Ztracené dědictví

Objevují se na podzim v době, kdy už opadalo všechno listí a v krajině se po celé dny povalují mlhy. Přijíždějí z okresních měst nebo odněkud z Polska. Z dálky jsou jejich siluety jakoby znehybnělé a v zšeřelé krajině je lze snadno přehlédnout. Jdou velmi zvolna, s pohledem upřeným na tlející trávu v lukách. V obrovském prázdném údolním prostoru působí jejich zdánlivě bezúčelná přítomnost poněkud neskutečně. Prší a fouká vítr. V rukou nesou obyčejné igelitové tašky. Tak vypadá současná beskydská verze iniciačního putování. Krátce poté napadne sníh a halucino­genní houby zakryje.

Zadíváme-li se na tento obraz pozorněji, do-­­­­hlédneme v něm všednost a nevinnost. Jednoduše se jezdí na výlety autobusem nebo autem rodičů. Tato nová generace sběračů se od zbývajících vrstevníků nijak neliší. Nosí stejné kožené bundy, džíny a kombinace kroužků. Vracejí se do svých měst, na svá sídliště, aby beze stopy splynuli se svým anonymním prostředím. Nevinnost naproti tomu vyplývá z přesvědčení, že to, co pochází z přírody, je dobré. Máme tu co do činění se vzdáleným odrazem situace v ráji, kdy zahrada Eden uspokojovala všechny potřeby – tělesné, ale také duchovní – prostým, elementárním způsobem, bez prostřednictví kultury. Být nevinný, jinými slovy dítětem, znamená pouze to, že naplnění a uspokojení můžeme dosáhnout mimo civilizaci, která vždycky žádá něco za něco. Divoké, nesečené louky jsou konkrétní skutečnost i metafora zároveň.

Před dvaceti lety se obraz výprav za drogovým zlatým rounem nevyznačoval všedností, tím méně nevinností. Byla také jiná doba, jiná topografie, jiný cíl. Tehdejší Argonauti byli nápadní a poznávali se navzájem nikoli díky shodě nebo intuici, ale na základě oblečení, které bylo zároveň společenskou výzvou, provokací. Makovice nerostly divoce. Vždy byly v něčím vlastnictví, a k tomu, aby se jich někdo zmocnil, nezbývalo nic jiného než je ukrást. Nezávisle na myšlenkové ekvilibristice a nezávisle na ideologii znamenala droga cejch a odkazovala k existenci mimo rámec společnosti. Taková měla koneckonců být zčásti i její funkce. Věci se odehrávaly v mezích civilizovaných vlastnických a hospodářských vztahů a končily svérázným vyvlastněním neboli zplundrováním cizí zahrady. Nebyla řeč o Edenu, pokud nebereme v úvahu chvilkové záblesky ve vědomí opiových neofytů.

Nastínil jsem tyto dva obrazy, neboť velmi dobře ilustrují proces postupného kulturního osvojování si fenoménu drogy. Každý hrdinský mýtus dříve nebo později přijmou za svůj zhola nehrdinské masy, stejně jako si osvojily Oidipův komplex, boj pohlaví, matriarchální vizi společnosti nebo jing a jang coby fundamentální strukturu jsoucna.

Jestliže se měly drogy stát plnoprávnou součástí kultury, musely získat vlastnost nevinnosti. Někdejší démonický, satanický aspekt vzpoury byl zcela ochočen. Baudelairovy, de Quinceyho nebo Witkiewiczovy texty dnes čteme jako dokumenty k dějinám kultury. I takový William Burroughs se ve svém Nahém obědě zabývá pouze exegezí exotického vnitřku krajní závislosti a Timothy Leary se soustřeďuje na paramystickou doktrínu LSD. Ve všech těchto případech máme co dělat se zvláštní herezí kultury, s heroickým mýtem, v němž se počet vyvolených zhruba shoduje s počtem povolaných a proklínání lze stejně dobře brát za chválu i její opak.

