Neviděli jste moje vojsko?

Letos proběhnou v Polsku i v České republice oslavy změn v roce 1989. Vy jste se ale už tehdy k dění v Polsku vymezoval – happeningy parodující jednání u kulatého stolu i vlastní kandidaturou na senátora. Jak jste změny tehdy vnímal?

Pro mě je rok 1989 nedokončenou revolucí. O ní kdysi mluvil Trockij a já sice nejsem jeho stoupenec, ale v tomhle smyslu to sedí. V té době lidé na změny nebyli připraveni především v rovině vědomí. Nebyli připraveni na společenský přerod, nedokázali proměnit svobodu, získanou při změnách, na demokracii. Bylo to, jako když se medvěd probudí ze zimního spánku, nikoli ovšem na jaře, ale příliš brzy. K volbám, které tehdy ještě nebyly úplně svobodné, přišlo tehdy jen 62 procent lidí. Když to srovnáme s Irákem, kam po válce, okupaci a všem tom násilí k nedávným volbám přišlo 59 procent lidí, je to málo. Procenta lidí, kteří tenkrát v demokracii věřili, nestačila, aby demokracie byla opravdu silná. Stačila ale na to, aby se zorganizované politické skupiny dokázaly na dalších dvacet let uchopit vlády.

To je zpětný pohled. Vzpomenete si, jak jste ty události viděl tenkrát?

Vnímal jsem to tak, že nedošlo k dobytí Bastily. Revoluce neproběhla. Předák Solidarity Lech Walęsa se dohodl s generálem Jaruzelským a podařilo se jim zabránit skutečné revoluci, která by je mohla ohrozit.

Teď máme Kaczyńského a Tuska, kteří jen bojují o místo v letadle do Bruselu. Máme tedy takový kabaretní stát a obyvatele, kteří jsou se svým státem nespokojeni. Nejvlivnější politickou silou se stali posluchači Radia Maryja. Viděl jsem v televizi ředitele tohoto rádia a jeho pořady jsou skutečně profesionální a lepší než v ostatních televizích. To jsou smutné důsledky nejen jednání kulatého stolu z roku 1989, ale i vedlejších dopadů globalizace. Aby nevznikla mýlka, já jsem pro globalizaci, ale jen pro tu, kterou tvoří lidé, a ne nějaké banky a podivné peníze.

Jak jste se pokoušel vývoj v roce 1989 ovlivnit?

Když jsem tehdy kandidoval, situace byla obtížná. Kdyby tehdy ve volbách za Solidaritu kandidoval kůň a měl na bocích Walęsův portrét, tak by vyhrál. Rodila se nová skutečnost, která byla ovšem ovlivněná hlavně dvěma zájmy. Zájmem Walęsy na tom, aby získal a udržel moc, a zájmem Jaruzelského, aby nemusel do vězení. Ve skutečnosti si ani jeden z nich nic takového nezasloužil. Walęsa si nezasloužil vládnout a Jaruzelski si nezasloužil vězení, ale rozhodně ani prezidentování.

Tehdy jsme udělali také jeden z našich happeningů pod heslem Havel na Wawel [krakovské sídlo polských králů – pozn. aut.]. Tehdejší premiér Tadeusz Mazowiecki byl poctivý člověk, ale Polsko potřebovalo spíše člověka s vroucím srdcem, čistými úmysly a silnou pěstí. Nikdo takový se ovšem neobjevil. Na mou kandidaturu tehdy znepokojeně pohlíželi jak komunisté, tak Solidarita. Ale to bylo normální. Neházeli na mne bláto, jen zrovna nevítali konkurenci.

O vaší Pomerančové alternativě a jejích aktivitách zvláště před rokem 1989 se u nás už dnes moc neví. Mohl byste je trochu přiblížit?

