Mašínové: zdaleka nesamozřejmá vysvětlení

Přiznám se radši hned – jsem na straně Mašínů. Laskavému čtenáři to ušetří pátrání, na které straně sporu stojím. Neboť téměř všechny texty, které byly o případu bratří Mašínů po roce 1989 – a vlastně i předtím – uveřejněny, se vyznačují tím, že jejich autor stojí na některé straně. Je to pochopitelné: snad žádný skutečný příběh nepolarizuje české veřejné mínění tak silně, jako právě Mašínové. Na straně Mašínů je i Barbara Masinová, autor­ka recenzované knihy, kterou vydala Mladá fronta pod názvem Odkaz a dcera jednoho z protagonistů příběhu, Josefa Mašína. Není nic neobvyklého na tom, že děti píší o svých slavných rodičích, ovšem Odkaz se nápadně vymyká z běžných vzpomínkových vyprávění. Autorka postupovala jako historička: dokumenty, které se příběhu týkají, zkoumala v archivech čtyř států – v Británii, USA, v Německu a v České republice. Hovořila s mnoha svědky a navíc měla k dispozici těžko docenitelný pramen, jímž jsou samotní hrdinové příběhu. Vzniklo poutavé dílo, protože příběh je napínavý sám o sobě, a navíc má autorka pro napětí cit a umí je vypíchnout. Píše zjevně nejen pro českého čtenáře, jemuž některá její vysvětlení mohou připadat trochu nadbytečná. Ačkoli – kdoví, co se o začátku padesátých let dnes učí děti ve školách. Pro mladou generaci ona vysvětlení zdaleka nemusejí být samozřejmá.

Rozdmýchané naděje

Příběh začíná rodinnými kořeny Mašínů, lépe řečeno stručnou rekapitulací příběhu podplukovníka Mašína, který své děti mohutně ovlivnil. Synové Radek a Josef viděli svou budoucnost jasně: půjdou v otcových stopách a vstoupí do československé armády. Jenže do cesty se jim postavily dějiny. Kniha pokračuje vylíčením odbojové činnosti bratří, popisem toho, oč se jejich skupina, složená převážně z jejich vrstevníků a kamarádů, snažila. Souběžně vysvětluje i širší dobové okolnosti, mimo jiné popisuje i vysílání západních rozhlasových stanic. „Obyvatelé východní Evropy slyšeli každý den na vlnách Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, že Spojené státy činí poslední přípravy na konfrontaci se Sovětským svazem, a dychtivě hledali mezi řádky novin potvrzení, že konflikt je v dohledu,“ píše. A o kousek dál pokračuje slovy, která Allen Dulles pronesl při neveřejném svědectví před zahraničním výborem Kongresu: „...jsou chvíle, kdy cítím, že jsme v Československu rozdmýchali až příliš mnoho nadějí, aniž bychom měli vojenskou moc něco z toho splnit.“ Skupina bratří Mašínů se snažila obstarat si peníze a zbraně, a zároveň se její členové od roku 1951 začínali připravovat na odchod ze země. Jak oba Mašínové nejednou připomínají, nešlo jim o útěk: chtěliprodělat partyzánský výcvik, vrátit se a pokračovat v boji, nebo se případně vrátit s armádami, které přijedou Československo osvobodit. Těsně před chystaným útěkem však byli oba bratři i jejich strýc Ctibor Novák, bratr Zdeny Mašínové, zatčeni, ale Josefa a strýce Státní bezpečnost zhruba po třech měsících propustila. Neboť nedokázala odhalit jejich souvislost s neznámou diverzní skupinou, která měla na kontě dva mrtvé, k nimž měl přibýt ještě třetí. Radek Mašín byl odsouzen na dva a půl roku za to, že neoznámil člověka, který chtěl odejít do zahraničí.