Přesvědčení, že myšlenka spásy a zmrtvýchvstání se postupně vyčerpala, dorazila k masám nejpozději. A jestliže jsou elity schopné všestranné analýzy, verifikace a syntézy, masoví účastníci kultury spíše prokazují pragmatické schopnosti. Masám vždy šlo jednoduše o přežití – a je úplně jedno, jde-li o fyzický, dějinný či společenský prostor, nebo o prostor takříkajíc duchovní. Ne náhodou se dezintegrace metafyzické skutečnosti sbíhá s expanzí technických postupů multi­plikace viditelného světa: počínaje tiskem, přes noviny s vysokým nákladem, přes techno­logii zvukového a obrazového záznamu, až po možnost nekonečného zmnožování smysly vnímatelných kopií skutečnosti nebo interaktivitu virtuální fikce. Vše nasvědčuje tomu, že s úpadkem transcendentní skutečnosti úzce souvisí také ta věc, že můžeme nepřetržitě obnovovat a vytvářet svět, ve kterém žijeme. V každém domě máme každodenně na všech úrovních co do činění s nepřetržitou reinkarnací jsoucen. S velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že množství číselných, celuloidových a analogových existencí, s nimiž se setkáváme v jednom životě, se blíží k množství, které by nám mohlo nabídnout zmrtvýchvstání a věčný život. Množství fantomů převyšuje počet lidí, které lze poznat i v tom nejdelším životě. Nekonečnost se naplňuje kvantitativně.

Vědomí, že vykonáváme vládu nad světem, že ho můžeme neomezeně obnovovat a zmnožovat, však nemůže stačit. Zůstává nám ještě naše tělo. Je na nás závislé pouze zdánlivě, neboť jsme s ním nerozlučně spojeni a v podstatě zůstáváme jeho vlastnictvím. Má-li být naše moc úplná, musí být arbitrární, a tedy ve svém rozhodování nepodmíněná. Svobodu jsme snad nezískali jen proto, abychom se podvolovali tyranii biologických rolí, sociálního chování a kulturních masek. Svoboda ve svém nejprvotnějším významu je vždy svobodou od něčeho. Chladná frenezie současné masové kultury nás má vyvést z ghetta vlastní osoby jakožto něčeho daného a konečného. Transgrese se stává stejně běžným artiklem jako všeobecně dostupná lékařská osvěta a péče. Náhražkou spásy je možnost být někým jiným. S pomocí rozličných technik můžeme změnit své tělo a přetvořit je podle vzoru, který zvolíme. Oblečení a styl nás vyvádějí z egyptského otroctví všední každodennosti. Když listujeme barevnými magazíny, snadno získáme dojem, že hovoří především o způsobech radikální změny, přepodstatnění naší osoby, počínaje dietou, prostředím a konče přebudováním psychické struktury, které se často skrývá pod svůdnou nabídkou „být sám sebou“. Máme-li chuť (a peníze), můžeme strávit víkend coby badatelé v tropické džungli, jako zlatokopové nebo vězni koncentračního tábora s odpovídající dietou, oblečením i herecky vyškolenou posádkou. Skoky z mostu na gumové šňůře (bungee jumping), extrémní sporty, nabídky camel trophy nebo marlboro country naplňují v podstatě roli někdejších duchovních cvičení a mystických putování. Všechny aspekty lidství musí být odhalené a prozkoumané, aby emancipace mohla byť jen o krůček předbíhat alienaci, odcizení. Zdá se, že veškerá energie popkultury je soustředěna na vytváření nekonečného množství převtělení, která lze okamžitě použít, a pojem fikce tak ztrácí svůj smysl, protože reálné bytosti se v erotickém objetí proplétají s fantomy, a ty druhé spojuje s prvními úzká, byť nepokrevní spřízněnost.

Po dvou tisíciletích se tělo navrací z vyhnanství a chce získat zpět dědictví, které si na jeho úkor přisvojil duch. Tento násilnický požadavek v sobě obsahuje nesmyslný radikalismus lidové revoluce, která velice ochotně a rychle opatřuje všechny staré hodnoty opačným znaménkem. Odstrkovaná, podceňovaná, přezíraná a zamlčovaná tělesnost se stává středem ne-li reflexe, tak alespoň intuice. Nakonec jsme majiteli našich organismů, které přestaly být darem, břemenem či povinností. Můžeme utvářet naši psychofyzickou schránku, můžeme přebudovat jejich vnitřní strukturu a můžeme tak nakonec rozmnožovat naše mentální existence, aby samy pro sebe představovaly zajímavé společenství.

Vtáhnout něco do nosních dírek, dát si něco pod jazyk, spolknout, zapálit nebo aplikovat do žíly – to všechno jsou velice prosté a fyziologicky základní úkony. Banalita tohoto postupu umísťuje experiment s drogou do blízkosti zvířeckosti. Sliznice, slina, kůže, zažívací trubice, výměšky, to všechno jsou protiklady modlitby, meditace, vědy a reflexe. Chemické substance jednoduše vstupují do našich těl, aby je v jednom okamžiku proměnily stejnou silou jako pradávný zázrak. Světlo na cestě do Damašku se tak jeví jako běžně dostupný tovar. Ukazuje se, že zdrojem i nástrojem překročení je tělesnost. Nezávisle na tom, co soudíme o skutečném smyslu zkušeností s drogami, narkotiky, jazyk jejich líčení vždy tápe kdesi na rozhraní mystiky, náboženství a traumatu, v temných oblastech tremendum et fascinans, a kvazisakrálnost prvních zážitků se mísí s démonismem těch posledních.

