Cestou do Babadagu

Jen strach

Tak, je to jen strach, hledání, stopy, příběhy, které mají zaclonit nedosažitelnou čáru obzoru. Znovu je noc a všechno se vzdaluje, ztrácí se přikryté černou oblohou. Jsem sám a musím si připomínat někdejší zážitky, protože na mě dopadá strach z nekonečna. Duše se rozpouští v prostoru jako kapka v hlubinách moře, jenže já jsem příliš nesmělý, abych tomu uvěřil, příliš starý, abych se dokázal smířit s takovou ztrátou, a věřím, že pouze prostřednictvím viditelného lze dosáhnout smíření, že pouze v těle světa mé tělo nalezne skrýš. Chtěl bych být pochovaný ve všech těch místech, kde jsem byl a ještě budu. Hlava mezi zelenými vrchy Zemplína, srdce někde v Sedmihradsku, pravá dlaň v Černohoře, levá ve Spišské Belé, zrak v Bukovině, čich v Răşinari, myšlenky možná někde tady… Tak si to představuji teď v noci, kdy ve tmě hučí potok a obleva smývá bílé skvrny sněhu. Připomínám si ty dávné časy, kdy mnozí jiní vyráželi na cestu a vyslovovali jména dalekých měst, jež zněla jako zaklínadla – Paříž, Londýn, Berlín, New York, Sydney… Pro mě to byla místa na mapě, červené nebo černé tečky ztracené v zelených nebo modrých prostorách. Nedokázal jsem toužit po pouhých zvucích. Příběhy, které se k nim vázaly, byly fikcí. Vyplňovaly čas a zabíjely nudu. V těch dávných časech každá daleká cesta vypadala jako útěk. Zaváněla hysterií a desperátstvím.

Jednoho dne v létě osmdesátého třetího nebo čtvrtého jsem dostopoval do Słubic a na druhé straně řeky jsem spatřil Frankfurt. Bylo pozdní odpoledne. Nad vodou visel vlahý modrošedý opar. Endéerácké věžáky a tovární komíny vyhlížely ponuře a neskutečně. Potemnělé slunce svítilo tak, jako by náhle mělo zhasnout. Druhý břeh byl úplně mrtvý a strnulý, jako by dohasínal po velkém požáru. Jenom zápach řeky měl v sobě něco lidského – tlení, rozklad, pach rybích těl – ale byl jsem si jist, že tam na druhém břehu ten zápach náhle zaniká. V každém případě jsem se obrátil a ještě týž večer jsem se vydal na zpáteční cestu, abych vyrazil na východ. Jako pes jsem zavětřil cizí revír a šel svou cestou.

