Zaujatý pozorovatel Norman Davies

Britský historik Norman Davies není českým čtenářům neznámý. Čtyři jeho objemné knihy vyšly česky, tlustospis Evropa: Dějiny jednoho kontinentu se dočkal dokonce druhého vydání. Odborné kritiky však bývají v nejlepším případě shovívavé, spíše však odmítavé – historici většinou nemají Daviese rádi, vytýkají mu, že je v jeho dílech plno nepřesností a chyb.

O to raději ho mají čtenáři: nejen v Británii, ale i například v Polsku, jež je tématem většiny Daviesových knih, se prodává skvěle. Je totiž dobrý vypravěč a brilantní autor, dokáže historické líčení zpestřit řadou historek.

Nejnověji, koncem minulého roku, vyšel v Česku překlad Daviesovy nové knihy z roku 2003, která se jmenuje Boj o Varšavu a má podtitul Povstání Poláků proti Němcům 1944. Autor zpracovává varšavské povstání velmi zeširoka, věnuje se zejména jeho mezi­národním souvislostem. Podobně jako při četbě jiných Daviesových knih, i zde čtenář velmi rychle pochopí, že autor má ke svému tématu hluboký citový vztah. Kniha dává jasně najevo sympatie k povstalcům a nevoli ke všem, kdo nechali povstání utopit v krvi.

Boj o Varšavu sestává z prologu a tří zhruba stejně rozsáhlých částí – Před povstáním, Povstání a Po povstání – a je doplněna spoustou fotografií a šedesáti stránkami příloh, jak je u Daviese typické. V přílohách najde čtenář mapy, dobové dokumenty a karikatury, písně včetně not, a také článek z 1. září 1944, v němž George Orwell svým typickým způsobem polemizuje s britskými novináři. Kromě toho je historické líčení proloženo desítkami rámečků, jež obsahují většinou osobní vzpomínky různých zúčastněných – povstalců, německých vojáků i Varšavanů, kteří se nejvíc ze všeho snažili přežít – a umocňují historikova slova.

Západ a Stalin

V první části Davies čtenáře seznamuje se situací, do níž povstání vypuklo, a činí to ze čtyř různých směrů. Líčí poměry v protihitlerovské koalici, popisuje německou okupaci Polska a zejména Varšavy, i polské podzemní odbojové hnutí. Podkapitola „Východ přichází“, která ozřejmuje záměry a kroky Stalina a Sovětů, je pro Daviesovo pojetí klíčová. Varšavské povstání totiž, a v tom má Davies pravdu, nelze vytrhnout ze souvislostí, v nichž hrály záměry sovětské strany nepochybně prim.

Davies upozorňuje, že západní představitelé protinacistické koalice věděli o střední a východní Evropě málo na to, aby dokázali skutečně porozumět podstatě vztahů mezi sovětskou a polskou stranou. A pokud to pochopili, rozhodně svého polského spojence proti svému spojenci sovětskému dostatečně nehájili. Davies připomíná známá fakta, která válka i poválečná doba jako by zastíraly: například to, že Polsko bylo britským spojencem již v době, kdy měl Stalin spojeneckou smlouvu s Hitlerem, a že polští vojáci od začátku bojovali v britských ozbrojených silách.

V knize se nejednou upozorňuje na fakt, že Churchill a Roosevelt šli Stalinovi na ruku víc, než bylo nutné. Na jedné straně je to pochopitelné: psal se rok 1944 a největší bojové vypětí spočívalo na Rudé armádě. Západní státníci si těžko mohli dovolit rozkol se sovětským vůdcem, a tak byly velké části předválečného polského území bez větších diskusí obětovány. Na druhé straně však západní státníci ani diplomaté polským představitelům vůbec neřekli, že se o této věci se Stalinem v podstatě dohodli už na konferenci v Teheránu, a nechali je, aby se pokoušeli o beznadějná vyjednávání, což byla v nejlepším případě nezdvořilost, ale daleko spíš zrada věrného spojence.

Povstání

Povstání samo, které vypuklo 1. srpna 1944, bylo zahájeno ve chvíli, kdy Rudá armáda dorazila k Visle, to znamená přímo k Varšavě. Cílem povstalců (a polské exilové vlády v Londýně) bylo vyhnat Němce a otevřít město Rusům. Načasování bylo velmi důležité, povstalci totiž odhadovali, že mohou proti silné německé přesile vydržet několik málo dní. Jenže Rudá armáda přes Vislu nepostupovala, zůstala stát na druhém břehu. A stála tam po celých devět týdnů, kdy se ve Varšavě bojovalo. Pak velitelům povstání nezbylo než se Němcům vzdát.