Pokouším se představit si náboženství světa, které může přijít. Nejpravděpodobněji se bude skládat z nespočetného množství intimních obřadů. Dějiny našeho druhu v podstatě spočívají v postupném překonávání osamělosti, a všechno nasvědčuje tomu, že tato kapitola dobíhá do konce. Osamělost se vůbec nezmenšila. Jednoduše žijeme v jejích stále větších seskupeních a pěstujeme si vzpomínky na mytické doby před tím, než došlo k odcizení. Například mýtus středověku nebo legendu o prehistorickém lidském společenství. Ukázalo se, že meze našich těl a myslí jsou nepřekročitelné. Nikdy nebudeme někým jiným, nikdy se neobjevíme někde jinde. Utopie sociální revoluce a přísliby náboženství ustupují před dobrou zprávou ekonomie, která hlásá, že všichni můžeme být bohatí. Společnost bohatých lidí je samozřejmě tou nejhorší z možných společností, neboť ji stmeluje výlučně strach ze ztráty a nuda, tj. pocity, které lze prožívat jednotlivě a o samotě a na které je jediným lékem směs složená z poloviny z katatonie a z poloviny z karnevalu.

Takže budoucí náboženství bude osamělé a narkotické. Odmítne naději spásy v jiném světě, protože nikdo nebude riskovat ztrátu všeho, co má. Na druhé straně se však vlastnický vztah zúží na oblast vlastního těla a jeho pohodlí. Touha vystoupit z vlastního monotónního biologického bytí zůstane možná jedinou stopou po existenci transcendence. Prostor metafyziky vyplní farmakologie, jako to předtím učinila psychoanalýza a hlubinná psychologie. Jedna i druhá hledaly příčiny a mechanismy existence poněkud starosvětským způsobem, neboť je umísťovaly kamsi mimo konkrétnost těla, například do iluzorní sféry paměti.

Narkomani v jistém smyslu připomínají mučedníky nově vznikajícího náboženství. Odevzdávají svá těla do moci dosud nedokonalých chemických látek se zápalem, který neoslabuje ani přízrak smrti. Nikomu neubližují, vedou nevinný a zároveň katakombální život. Nádraží, temné podchody, veřejné záchodky, domovní dveře, putyky, zaneřáděné byty, schodiště, divoká a nepřehledná fauna dealerů a zprostředkovatelů – to vše dohromady poskytuje obraz podzemní exi­stence, kterou čas od času rozjasní ledově chladná biochemická iluminace. Připomíná to démonickou parodii náboženského fanatismu, ale nejde o parodii, protože sebeobětování je až příliš skutečné. Oběť skládaná z vlastního těla, života a duševní rovnováhy se koneckonců v žebříčku lidských předsevzetí nachází poměrně dosti vysoko.

Dějiny každé ideje nezbytně procházejí svým heroickým obdobím a není důvod, aby se příběh fenoménu masového užívání drog rozvíjel podle nějakých nových, avantgardních nebo absurdních pravidel. Stejně je tomu s technologií – ubírá se jedním směrem, a tím je postupné zdokonalování. Tato dvě pravidla – ideologické a technologické – se dřív nebo později setkají (v podstatě se už setkaly), aby vytvořily běžnou a přijatelnou věc s minimální toxicitou.

V polovině sedmdesátých let nám ve škole promítli film Narkomani, v němž hrál mladý Al Pacino nebo De Niro. Na plátně se objevily obrovské detailní záběry lidské ruky a injekční stříkačky. Při kontrolním zpětném pohybu pístku ve skle se objevila rudá krev, potom tlačítko putovalo zpátky a De Niro (nebo snad Al Pacino) se vzpínal a ochaboval v rytmu heroinového záchvatu. Film měl pro nás velice pravděpodobně být výstrahou a mementem. Pedagogická snaha se však poněkud minula s účinkem, protože chlapci z učňáku byli většinou pevnými oporami tradičních hodnot a raději se mazali pomocí dryáků ověřených generacemi. Někteří z nich však, jak se později ukázalo, namísto strachu a uvažování selským rozumem zakoušeli spíš jakousi podivnou a nevysvětlitelnou fascinaci. Samozřejmě jsme prožívali strach, ale byl to strach, v němž zároveň bylo i vábení; jaký se objevuje ve chvíli, kdy máme co dělat s dvojznačnými věcmi. Neboť se tu na jedné straně setkáváme s jevem zlým a zavrženíhodným, avšak na druhé straně lidé, kteří se něčemu takovému oddávají, činí tak z nějakých hlubokých a nepotlačitelných důvodů. Spojení mechanického zásahu do lidského těla se zjevnou extází celou záležitost posouvala do temné oblasti pokušení a pádu. Na to ještě navazovala celá hippiesovská mytologie, účinně mystifikující skutečný obraz. V každém případě jsme nepochybně byli v kontaktu s tajemstvím.