Samozřejmě, neměl jsem tehdy pas, ale taky mě nikdy ani nenapadlo opatřit si jej. Spojení dvou slov: „svoboda“ a „cestovní pas“ znělo celkem elegantně, ale naprosto nepřesvědčivě. Konkrétno „cestovního pasu“ se nehodilo ke „svobodě“, jež se zdála být popřením konkrétna. Není vyloučeno, že se v okolí Gorzowa moje myšlenky skládaly do vět ve smyslu: svoboda buď je, anebo není, a basta. Moje země mi obvykle stačila, protože mě nezajímaly její hranice. Žil jsem uvnitř, v jejím středu a ten střed se přesouval spolu se mnou. Nekladl jsem na prostor žádné nároky a nic od něj neočekával. Vycházel jsem za svítání, abych chytil modrožlutý osobák do Żyrardowa. Vyjížděl z nádraží Warszawa-Wschódnia, projížděl Śródmieście, za okny se míhaly zlaté a stříbrné stužky světel. Ve vlaku bylo stále těsněji. Muži měli na sobě obnošená saka. Většina z nich vystupovala v Ursusu a šla směrem k ledově záři továrny. Desítky, stovky temných postav, sotva viditelných v ranním rozbřesku, a teprve za branou se ocitli v záplavě rtuťové záře, jako by vcházeli do gigantického chrámu. Zůstal jsem téměř sám. Příští cestující nastupovali někde v Milanówku, v Grodzisku, ale mezi těmi se objevovalo stále více žen, protože Żyrardów, to byly textilky, přádelny, tkalcovny a tak podobně. Černý tabák, umělohmotný kyselý zápach aktovek se svačinami se mísil s vůní levných voňavek a mýdla. Noc se odtrhávala od země a v rozšiřující se štěrbině dne bylo vidět domky vechtrů, na odiv stavějících oranžové praporky, krávy stojící po břicho v mlze a poslední zapomenutá světla v domech. Żyrardów byl cihlově červený. Vystoupil jsem s ostatními. Byl jsem obyčejný darmošlap, ale to, co jsem dělal, bylo svým způsobem holdem všem, kteří musí vstávat před úsvitem, protože bez nich by byl svět jenom hrou barev nebo meteorologickým dramatem. Pil jsem silný čaj v bufetu na nádraží a jel nazpět, abych za den, dva vyrazil na sever anebo na východ, zdánlivě bez cíle. Jednou v létě jsem jel sedmdesát dvě hodiny v kuse. Poslouchal jsem vyprávění řidičů kamionů. Jejich slova zněla v kabinách jako gigantické pomalé monology, snášející se odněkud z povětří – tak působila únava a nevyspání. Krajina za oknem se přibližovala, vzdalovala, aby nakonec strnula, zastavila se, jako by čas nakonec uznal svou porážku. Úsvit někde v Pucku na kraji silnice a roztrhané úzké mraky nad zálivem, zpod nichž vzlínalo jasné ostří probouzejícího se dne a chladný pach moře prorážený křičením racků. Je docela možné, že jsem tehdy došel až na břeh, dost možná, že po několika hodinách spánku někde vedle silnice přijela dodávka a chlápek řekl, že jede přes celé Polsko, na jih, a bylo to prostě stokrát zajímavější než nuda přílivů a odlivů, takže jsem vyskočil na valník a zabalený do deky dřímal pod třepotající se plachtou, a v polospánku ke mně přicházely obrazy míjené krajiny pomíchané s fantasmagoriemi, jako bych viděl věci, které vidí někdo jiný. Varšava proplula kolem jako cizí město a já necítil žádné hnutí u srdce. V zubech skřípal prach vznášející se z prken valníku. Přejížděl jsem Polskem, tak jako se přejíždí neznámá pevnina. Terra incognita mezi Radomí a Sandoměří. Nebe, stromy, domy, země – to všechno se mohlo nacházet kdekoli jinde. Pohyboval jsem se v prostoru, jenž neměl žádný příběh, žádné dějiny, žádné skutky hodné připomínky. Byl jsem prvním člověkem někde na úpatí Pepřových hor a všechno začínalo teprve mou přítomností. Čas začínal plynout, věci a krajiny začínaly stárnout teprve ve chvíli, kdy se jich dotkl můj pohled. Za Tarnobrzegem jsem zaklepal na plech kabiny. Ohromil mě prostor obřího povrchového dolu na síru a musel jsem vystoupit. Gigantická rypadla stála na dně propasti. Bylo mi jedno, kde se tu vzala. Mohl jsem si myslet, že stroje spadly z nebe, aby se zahryzly do země, probily se jí, prokopaly na druhou stranu, k protinožcům, od nichž se ohromnou šachtou budou valit nesmírné spousty vod a všechno zatopí, a na druhé straně zbude poušť. Nad krajinou se vznášel pekelný puch, ale nemohl jsem odtrhnout oči od monstrózní jámy, jejíž mrtvolnost nutila pomýšlet na hrob, hromady těl, na chladné inferno. Nic se tam nehýbalo. Mohla být neděle, jestli v takovém místě vůbec platil kalendář.

