Avantgarda v množném čísle

Šestnáct let jsme svědky snah o rehabilitaci ruské kultury. Kromě překladů krásné literatury začaly vycházet i necenzurované přehledové publikace, které do českého kontextu vnášejí nová jména. V roce 2000 byl vydán revidovaný překlad Slovníku ruské literatury 20. století německého slavisty Wolfganga Kasacka, o rok později Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Nyní vychází Lexikon ruských avantgard 20. století, který se od obou předchozích, tradičně koncipovaných slovníků podstatně liší.

Už název vyvolává řadu otázek: Co je avantgarda – navíc v množném čísle? Proč tak široké časové vymezení? Podle čeho jsou ti kteří autoři označováni za ruské? Čím se řídil výběr hesel? Podobné otázky si v předmluvě Úvod, návod, důvod klade její autor Tomáš Glanc. Čtenáři neposkytuje žádnou jednoznačnou odpověď: neurčuje hranice daného tématu, namísto definic dává náměty k přemýšlení nad samým textem slovníku, v němž se vypráví bezpočet příběhů proslulých klasiků i neznámých podivínů a šílenců.

Čtenáři se při listování Lexikonem míhají před očima zdánlivě nesourodá hesla: A-Ja, Marina Cvetajeva, Marc Chagall, Oleg Kulik, Eduard Limonov, Kazimir Malevič, Vladimir Majakovskij, Oskar Rabin, Alexandr Skrjabin, Vladimir Sorokin, Alexandr Tufanov... Časopisy, malíři, performeři, prozaici, básníci, skladatelé, skupiny… Hesla z nejrůznějších období dvacátého století nebyla vybírána, jak bývá zvykem, podle uměleckých druhů, ale podléhají jakémusi vyššímu tematickému celku s nejasným názvem Avantgardy.

Slovo avantgarda v množném čísle nevyjad­řuje jen prostou skutečnost, že existuje víc avantgard než ta jedna, historická či klasická z počátku minulého století, která splývá s označením futurismus a která se snažila v každodenním životě uskutečnit utopické uspořádání světa i umění. Druhou avantgardu tu představují autoři, kteří se především po druhé světové válce s utopickými představami i s oficiální mocí rozešli – a přesto ručně opisovali zakázané obsáhlé spisy „předsedy Zeměkoule“ Velemira Chlebnikova. Avantgarda v množném čísle znamená také odmítnutí neprostupných předělů mezi uměleckými druhy. Uvádění autoři jsou často například básníky a malíři v jedné osobě, stejně tak se i jejich díla se často také vzpírají obvyklému zařazování.

Autoři Lexikonu se ve snaze sledovat vnitřní zákonitosti tématu stavějí proti slovníkové tradici, která přežívá od dob encyklopedistů a vrcholí v devatenáctém století v důrazu na národní jazyk a literaturu jakožto nositelku celé národní kultury. Lexikon je tudíž možné chápat i jako příspěvek k právě probíhající diskusi na téma, jak chápat a psát dějiny (české) literatury.

Ačkoli autor předmluvy hned na začátku odmítne vyprávět dobrodružné příběhy avantgardy, musí přiznat, že sama hesla jsou střípky příběhu, které se postupně slepují v celek, protože: „Existují tisíce příběhů ruských avantgard, a kdo si jednou uvědomí, kolika různými a navzájem zcela odlišnými způsoby by bylo možné je vyprávět a vnímat, sotva se dokáže pro jeden z nich rozhodnout a považovat ho za jedině správný. Tato kniha nemůže být uvedena žádným dějem, ale obsahuje jich bezpočet.“ (s. 8) Kniha se tak stává poslepovanými „dějinami“ ruské avantgardy dvacátého století, v nichž je jejich obvyklá chronologická posloupnost rozbita a nahrazena posloupností abecední.

German Lukomnikov, básník rovněž zařazený do Lexikonu, objasnil uspořádání své sbírky jednoslovných básní Slova následovně: „Básně jsou uspořádány abecedně, jako slovník, aby bylo jasné, že mezi nimi není žádná zvláštní souvislost.“ Abecední řazení dějů je vlastně úhybným manévrem před odpovídáním za zjevné vztahy a jejich významy. Ty však vznikají – v Lukomnikovově sbírce mezi sousedícími a řetězícími se slovy, v Lexikonu navíc pomocí odkazů na nejrůznější hesla, s jejichž pomocí se čtenář vrací zpět či naopak text předbíhá (kniha se zdá být pro tento slovník poněkud zastaralým nosičem). Odpovědnost za příběh sestavený z „nesporných“ faktů si čtenář vedený autorskými odkazy, které pochopitelně mohou zdůrazňovat jen vybrané souvislosti, nese sám. Autoři jsou si toho naštěstí vědomi. Předmluva by se proto také mohla jmenovat Omluva. Jde v ní především o nahlédnutí nemožnosti sestavit objektivní dějiny či slovník, byť z pouhých dat. Pokud čtenář omluvu přijme, a s ní i svobodu a odpovědnost za příběh, který si z ruské avantgardy sám sestaví, má možnost seznámit se s řadou autorů, kteří jsou přinejmenším u nás zmiňováni poprvé. Lexikon je praktickým zdrojem informací o jejich životě a díle, doplněným podrobným rejstříkem a bibliografií, ale především je pobídkou: k doplňování hesel, a hlavně k pátrání po konkrétních dílech, která za nimi stojí.

Autorka je rusistka.