Andrej Rodionov

Osazenstvo moskevských literárních večerů bývá v podstatě neměnné. Střídají se jen vystupující básníci. Publikum tvoří lidé, kteří buď sami píší poezii a čas od času se svými čteními vystoupí, nebo ti, kdo píší o poezii. Ruština má pro takováto zájmová uskupení a schůzky založené na setkávání lidí z určitého okruhu velmi přiléhavé slovo s mírně pejorativním nádechem – tusovka. V českém prostředí by se snad o něčem podobném dalo mluvit v souvislosti s vernisážemi, které kromě okruhu přátel vystavovaného výtvarníka navštěvují vždy tytéž postavy, tvořící jakýsi nezbytný kompars události. Přišli se pokochat uměním, seznámit se a také se najíst a napít. Občas se některá postava vryje do paměti, nicméně když ji potkáte na ulici, nejste s to si ji zařadit, dokud ji znovu neuvidíte na dalším zahájení výstavy. Postavou ruské literární scény, která neodbytně utkvívá v paměti, ať jako vystupující či divák, je Andrej Rodionov (1971).

Přežil mrtvou generaci

Na Den poezie (21. března) roku 2004 oznámil organizátor moskevského literárního života Dmitrij Kuzmin konec vlády své generace (autorů, kteří do literatury vstupovali v osmdesátých a devadesátých letech) a ná­stup nového pokolení „náctiletých autorů“. To však neznamená, že by se osazenstvo tusovky poetických večerů ze dne na den nějak zásadně proměnilo. Kam by chodili ti, kteří byli zvyklí navštěvovat večery generace jednoho dne, prohlášené za mrtvou? Jednoduše pokračují v návštěvách týchž klubů, ač možná poslouchají jiné, mladší či jen nové autory, kteří si své postavení v této tusovce teprve musí vydobýt.

Neméně příznačným se pro ruskou literární scénu počátku nového tisíciletí stalo slovo boj. Ruská poezie si s vervou sobě vlastní přisvojila západní vynález, takzvanou slam poetry, a moskevské, později i provinční kluby se proměnily v kolbiště, na nichž se v této disciplíně přednesu utkávají noví a noví básníci. V prvních letech 21. století se jednoznačným vítězem těchto klání opakovaně stával právě Andrej Rodionov, který dnes již sedává v jejich porotě.

Rodionov, rodák z moskevského industriálního předměstí – Mytiščů, proslulých výrobou souprav metra, dodávaných kdysi též do Československa –, absolvoval Moskevský polygrafický institut, v devadesátých letech byl lídrem punkové skupiny Braťja-koroli (Bratři králové), vystřídal několik profesí a v současné době pracuje v moskevském Divadle Stanislavského a Němirova-Dančenka jako dekoratér. Na ruskou literární scénu vstoupil v době, kdy se z ní jeho vrstevníci pod Kuzminovým vedením pomalu stahovali, v době, která bývá kritiky označována za období nové ústní tvorby. Jedná se o poezii, která je určena pro ústní a mnohdy dokonce estrádní projev, často bývá také doprovázena hudbou či videoprojekcí (sám Rodionov v poslední době vystupuje s petrohradským elektronickým duem Joločnyje igrušky – Vánoční ozdoby). Propojuje se v ní řada tradic, počínaje městským folklorem, přes happeningy a performance s jejich jedinečností a neopakovatelností až po ruský rock osmdesátých let.

Slam poetry po rusku

Důraz na ústní podání však neznamená, že by daná poezie přestávala vycházet v tištěné podobě, že by si ji už nebylo možné číst v duchu z papíru. A to i přesto, že někteří autoři z Rodionovova okruhu jsou o této nemožnosti bytostně přesvědčeni. Tak například Maxim Bělozor, člen básnické skupiny Osumbez (Osumašedševšije bezumcy – Zbláznivší se šílenci), k níž patří také Rodionov, o jeho tvorbě tvrdí, že se na papíře ztrácí, neboť není zpívána a tančena jako při čteních.