Takže to prostě vůbec nebylo Polsko, ten sled obrazů, nebyla to vůbec země, ale záminka. Je docela možné, že člověk cítí svou existenci teprve tehdy, když pocítí na vlastní kůži dotek bezejmenného prostoru, jenž nás spojuje s nejdávnějším časem, se všemi mrtvými, s prehistorií, kdy se myšlení teprve
oddělovalo od světa a ještě si nebylo vědomo své osiřelosti. Stačilo natáhnout dlaň z okna kamionu a procházelo to mezi prsty. Nebylo to Polsko, ale prvotní samota. Mohlo to být Timbuktu nebo Cape Cod. Po pravé Baranów, „perla polské renesance“, míjel jsem jej tehdy alespoň desetkrát, jenže mě nikdy nenapadlo zastavit se a na chvíli si jej prohlédnout. Každé místo bylo dobré, protože jsem je mohl opustit bez lítosti. Nemuselo mít vlastně ani jméno. Neustálé vydání, neustálá ztráta, rozhazovačnost, že to svět neviděl, karneval, alotria, marnotratnost a ani stopa akumulace. Ráno u moře, večer lesy nad Sanem, chlápci nad půllitry ve vesnické hospodě jako zjevení, jako fantomy, které zasaženy mým pohledem strnuly ve čtvrt pohybu. Tak si je pamatuji, ale stejně tak dobře se to mohlo přihodit někde u Legnice, anebo čtyřicet kilometrů na severovýchod od Siedlec o rok dříve, anebo později někde na venkově. Dělali jsme oheň za vesnicí a ze soumraku se vynořovali místní hoši, snad poprvé v životě viděli někoho cizího. Nebyli jsme pro ně reální, ani oni pro nás. Postávali, pozorovali nás, ve tmě se blýskaly masivní přezky pásků s býčí hlavou nebo zkříženými kolty. Nakonec si přisedli, ale rozhovor měl příchuť halucinace a také víno, které přinesli, nás odpoutávalo od země. Za úsvitu vstali a odešli. Není vyloučeno, že jsem o den anebo o dva později stál deset hodin ve Złoczowě a nic mě nechtělo vzít. Pamatuji si živý plot a zábradlí mostku, i když tím prvním si nejsem jistý, živý plot mohl být někde jinde, tak jako většina toho, co existuje v paměti, protože jsem si to zapamatoval, vytrhl z krajiny, skládaje z toho již navždy vlastní mapu, vlastní fantastický zeměpis.

A jednoho dne jsem jel do Poznaně na nekryté korbě trambusu. Řidič na mě houkl: „Naskoč si, ale dej pozor na ryby.“ Ležel jsem mezi ohromnými fóliovými pytli naplněnými vodou. Vevnitř plavaly rybky velké jako nehet. Stovky, tisíce rybek. Voda byla ledová, musel jsem se zabalit do deky. Ve Wrze­śni odbočovaly ryby na Hnězdno a zůstal jsem za úsvitu sám na pusté silnici. Slunce ještě nevyšlo a bylo zima. Je docela možné, že jsem jel přes Poznaň do Vratislavi. Nejspíš proto, abych za den nebo dva vyrazil k Baltu nebo do Bieszczad. V tom druhém případě jsem někde nad Osławou uviděl uprostřed lesa nahého muže. Stál v řece a myl se. Když mě spatřil, prostě se obrátil zády. Ale jestli přece jen k Baltu, tak to byla nejspíš Jastrzębia Góra a byl večer, pustá pláž, šel jsem naboso ve směru Karwi a na pozadí rudého nebe jsem viděl černé megality Stonehenge. Neměl jsem kde spát a ty zříceniny jako by spadly z nebe. Byly udělány z prken, dýhy a hrubého plátna. Tehdy se stávaly takové věci. Někdo je postavil a nechal tak, nejspíš televize. Protáhl jsem se dírou do jednoho z tyčících se megalitů a usnul.

(...)