Je sice pravda, že právě na přelomu července a srpna 1944 přesunuli Němci k Visle značné posily, to však mohlo být důvodem jen pro několikadenní odklad sovětského postupu, nikoli pro víc než dvouměsíční čekání.  

Za tuto dobu došlo k jedinému pokusu překročit Vislu – 16. září, v době, když už varšav­ští povstalci bojovali šest týdnů, k němu dal rozkaz generál Berling. Ten velel polskému sboru, jenž byl součástí Rudé armády. Bohužel zůstalo jen u pokusu, masa sovětských sil se nepohnula. Lze z toho soudit, že za čekáním Rudé armády byl politický záměr nechat povstání prohrát.

A je zde ještě další skutečnost, která jasně naznačuje, že Stalin nehodlal bojujícím Polákům poskytnout pomoc: žádosti západních spojenců, aby jejich letadlům umožnil přistávat na sovětské straně za linií fronty, byly zamítány. Šlo o letadla, která by bojující Varšavě přinesla zbraně a potraviny, a která prakticky nemohla tak dlouhou cestu absolvovat bez přistání. Pro povstalce to samozřejmě byla otázka života a smrti.

Smutný konec

Třetí část knihy je také neobyčejně výmluvná. Povstání totiž bylo nejen poraženo, ale mělo být i pošpiněno a zapomenuto. Řada jeho velitelů, kteří se po válce neuchýlili do exilu, byla uvězněna, slavný velitel diverzní sekce Zemské armády major August Emil Fiel­dorf byl stejně jako mnozí další popraven. V Polsku byla nastolena komunistická vláda, jejíž propaganda dávala povstalcům ta nejhorší jména a obviňovala je ze spojenectví s nacisty. Oficiálním výkladem se na desítky let stalo, že povstání bylo nemístným hazardem a jeho osnovatelé a velitelé zločinci, kteří způsobili nesmírné krve­prolití a zapříčinili zničení polského hlavního města.

Davies je v hodnocení nesmlouvavý. Kdo byli skuteční vítězové povstání? Autor píše: „Největšího vítězství dosáhli Stalin, Sovětský svaz a jeho polští komunističtí klienti. Před povstáním se zdálo možné, či dokonce pravděpodobné, že Stalin bude nucen se dohodnout s exilovou vládou a válečným hnutím odporu. Po povstání bylo více než pravděpodobné, že taková dohoda nutná nebude. Elita polské vlastenecké a demokratické mládeže, jež by za normálních podmínek převzala koncem války věci do svých rukou, byla zlikvidována. Místo ní se moci chopily Stalinovy loutky, jež se nemusely ohlížet na názor veřejnosti nebo nuance demokratické politiky. Nastolily diktaturu, která měla trvat čtyřicet šest let.“ (s. 408)

Smysl historie

Kvůli takovému hodnocení je samozřejmě možné Daviese nařknout ze zaujatosti, či dokonce z propagandy. Jenže v tom právě tkví jádro věci. Nezaujatý, úzkostlivě objektivní historik se snaží to, co popisuje, nehodnotit, nezaujímat k minulosti stanovisko. Mám však za to, že právě Daviesova vášnivá zaujatost činí jeho knihy tak přitažlivými. Nemyslím si, že by historik neměl mít na historické dění názor, ani že by tento názor neměl projevit. Jeho povinností je nezkreslovat fakta a nezatajovat ani to, co jeho názor vyvrací. Udělat z historie přísně exaktní vědu, která jen zaznamenává, co se stalo, a nehodnotí to, může vést k jedinému: že se z historiografie stane souhrn čísel a údajů. Pak ovšem přestane platit okřídlené úsloví, že historie je učitelkou života. A taková přísná nestrannost může mít ještě jeden důsledek: historická díla budou číst jen historici a veřejnost se o ně přestane zajímat.

Norman Davies není nestranný autor, čtenář nemůže dost dobře nevědět, co si o minulých dějích myslí. Lze s ním nesouhlasit, lze se s ním v duchu hádat, ale dobře splňuje jeden ze základních požadavků historiografického řemesla: umí psát. Jeho knihy jsou poutavé, není to suché vyjmenovávání událostí, jsou to napínavé příběhy. Nutí k přemýšlení, nikoli k biflování dat. V českém prostředí se bohužel s takovým přístupem k historiografii setkáváme málokdy – čtenářsky přitažlivé knihy jsou označovány za „chlebařinu“, kdežto „skutečnou vědu“ přinášejí podrobné detailní studie v odborných časopisech, po kterých sáhne málokterý laik. Obávám se však, že smyslem práce historika není dosáhnout co nejvyššího počtu citací v jiných odborných pracích, které mu pomohou získat grant, nýbrž provádět rozsáhlou společenskou osvětu a – proč ne? – pobavit a potěšit čtenáře.

Autorka je publicistka a překladatelka.