Do knihy skutečně není možné vměstnat Rodionovův rytmizovaný přednes a jeho osobitou gestikulaci – přiložený disk se zá­znamem z jeho vystoupení je chabou náhražkou. Není to vlastně ani třeba. Rodionovovo vystupování totiž stojí samo o sobě. Jeho přednes a gesta, tato zvláštní směsice zpěvu a tance, nejsou klíčem ke smyslu jeho textů, jsou doplňkem či doprovodem, který na sebe spíše než kniha dokáže strhnout pozornost posluchače, dávno unaveného z četby. Rodionovovo čtení je divadlo, cirkus. Nepoodhaluje posluchači nic víc než to, co se dočte v textu s vynaložením určité námahy, již četba předpokládá. Naopak sám text a jeho pozorné přečtení mu může poodkrýt důvody, proč je autorem čten s takovou mírou divadelnosti.

Ozvuky avantgard

Rodionov se plným právem může prohlásit za dědice ruských avantgard – nikoli však v jejich vyhraněné experimentální podobě. Nezajímají ho precizní pokusy s jazykem, netouží osvobozovat slova od břemen jejich významů a asociací, nezajímá ho konkrétní slovo, ale konkrétní obsah sdělení a to, jakým způsobem ho co nejúčinněji dopravit ke čtenáři. Proto je pro něj podstatný osobitý rytmus a až agitující intonace, blízká rané poezii Vladimira Majakovského, který bývá často dá­ván do souvislosti s počátky ruského rapu – jako jeho nevědomý průkopník. Souvislost se společensky angažovaným rapem Rodionovovu poezii odkazuje také k takzvané druhé vlně avantgardy, orientované na periferní oblasti. Na rozdíl od klasických rapperů Rodionov neusiluje o kritiku společenských poměrů, není ani romantický buřič. Je spíše bedlivý pozorovatel, komentátor a analytik událostí, které se odehrávají v jeho bezprostřední blízkosti, v místech, která dobře zná.

V drobných tragikomických příbězích Rodionov detailně analyzuje neutěšenou moskevskou periferii, z níž pochází. Podobně se ji kdysi snažili zachytit barákoví básníci, především Igor Cholin a Genrich Sapgir, představitelé zmíněné druhé avantgardy. Ačkoli i oba tito letopisci baráků padesátých a šedesátých let 20. století bývali obyvateli moskevských předměstí, ve svých básních do jejich života nikdy nevstupují, nijak do něj nezasahují. Jejich vypravěč tamních komunálních hádek a rozbrojů je spíš policejní zapisovatel, který vše jen zcela nezúčastněně dokumentuje a uchovává pro příští generace – jako svědectví či možná výstrahu.

Pravidla periferie

Rodionov se svým vypravěčem naopak stojí spolu v centru dění, uvnitř popisované události, jíž je nedílnou a neodmyslitelnou součástí. Ne vždy to znamená, že vypravěč je v textu přítomen fyzicky, nemusí nutně být aktérem. Někdy se tato účast projevuje zkrátka jen lítostí nad zmarněnými životy na zbědovaném okraji, která je ostatně stejnou měrou určena též vypravěči, neboť i on patří na moskevskou periferii, obydlenou spodinou či lidmi vyhnanými z centra. Ten soucit však není nezměrný. Rodionov nebojuje za práva slabších, jen podává svědectví o místech, do kterých se člověku z centra nechce nořit. Snad proto, že tento svět, obydlený drobnými zlodějíčky, alkoholiky, lacinými prostitutkami a žebráky, není horší nebo lepší než ten městský, má jen svá vlastní pravidla: „...lidi z města na rozdíl od těch z vesnice/ nikoho za nic nesoudí a neváží/ si už starých židlí z Vídně a pozinkovaného hrnce/ tam, kde jsou čtyři byty na každém podlaží// tam mají jiný vztah k životu a smrti/ tam mohou zabít jen tak a ne za krádež kozy/ tam neuhranou, tam se zaříkávají proti alkoholismu/ tam hrůzostrašně živočišné neožívá, když bouřka hrozí“.

Svět moskevských periferií je navíc v ruském měřítku periferií i centrem zároveň – někdo sem byl vyhnán ze sovětských komunálních bytů, z nejužšího centra metropole, někdo sem přišel z vesnice tisíce kilometrů vzdálené od Moskvy. A Rodionov tuto směsici se zaujetím pozoruje a podává o ní zprávu.

Autorka je rusistka, doktorandka na FF UK, působí na Moskevské státní univerzitě.