Baia Mare

A tak jsem spatřil Baia Mare v paprscích slunce, které se už sklánělo k západu nad Velkou uherskou nížinu. Ve vzduchu visely ještě zbytky deště a z doliny řeky Lăpuş stoupala duha. Zlatavý vlhký prach se vznášel nad rovinou, nad silnicí, nad mostem, nad pastvinami, nad bílými korunami kvetoucích stromů, nad světem a celou župou Maramureš. Takové světlo nastává jenom po bouřce, kdy je celý prostor nadpřirozeně elektrizovaný. Není ovšem vyloučeno, že světlo vystupovalo odněkud z hlubin země, z rudných žil ukrytých v horách. Baia Mare, Nagybánya, Velký Důl, zlatonosná ložiska, transylvánské Eldorádo dvě stě padesát kilometrů od mého domu – takové jsem měl myšlenky na mostě přes řeku Lăpuş. Na severu se tyčila hora Igniş. Tam ještě zasahoval stín a vrcholky měly mokrou granátovou barvu. Bouřka nás předběhla a sunula se údolím Černé Tisy na Černohoru a Svidovec.

Spatřil jsem Baia Mare z dálky, protože jsem nechtěl vjíždět do centra. Před samým městem jsem našel obchvat na Sighet a Kluž. Silnice se klikatila po průmyslových předměstích. Nebyla tady ani auta, ani lidé. Plochý prostor vyplňoval zrezivělý kov, popraskaný beton a pohozený plast. Haldy odpadků tlely ospale a smrdutě. Slunce svítilo na zrezivělé konstrukce, na roztřískané skleněné stěny hal, na vykuchané obchody, na ztuhlé jeřáby, na korozi oceli a korozi zdí. Sloupy trakčního vedení, sila, ramena jeřábů a komíny vrhaly dlouhé černé stíny. A tak to bylo, kam oko dohlédlo: změť drátů na obloze a pavoučí síť kolejí na zemi. Haldy černého kalu – jakýchsi chemických odpadů – uvolňovaly místa hromadám polymerů, kartonů a rozbitého skla. Plechové sudy, gumové hadice, radioaktivní bahno, kyanid ze zlatých dolů, olovo a zinek, hadry a nylon, zásady i kyseliny, asfalt, olejové kaluže, saze, dým a poslední dekadence industriálu – to vše pod jasnou oblohou.

Mezi ruinami, uprostřed smetišť, se na zelených cípech umořené trávy pásly krávy. Ve stínu gigantického ocelového komínu cupitalo stádo ovcí. V Baia Mare obíhal čas v kruhu. Zvířata vstupovala mezi mrtvé stroje. Ta zdánlivě křehká, měkká a bezbranná stvoření trvala od počátku světa a tiše vítězila. Stejně tak tomu bylo v Oradei: stáda krav vylehávala na železničních zhlavích a vagony stojící na vedlejších kolejích měly tu samou rezavou barvu jako zvířata, ale byly mrtvé, chladné a pusté. Stejně tak na předměstích Satu Mare – tam ovce kráčely uprostřed silnice číslo 19 – a stejně tak v Sučavě, kde se ve středu města pásl bílý kůň, a opět v Oradei, opět koně uprostřed změti kolejišť, silničních obchvatů, uprostřed nekonečných plechových hangárů, mezi rozbitými nákladními auty – hnědáci, grošáci, siváci a vraníci bez ostychu škubali otrávenou trávu. Vypadali tak, jako by se tam pásli odnepaměti.

