Tady vám nikdo do zad nůž nevrazí. Víte, jak to myslím, tady vám ho vrazí rovnou do břicha...

To myslím souvisí s tou zkurveností. Je to obnaženost, prostituce... Možná jako nejkřiklavější příklad bych jmenoval proslavené teplické „literárně-divadelní“ uskupení Vyžvejklá bambule – i když je možná ojedinělé, je to jakási špička ledovce.

Existují nějaké tendence v současné severočeské literatuře?

Musím se přiznat, že téměř nečtu beletrii, zabývám se vlastivědnou literaturou a internetem. Samozřejmě, že sleduji, co se v literatuře děje. Určitou představu mám i na základě toho, co slyším na večerech poezie, občas si i nějakou básničku přečtu... Myslím si ale, že je pro mě nepřípadné, abych stopoval nějaké tendence.

Určitě máte svého oblíbeného severočeského autora.

Mám, z děčínských jím je Tomáš Řezníček.

A proč je vám blízký?

Jeho poezie je víc než hraní si se slovy. Myslím si, že v Tomáši Řezníčkovi je mnoho skrytého poetična, které je mému srdci blízké. Já nevím, jestli severočeského, ale možná i toho severočeského, i když to není tak zjevné. Přece ty staré stezky, o kterých Řezníček píše, ty stezky, kde koně ržou, jsou snad české? Vyšlapali je čeští koně? Ty stezky, ti koně jsou samozřejmě koně němečtí...

Chtělo by se mi říct, že teprve budoucnost ukáže, že Řezníček je velký básník. To se ale pravděpodobně nestane.

Není to problém regionální literatury, tedy literatury na okraji?

Ne, to rozhodně ne. Nemám rád, když je k „regionálnímu“ stavěno rovnítko „na okraji“. Regionální literatura může mít svá specifika, ale rozhodně není na okraji. Stačí se jen podívat na místa narození našich známých autorů – jsou snad všichni z center? A nakonec – není v tomto smyslu také regionální pražská literatura? Ale abych se vyjádřil k vaší otázce. Jsou autoři, kteří se snad i obávají publicity, ti se většinou dostanou do širšího povědomí, jen když je objeví někdo pro široký okruh čtenářů. A to je asi i Řezníčkův případ.

Není sudetské téma tak trochu módní?

Je, a zaplať pánbůh za to. Ty naše český životy v německých barácích je třeba nějak reflektovat, propojovat.