Festival francouzského filmu se nám rozrostl do dalších měst (Brno, České Budějovice, Hradec Králové, 24.–28. 11. 2005), kde probíhá současně s Prahou. Jako obvykle i letos byla organizace na profesionální úrovni a propagace zdaleka přesáhla význam této skromné přehlídky, čítající dvacet čtyři snímků. Již několik let festival měnil svou tvář a letos ukázal tu skutečnou, odrážející tristní stav francouzské kulturní politiky (například tendence podporovat akce, které to nepotřebují). Stal se vítanou platformou pro domácí distributory, kteří ho mohou využít k reklamě na připravované premiéry francouzských filmů. Avšak tato akce má své opodstatnění v naší zemi už proto, že v sobě odráží tápání českého festivalového světa, kde je „přefestivalováno“ a v němž se přestávají orientovat i profesionálové. Podívejme se na některé jeho neduhy.
Během zahajovacího večera, kdy byl uveden druhý díl opusu Cédrika Klapische Erasmus 2 (skutečně přiléhavější je originální název – Ruské panenky), jsem měl dojem, že od dob Fričova filmu Pytlákova schovanka se nic nezměnilo. Při sledování skutečně slabomyslného příběhu jsem doufal, že autoři divákovo váhání, zda to mysleli vážně, vyvrátí slovy Oldřicha Nového: „Už dost! Už je to zbytečné! Jistě jste dávno poznali, že jsme se chtěli vysmát líbivým lžím plným glycerinových slz, sladkých úsměvů, hloupých frází a šťastných náhod. Chtěli jsme se vysmát životu, v němž se nepracuje, v němž stačí sentimentálně zpívat a v němž vždy všechno dobře dopadne. Kdybyste někdy náhodou něco podobného viděli, nenechte se tím již obelhávat!“ Nic takového se ovšem nestalo. Když se člověk prokousal dalšími filmy, jako Gillesova žena, Válka policajtů, Příliš dlouhé zásnuby, Invaze barbarů a Slavíci v kleci, už ho před pádem do kýče a nicoty nezachránil ani Klapischův dosud poměrně svěží snímek Mladistvé nebezpečí.
Pravdou zůstává, že diváků bylo v sálech hodně, a to i na obnovené premiéře Godardova U konce s dechem, nicméně dostalo se jim hlavně ukázky té nejprůměrnější a nejšedivější produkce. Navíc je skutečně zbytečné organizovat festival, kde dvě třetiny uváděných filmů jsou už dávno v distribuci. Přiznám se, že jsem nikdy tuto „filosofii“ nepochopil. Obávám se, že dramaturgie hřeší na vstřícnost českého obecenstva (protože ve Francii by to bylo fiasko), a úplně se tak vzdává snahy o originalitu. Počet francouzských filmů v českých kinech se sice zvýšil, ale o jaký druh filmů, názorně ukazuje právě festivalový program. Odvážil bych se tipovat, že velká část diváků byla nakonec spokojená, protože je odchovaná na podobných filmech s Belmondem, Delonem aj. To není myšleno pejorativně, ale spíše jako výčitka zbabělým dramaturgům většiny českých festivalů. Shrnu-li program letošního ročníku, musím konstatovat paralelu s karlovarským festivalem – kdo chodí pravidelně do kina a DVD půjčoven, jen těžko hledal zajímavý titul, a kdo má možnost zavítat v květnu například do pařížských kin, jen stěží bude spokojen na festivalu ve Karlových Varech.
Festival a stav české filmové kritiky
Měl bych asi předeslat, že se necítím být filmovým kritikem. Nevím, jak to je s osobnostmi, dle jejichž podnětů byla sestavena sekce Výběr české filmové kritiky. Jednak se obávám, že část z nich vůbec texty o filmu nepublikuje, jednak se ukázalo, že povědomí o francouzské kinematografii je u nás mizivé. Přestože jedinou podmínkou bylo, že dílo muselo mít premiéru po roce 2000, všichni se drželi při zdi (vlastně až na čestnou výjimku – opus Malovat nebo milovat, vybraný Magdalenou Segertovou z Českého rozhlasu 7) a vybírali jen z filmů u nás uvedených. Jinak jako by se zvolený snímek téměř vždy svým názvem a laděním podivuhodně trefil do charakteru média: povrchnost Gillesovy ženy a Cinema, bulvárnost Invaze barbarů a Mladá fronta Dnes (krom toho název filmu je více než výmluvný sám o sobě), řemeslná profesionalita Války policajtů se špetkou plagiátorství a Reflex, senilita Slavíků v kleci a stanice Vltava a kýčovitost Příliš dlouhých zásnub a Radiožurnál. Záměrně neuvádím jména kritiků (až na to jedno), protože nejsou důležitá. Každý měl svůj výběr odůvodnit krátkým textem v katalogu, a to je předmět doličný – pro všechny byl důležitý děj, zápletka nebo zábavnost filmu, což je nejlepším důkazem, že filmová kritika je u nás chápána jinak než ve Francii (alespoň někým). Vrátím-li se k našemu největšímu festivalu, pak i jeho katalog se liší například od toho v Cannes – popis filmu versus imprese.