Dělali jsme spoustu věcí. Jedním ze známých happeningů byla akce, kterou jsme uspořádali na Mezinárodní den žen 8. března 1988. Tehdy jsme rozdávali dámské vložky. Vložky byly v obchodech nedostatkovým zbožím, na příděl. Vyrobili jsme také takovou velkou vložku, se kterou jsme vyšli na ulici. Bylo na ní napsáno: Vložky ano, pershingy ne! [americké jaderné rakety Pershing byly od podzimu 1983 rozmísťovány v západní Evropě – pozn. aut.]. Hned mě za to rozdávání zatkli. Režim si tehdy myslel, že když mě zavřou, bude konec s happeningy. Jenže právě tehdy, na první jarní den, se happeningy začaly konat nejen ve Vratislavi, ale v celé řadě velkých polských měst. Museli mě propustit, protože hrozilo, že ovládnou celé Polsko. Intelektuálové psali na mou podporu dopisy Jaruzelskému. Zastal se mě třeba Andrzej Wajda, který se podivoval nad tím, jak za něco takového mohou někoho zavírat.

Řada vašich akcí měla pacifistický či antimilitaristický náboj. Jak vypadaly a z jakých myšlenek jste při jejich pořádání vycházeli?

Nevím, zda šlo o úplně antimilitaristické akce. Jeden happening jsme například udělali u příležitosti dvacátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vyhlásili jsme, že musíme překročit hranice mezi Polskem a Československem, protože je u vás zase ohrožen socialismus. Ptali jsme se, kde je soudruh Husák, který byl tehdy odstaven z postu generálního tajemníka ÚV KSČ. Ptali jsme se, kde jsou další věrní soudruzi. Zorganizovali jsme armádu, která měla překročit hranice u Sněžky a zamířit na Prahu. Jenže se ukázalo, že polské a československé bezpečnostní složky jsou ve skutečnosti v zajetí revizionismu, protože nám v naší akci společně zabránily.

Jak to přesně probíhalo?

Snažily se zadržet všechny podezřelé. Byl jsem tehdy převlečený za samuraje. Jel jsem na takovém vyvýšeném křesle a dostal jsem zprávu, že byly naše přední voje napadeny. Seskočil jsem z toho vysokého křesla – díky tomu, že jsem byl mladý, se mi naštěstí nic nestalo – a utekl jsem do lesa. Stále jsem ale neopustil svou myšlenku, chtěl jsem se dostat do Prahy, abych tam chránil socialismus. Najednou jsem zjistil, že už jsem skoro u Sněžky, a uviděl jsem před sebou chlapce a dívku. Vyskočil jsem z křoví a zeptal se jich, jestli tu neviděli moje vojsko. Zapomněl jsem, že mám masku samuraje, také jsem měl při sobě meč. Vůbec nebyli schopní reagovat. Myslel jsem, že mi nerozumějí, že jsou to nějací cizinci, třeba Angličané. Ptal jsem se tedy znovu, tentokrát anglicky. Pořád na mě jen civěli. Opakoval jsem otázku polsky. Jen zavrtěli hlavou a já jsem zase zaběhl do křoví. Pod Sněžkou mne obklíčil armádní oddíl. Vytáhl jsem samurajský meč. Řekl jsem jim, ať zůstanou stát, jinak začnou padat hlavy. Jako v Kurosawových filmech. Nechtěli si moc povídat. Po chvíli přišel plukovník. A ten mi povídá: „Prosím, pane majore, vzdejte se! Dáme vám vůz s megafonem, objedeme tady hory a vy vyhlásíte kapitulaci.“ Odpověděl jsem mu, že v žádném případě neudělám stejnou chybu jako maršál Pétaine ve Francii a že budeme bojovat až do posledního muže. A že radši spáchám harakiri, než bych se vzdal. Prosil mě, abych to nedělal. Nakonec jsem mu řekl, že mohu kapitulovat jen sám, ale že to musí být čestná kapitulace. Podobná, jaké se za druhé světové války dočkal major Sucharski, když mu byla na Westernplatte ponechána šavle. Že se musím těšit právům podle Ženevské konvence, musím každý měsíc dostávat balíček od Červeného kříže a nesmím být kárán za nedostatky na uniformě. Měl jsem totiž samurajský oblek již trochu potrhaný.