O pár dní později nám v Banátu vyprávěl Valiu o první rumunské lokomotivě. Postavili ji ve městě Reşiţa v roce 1872 a chtěli ji ukázat císaři ve Vídni, protože se zrovna blížila Všeobecná výstava. Ale v okolí nebyly ještě žádné koleje, žádná železniční trať. Zapřáhli tedy do lokomotivy dvanáct párů volů a vyrazili směrem k Dunaji, směrem k Železným vratům, do přístavu v Baziaşi nebo v Orşově, v každém případě dobrých sto kilometrů přes Banátské hory. Těla dobytčat musela být rozpálená a blyštět potem jako parní stroje. Řemeny, řetězy, dřevěná jařma na šíjích, bláto, skřípot, kletby a vůně zlatavé cujky smíšená s odérem zvířecích a lidských těl naplňovala údolí. Nad spřežením kroužily masožravé mouchy hledající rány, odřeniny a krev. Černá naolejovaná lokomotiva se sunula pomalu, důstojně, a její červený podbřišek svítil tak jasně, že srbští a rumunští vesničané stáli u cesty oslepení, žehnali se a plivali na zem pohoršením, strachem a úžasem. Nikdy dříve nic takového neviděli a nyní je pojímala jistota, že svět spěje ke svému zániku. Nýtovaný ďábel se sunul vesnicemi za práskání bičů a kola plošiny, na které byl netvor vezen, rozrývala zemi tak hluboko, že stopa se již neměla nikdy zacelit. Na nočních stanovištích byly zapalovány ohně, vojsko stavělo stráže a pohončí pili do úmoru, protože jejich srdce byla neklidná. V granátových očích zvířat se odrážely plameny.

Jak dlouho mohla ta cesta trvat? Valiu, který věděl o Banátu všechno, si jenom na tohle nemohl vzpomenout. Dva týdny? Tři? Na břehu řeky vypřahovali voláci zvířata, brali mzdu a s úlevou odcházeli do hloubi lesních údolí.

Tak, moje Evropa je plná zvířat. Velcí zabahnění vepři u cesty někde mezi Tiszaörs a Nagyiván, psi v zahrádkách bukurešťských barů, buvoli v Răşinari, volně se pasoucí koně v Černohoře. Budím se o páté ráno a slyším cinkání ovčích zvonků. Prší a bučení krav je tlumené, ploché, bez ozvěny. Kdysi jsem se zeptal jedné ženy, proč má v hospodářství tolik krav, když beztak skoro nikdo nekupuje mléko. „Jak to proč?“ odpověděla, jako by vůbec nerozuměla otázce: „Musím přece něco chovat.“ Pro ni prostě nepřicházelo v úvahu, že lze jen tak přetrhnout archaický vztah mezi lidským a zvířecím. „Co jsme to za lidi, když nemáme zvířata.“ Více méně takový byl smysl odpovědi, jež zahrnovala strach lidského druhu ze samoty. Dobytče je chybějícím článkem, který nás spojuje se zbytkem světa. Chováme a požíráme naše předky. Zde je to jasně vidět. Tak jasně jako v Baia Mare, v ruinách industriálního světa, jenž přetrval nějakých sto let, a i když jej někdo znovu vybuduje, stejně bude v sobě nosit vlastní zkázu. Stroje jsou jako zombie. Živí se naší potřebou věcí, chamtivostí a touhou po pozemské nesmrtelnosti. Žijí tak dlouho, jak dlouho jsou pro nás potřebné. Přestaneme si jich všímat a ihned se začínají rozpadat, chcípat a mrtvět, jako upíři, jimž se nedostává krve.
Jenom někdy některé z nich dosáhnou milosti pozvolného stárnutí. Tak jako přívoz v Tiszatardosi: dřevěný rozvrzaný prám, poháněný malým, starým dieselovým motorem, překonával zelený proud Tisy pomalu a samovolně. Na obou březích rostly vrby a topoly. Nebyly tam žádné stavby kromě plechového domku, kde nalévali körte pálinku a silnou kávu. V horku vzlínal z hlubiny řeky zápach rybiny a bahna. Po proudu stál po břicha zanořený černobílý dobytek. Medový svit slunce tlumil pohyby a zvuky. Šedá pramice v tom světle vypadala jako uschlý list, který přivanul z nějakého vzdáleného podzimu. Převozník byl rovněž starý. Po tisící se díval do hloubi krajiny, do zelenavé, zrcadlící se perspektivy řeky. Motor klepal, zaváněl naftou a mizel v krajině. Nedokázal jsem si vůbec představit, že by tady najednou nebyl. Když přicházel podzimní chlad, starý muž se mohl ohřívat v jeho teple. Během delších prostojů, kdy ani na jednom, ani na druhém břehu nebyli cestující, jej určitě udržoval, prohlížel, otíral šedý korpus, aby zjistil, jestli někde neuniká palivo a olej. Myslím, že oba byli trochu osamělí na té nekonečné cestě, která je od ničeho nevzdalovala ani k ničemu nepřibližovala. Byli jako kyvadlo houpající se kolmo vůči proudu času.