A co dál?
Nechtěl bych, aby můj text vyzněl jako lkaní nad špatným stavem českých festivalů – ke změně musí dojít. Také nechci primárně napadat žádný festival (ten karlovarský bezpochyby potřebujeme, otázka je, v jaké podobě) ani médium, jen upozornit na vysloveně nezdravé české prostředí, kde se všichni znají a málokdo se odváží si někoho pohněvat. Na to, jak moc se musí festivaly ve Francii snažit, aby si naklonily novináře, a rozhodně neuplácejí v naturáliích (dnes už například není žádným tajemstvím vzájemná výpomoc mezi MFF KV a čtvrtletníkem Film a doba). Bojíme se poukázat na nedostatky obou našich „státních“ festivalů (Karlovy Vary a Zlín), které si částečně platíme, ať už formou daní či jiných odvodů. Pokud ani lidé, od nichž by se očekával profesionální nadhled, nevidí, kde je zakopán pes, pak je každá rada těžká.
Mám konkrétně na mysli text filmového historika Národního filmového archivu Milana Klepikova uveřejněný na internetových stránkách fantomfilm.cz, který v něm pěje ódu na film, jenž vyvěrá v Karlových Varech „u pramene“ (čti na festivalu). Skutečnost, že festival uvádí nejnovější filmy, o nichž se mluví, není dnes přednost, ale samozřejmost. S karlovarským rozpočtem to dokáže i jiný festival: jedním z poslání filmových festivalů je přeci zejména objevovat a nalézt svou originální tvář (canneský festival je skutečným oknem do světové produkce, sansebastiánský se pyšní exkluzivními retrospektivami a vydavatelskými počiny, rotterdamský zaměřením na mladé talenty atp.). U nás ji v tomto smyslu nenašel žádný; a to si dovolím tvrdit i jako programový dramaturg několika českých filmových festivalů. Jako vrchol nehoráznosti mi pak připadá výtka Milana Klepikova, aby „ty“ ostatní festivaly ukázaly, co umějí. Proč by měl něco dokazovat Febiofest, který je určitě spíše soukromou než veřejnou akcí? A Letní filmová škola nemusí také nic dokazovat, protože prostě není festivalem a snaží se jít úplně jiným směrem. Možná nejnaivnější je pak argument o uznání přicházejícím z Evropy. Festival francouzského filmu také všichni chválí; jenže snahu o objektivní kritiku lze čekat nikoliv od pozvaných hostů (z Unifrance nebo spřátelených periodik), ale těch, kteří si svůj pobyt zaplatí a přijedou z vlastní vůle.
Letošní Festival francouzského filmu svou tvář našel, ačkoliv není originální, ale pravděpodobně plní svůj účel ke spokojenosti organizátorů. Ti alespoň nic neskrývají a vyložili karty na stůl již při tiskové konferenci. Chtějí podporovat výhradně předpremiéry, potažmo české distributory francouzských filmů. Určitě bohulibý cíl, jen by se přeci jen filmy neměly opakovat a pocty jakbysmet. Je zde cítit trochu bezradnosti a výběr snadnější cesty, což bude i problém v případě již zmiňovaných Karlových Varů. Na závěr si dovolím parafrázovat Milana Klepikova: Pokud jde o otázku v názvu slavné knihy Co je to film?, která by se neměla nesprávně překládat Co je to kinematografie?, také na ni neznám odpověď, ale lze ji hledat kupříkladu v Polsku na festivalu Era Nowe Horyzonty.
Autor je filmový historik.