Čísla, hodiny, názvy

Když se po Gottwaldově smrti a amnestii Radek po roce vrátil z vězení, začala se skupina znovu připravovat na odchod. Bratrům hrozilo povolání do armády a kromě toho je při zapalování stohů na podzim 1953 vidělo příliš mnoho svědků, takže bylo jen otázkou času, kdy budou odhaleni. Na začátku října Mašínové a jejich tři přátelé překročili hranice mezi Československem a východním Německem. Předpokládali, že jim cesta do Berlína bude trvat čtyři dny. Trvala však měsíc – a její popis tvoří nejpodstatnější část knihy. Nemá smysl ji líčit do podrobností, stačí tolik, že ji provázela řada zázračných vyváznutí z neřešitelné situace a obrovské utrpení. Z pěti mužů do Západního Berlína dorazili jen tři, strašlivě špinaví, vychrtlí, promrzlí a vyhladovělí, Milan Paumer navíc s kulkou v břiše. Až v Berlíně se dozvěděli, že byli příčinou jedné z největších mobilizací východoněmeckých ozbrojených sil. Do štvanice na pět mladých lidí, kteří měli celkem dvaapadesát nábojů, bylo nasazeno více než čtyřiadvacet tisíc ozbrojenců, z toho polovina sovětských vojáků. Zbyněk Janata a Václav Švéda, kteří byli na útěku dopadeni, byli předáni do Československa a společně se Ctiborem Novákem odsouzeni k smrti a popraveni. Matka bratří Mašínů Zdena zemřela ve vězení. Při líčení tohoto neuvěřitelného útěku popisuje autorka střídavě zážitky prchajících s tím, co vyčetla z archivních pramenů o pronásledovatelích, takže vzniká pozoruhodná směsice – na jedné straně dialogy promrzlých a vyhladovělých štvanců, kteří běží o život, na druhé čísla, hodiny, názvy útvarů a jména velitelů. Zároveň Barbara Masinová hodnotí – to, co v úředních záznamech prostě chybí, i ty pasáže zkoumaných dokumentů, které si odporují.

Ochota ctít oběti

Jak už bylo řečeno, příběh o odporu a útěku bratří Mašínů polarizuje české veřejné mínění víc než kterýkoli jiný. A zde je na místě ocitovat autorku Odkazu trochu rozsáhleji: „Organizace generála Mašína umístila v Říši 2000 bomb, připravovala atentát na Himmlera a odpálila bomby na ministerstvu letectví a na ředitelství říšské policie. Není pochyb o tom, že v akcích zosnovaných Třemi králi byli zraněni a zabiti civilisté buď přímo, anebo v důsledku zpravodajských informací, které zaslalizápadním spojencům. Ale Češi se shodují v tom, že dokonce i ztráty mezi civilisty, ačkoliv politováníhodné, jsou přípustné a ospravedlnitelné v případě boje proti nacistické diktatuře. Generál Mašín byl dokonce posmrtně vyznamenán množstvím medailí a povýšen... Odbojová činnost jeho synů měla za následek šest mrtvých: tři byli ozbro­jení východoněmečtí policisté, dva ozbro­jení čeští esenbáci a jeden ozbro­jený český milicionář, který vytáhl zbraň na Pepu, v ten okamžik neozbrojeného.“ Je jistě nesnadné si dnes představit atmosféru začátku padesátých let. Velká část z nás ji prostě nepamatuje, a velká část těch, kteří ji pamatují, tehdy žila docela spokojeným životem. Boj bratří Mašínů jim připadá
nepochopitelný. Dobrá, říkají, nelíbil se jim komunismus, a kdybychom byli věděli, co se ve skutečnosti děje, také by se nám byl asi nelíbil. Ale měli protestovat mírnou cestou, neměli zabíjet. Pokaždé, když to slyším, chce se mi dodat: měli protestovat mírnou cestou a pokojně odkráčet do kriminálu nebo na popraviště. Až příliš velká část české společnosti je po­dle mého názoru ochotna ctít oběti, ale bojovníky se zbraní v ruce odmítá. A Mašínové to nikomu nehodlají ulehčovat, trvají na svém: byla to válka a vedli jsme ji oprávněně. Nikdy se do Československa po zhroucení komunismu nepřijeli podívat, tvrdí, že zde pořád platí komunistické zákony a komunisté jsou stále u moci. V tom nemají pravdu – ale nebudou ji náhodou mít za rok? Takřka ve všech ostatních zemích, kde byl po válce nastolen komunismus, existoval ozbrojený odpor, někde až hluboko do padesátých let. V Československu tomu tak nebylo – ostatně Československo bylo jediným státem, kde komunisté vyhráli skutečně svobodné poválečné volby. To je nepochybně hlavní důvod, proč jsou Mašínové na jedné straně tak vášnivě ctěni a na druhé straně neméně vášnivě od­suzováni.

Autorka je překladatelka a novinářka.