Souhlasili a doprovodili mne na velitelství, kde měli rozvěšené štábní mapy. Postupně se tam scházeli lidé, které pochytali. U stěny byly rovnány a očíslovány zabavené plastikové zbraně. Viděl jsem, že se dobře baví. Po nějaké době přišli s nějakými informacemi i čeští policisté. Zadrželi někoho na československé straně. Ti to ale brali vážně a skutečně se asi báli, že hranice překročíme.

Z tohoto popisu by se mohlo zdát, že vaše akce byly tedy ve skutečnosti spíše militaristické…

Dělali jsme i oslavy dne vojáka. Vznikly tak, že mne zadržela tajná policie při jiném happeningu, věnovaném oslavě dne Občanské milice [obdoba Sboru národní bezpečnosti – pozn. aut.]. A ptali se mě, co chystám dál. Říkal jsem jim, že mám samozřejmě i další plány, že chci oslavit i armádu, a požádal jsem je o pomoc. Zorganizovali jsme vojenské manévry ve Swidnické ulici ve Vratislavi. Měli jsme papírový tank, na kterém bylo napsáno: Varšavská smlouva – záruka míru. Manévry se konaly pod heslem Meloun v majonéze. Objevila se však milice a akci narušila. Zaútočila na náš tank.

Snažili jsme se dělat i další akce, kterými bychom dokázali generálovi Jaruzelskému, jak moc jej milujeme. Na konci osmdesátých let už komunisté nedělali skoro žádné pouliční akce. Tak jsme se rozhodli, že za ně zorganizujeme oslavu Velké říjnové socialistické revoluce. V letáku, kterým jsme zvali na akci, jsme požádali lidi, aby přišli oblečeni v červené. Dopadlo to tak, že zasahující velitel milice křičel: „Chytejte rudé!“ Při jiné příležitosti zase vykřikoval: „Funkcionáři milice, odeberte se do podzemí!“

Dělali jsme také karneval. Ve světových médiích se tehdy psalo o třech karnevalech. O tom v Rio de Janeiru, Sao Paulu a o tom, který ve Vratislavi rozehnala milice. Tehdy mě také zatkli. „Karneval se vám nepovedl,“ říkali mi policisté. „Masky neměly dostatečnou úroveň, tak jsme museli některé pozatýkat. Muzika nestála za nic, dámy měly divné šaty, museli jsme nasadit oddíly milice, abychom dojem vylepšili,“ vysvětlovali mi.

Policie v té době vždy hrála ve vašich akcích důležitou roli. Happeningy jste ale pořádal i po roce 2000. Jak se tato role proměnila?

Někdy se moc nezměnila. Například jsme dělali před pár lety v Poznani happening s místními studenty. Ti vymysleli takovou falešnou reklamní kampaň na prostředek Biosyntex: Když ho vypijete, stanete se velmi silným! Distribuovali reklamní letáčky, jako to dělají farmaceutické firmy, a zvali lidi na prezentaci na náměstí. Nevěděli jsme ale, že si letáček přečetl i šéf místní hygienické stranice. Ten se vyděsil, že město ovládla narkomafie a veřejně nabízí své produkty. Oznámil to policii. A tehdy jsem byl zadržen jako za komunistů.

Úplně legálně jsem také v roce 2006 kandidoval na primátora Varšavy s politickou stranou Ťulpasové a trpaslíci (Gamonie i Krasnoludki). I když jsme neměli žádné peníze, podařilo se mi porazit zástupce dvou stran, které byly tehdy v parlamentu – Ligy polských rodin a Sebeobrany. Tehdy nás ale začali obviňovat, že za námi stojí temné finanční síly, a začala nás vyšetřovat prokuratura.