Na pozítří jsem měl být v Baia Mare, jež se kdysi nazývala Nagybánya. Měl jsem větřit po minulém, hledat ono neustálé „kdysi“, které je v mých končinách současností, neboť „zítřek“ zde vlastně nikdy nenastává, jelikož zůstává v dalekých zemích zmámen jejich půvabem, přeplacen a možná prostě unaven. To, co má nastat, sem nikdy nedorazí, neboť je opotřebováno někde cestou a pohasíná jako svit daleké lucerny. Vládne zde věčná dekadence a děti se rodí unavené. V úkosném světle pozdního podzimu jsou gesta a těla lidí o to výraznější, čím menší je jejich význam. Muži postávají na nárožích ulic zahleděni do pustiny dne. Plivou na chodník a kouří cigarety. To je současnost. Tak je tomu ve městě Sabinov, v Gorlicích, ve městě Gönc, v Caransebeşi, v celém tom slavném mezimoří mezi Baltem a Černým mořem. Postávají a přepočítávají cigarety v krabičkách a drobné v kapsách. Čas přichází z daleka a připomíná cizí povětří, které už dýchal někdo jiný.

Přeložil Tomáš Vašut.

Galerie

Cyklus Krajinářství Terezy Kabůrkové (1980) výstižně ukazuje směr jejího myšlení: skládá se z fotografií, kreseb i fotografií kreseb (a vlastně možná i kreseb fotografií). Nepotkáme tu jásavé barvy, jen tlumené náznaky, vycházející vstříc pocitům, které se nám fotografie často paradoxně snaží ukrást.

Není bez důležitosti, že Tereza Kabůrková část roku přebývá v podhůří Šumavy, v domku bez elektřiny na kraji lesa, tedy „malířsky“ vzato: v plenéru. Ač studovala především fotografii (střední grafická škola Hellichova v Praze, bakalářské studium na Fakultě užitého umění a designu v Ústí nad Labem), kresba pro ni představuje jakousi protilátku diktátu fotografického zobrazení. Vedle přírody se Kabůrková dlouhodobě zabývá i zátiším, se zvláštním důrazem na fotogenii a paměť zobrazených věcí, opět vyřčených jak fotograficky, kresbou, tak i kombinovaně. Je zde vliv české katolické tradice i grotesky, nostalgie se doplňuje s chirurgií, média zvoní hranami o sebe a zdánlivá nevábnost výsledku (jdoucí až k přiznané skicovitosti kreseb či odmítání retuše) je v posledku jedinou zárukou upřímnosti.

V cyklu Krajinářství jsou vedle uvolněných bledě barevných fotografických záběrů oblohy a horizontů postaveny přefotografované krajinné skici tužkou a akvarelem, celý projekt korunují velkoformátové černo­bílé fotografie krajiny, jakoby kombinující malířskou kompozici Antonína Slavíčka se světelným přístupem Jana Svobody, vycházejícím z cézannovských valérů. V paralelně spjatých celcích tu Kabůrková užívá rozličné přístupy, představující její pokus o pohled na krajinu (a zároveň i krajinářský žánr) v současných „post­fotografických“ podmínkách. Krajina se zde proměňuje v několika sledech: v pluralitním souznění se jednotlivé cykly prostupují, aby ukázaly možnost i nemožnost zachycení obrazů (krajin). I tak jsou krásné.

Pavel Vančát