A nyní si vezměme Pulp fiction – film stejně kultovní jako kdysi Narkomani. Na záběrech s užíváním drog není v žádném případě nic přitahujícího a už vůbec ne děsivého. Pohybují se někde mezi banalitou každodenní činnosti a burleskou, která zhušťuje banalitu a mění ji tak v absurditu. Droga přestává být „hrdinou“, stává se podobnou rekvizitou jako sklenka whisky ve westernu. Když má Uma Thurmanová v úmyslu zemřít, neděje se tak následkem užívání drog, ale proto, že si plete kokain s heroinem. Pramínek bílého prášku se vine mezi produkty masové kultury a brzy ho přestaneme vnímat, protože se z excesu změnil na samozřejmost. Sledujeme-li rozhovory hvězd popkultury, můžeme se přesvědčit, že v mnoha případech se řeč přirozenou cestou stočí na drogy, závislost, úspěšné nebo neúspěšné pokusy vymanit se z návyku. Jestliže dnešní hrdinové vůbec s něčím bojují, tak je to boj s démony chemie, s draky psychóz a s čaroději, jejichž záludné proměny spočívají ve změně strukturálních vzorců.

Hrdina filmu Mizející bod (Vanishing Point) cestoval neznámo kam. Pragmatický cíl byl pouze dramaturgickou záminkou pro fabuli. Tím, že manipuloval tělesnými pozůstatky, umožňoval svému rozumu i svému tělu popřít spojení času a prostoru s vlastní biologií. Spíše než tragédii vyjadřovala jeho smrt akceptaci existence v čirém stavu, existence, která již není vězněm příčin a následků. Je docela možné, že hrdina filmu Kowalski coby médium používal při své popmystické cestě amfetamin nebo jeho deriváty. Možná že právě díky jemu a jeho bílému fíglu, „uhejbáku“ (dodge) se ujal název „speed“ pro označení této skupiny drogových substancí, které umožňují rychle reagovat (vznikl už i český pojem: naspídovat se – pozn. jfm).

Stejné prostředky dnes užívají žáci, studenti a mladí expanzivní lidé při podnikání. Jejich cíle jsou zcela a ryze pragmatické. Droga už neslouží ke zpřetrhání utiskujících kauzálních vazeb, do kterých nás zamotává skutečnost. Přesně naopak: droga se dnes používá proto, aby tyto vazby upevnila, zintenzivnila a prohloubila. Nepřetržitá disponibilita, aktivnost, „kreativita“, konkurenceschopnost – všechny fetiše rozvinuté civilizace – vyžadují oběť, kterou není lidské tělo schopné přinést samo od sebe. Paradox spočívá v tom, že fakt užívání drog není, alespoň teoreticky, společensky akceptovatelný, naproti tomu cíle, které se těší nejvyššímu společenskému uznání, jsou ve značné míře dostupné pouze s pomocí drog. Stačí, že si představíme prostředek, který nám umožní nepřerušovanou intenzivní práci řekněme během pěti dnů v týdnu, doplněný nějakým vylepšeným „prozacem“ (lék na uklidnění v kapsli – pozn. jfm), který by zajistil intenzivní relaxaci a odpočinek v obou zbývajících dnech. Samozřejmě, že jakýkoli neefektivní pohyb, sen, prostá nečinnost by byly z tohoto ideálního království jednou provždy vyloučeny.

Přeložil Josef Mlejnek.

Andrzej Stasiuk (1960) patřil ve svých literárních počátcích ke generaci bruLion (pokolení autorů, které se začalo formovat ve druhé polovině osmdesátých let. Je autorem několika povídkových a esejistických cyklů Hebronské zdi (Mury Hebronu) či Lepenkové letadlo (Tekturowy samolot); v češtině vyšly Haličské povídky (Periplum 2001) a Jak jsem se stal spisovatelem (pokus o intelektuální autobiografii; Prostor 2004). S ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem napsal esejistickou knihu Má Evropa (Moja Europa). Bydlí ve vesnici Wolowiec v Nízkých Beskydech, jeho žena Monika Sznajdermanová je majitelkou nakladatelství Wydawnictwo czarne.