Takže systém sice už nemáme komunistický, je demokratický, jenže fungování policie a prokuratury a různých obvinění je někdy podobné. Myšlenka happeningů vznikla v USA a v Holandsku a spíše než na problémy nějakého systému upozorňuje na lidské problémy.

Vrátili bychom se ještě k počátku osmdesátých let, kdy jste s akcemi začínali. Kde jste se inspirovali? Hrálo pro vás nějakou roli třeba holandské hnutí Provos?

Můj kolega, který název Pomerančová alternativa vymyslel, miloval Holandsko. Původně chtěl vydávat stejnojmenný studentský časopis, ale nedokázal to. Když začaly studentské stávky, chtěli jsme, aby za námi přišel. Byl problém ho přimět, byl hrozně líný. Tak jsme tedy začali vydávat časopis pod názvem, který vymyslel, a doufali, že ho přilákáme. Což vyšlo. Časopis pak měl velký úspěch, tak velký, že jej chtěl stávkový výbor cenzurovat. Říkali jsme jim – jak je to možné? Bojujete za demokracii a přitom chcete cenzurovat!

To jen ukazuje, že moc má tendenci nabývat absurdních rysů. Čím větší, tím absurdnější. V Česku jste o tom sebe a jiné přesvědčili právě v době, kdy jste předsedali Evropské unii. Předvedli jste českou surrealistickou tvář. A myslím, že až bude polská vláda šéfovat Evropské unii, bude také veselo.

Co si myslíte v této souvislosti třeba o práci Davida Černého?

Já se také hodně zabývám stereotypy; udělat výstavu o stereotypech lidí v Evropské unii lze různě. Můžeme předvést jejich peníze, udělat si legraci z Němců, to není problém. Černého Entropa je provokace, ale laciná. Případ jeho výstavy ale spíš než o něm vypovídá o Topolánkovi: ukazuje, že se tento politik velikostí příliš neodlišuje od Klause.

Černý se pak chtěl ještě jednou dostat do médií, proto své dílo z Bruselu odvezl. Jenomže kdybych si měl vybrat mezi články o populárních umělcích, bude mě zajímat víc Britney Spears než on. Když se pro tvůrce stane nejdůležitějším cílem zájem médií a ne jeho práce, je to velká škoda. Ale Černý je mladý člověk a doufám, že ještě řadu věcí pochopí.

Pomerančová alternativa vznikla na základě manifestu socialistického surrealismu. Uvažujete o tom, že byste ji měl za stávajících podmínek nějak revidovat?

Manifest není třeba revidovat, i když žijeme v jiné době. Chtěl bych teď zmínit, co mi řekl režisér, který natáčí film podle mé knihy Životy pomerančových mužů. Tomu herečka Krystyna Janda řekla, že už ví, co odlišuje šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá od dnešní doby: „Tehdy chtěla být každá herečka hvězdou a dnes chce být každá hvězda herečkou.“ A to platí v podstatě v kultuře všeobecně.

Vy jste se pokoušel Pomerančovou alternativu vyvážet v roce 2005 i na Ukrajinu. Jak k tomu došlo?

Na Ukrajině se ukázalo, že politika je jedno velké hovno. Byl jsem tam v době oranžové revoluce a natočil o tom film. Viděl jsem, že lidé byli ochotní se obětovat. A co s tím udělali politici? Zničili to, protože jim záleželo jen na moci a na tom, aby byli hvězdy. To bohužel platí pro většinu míst, v nichž žijeme.

To byl příklad neúspěšné revoluce, v Polsku ovšem před pár lety došlo k pokusu o založení takzvané čtvrté republiky, a to bez revoluce. Jak ten hodnotíte?

To není přesné. Na Ukrajině byla revoluce úspěšná, ale co následovalo, její úspěch promarnilo. Co se týče čtvrté polské republiky, udělal jsem kdysi chybu, že jsem se o ní v jednom rozhlasovém rozhovoru vyjádřil v tom smyslu, že se jedná o neofašismus. Ve skutečnosti to nebyl plod neofašismu, ale postbolševismu.