Za cenu akademičnosti

Člověk se nemá nechat zmýlit titulem. Kniha Miloše Řezníka, kterou nedávno vydalo nakladatelství Argo, se jmenuje Za naši a vaši svobodu a nese podtitul Století polských povstání (1794–1864). Dalo by se tedy čekat, že to bude poutavé vyprávění o povstáních Poláků proti cizí (zejména ruské) vládě v dobách, kdy Polsko nebylo Polskem, neboť si je postupně ve třech děleních rozebraly tři evropské velmoci – Rusko, Prusko a Rakousko. Takové očekávání však zůstane nenaplněno. Autor totiž hned od začátku zahrne čtenáře akademickou řečí a jen vytrvalec, který se jí dokáže prokousat, je odměněn několika pasážemi, kde je opravdu strhujícím způsobem vylíčen průběh povstání.

Kde leží Žmuď?

Je však otázka, jakou míru akademických úvah je vůbec možné unést. Jen pro příklad: „Jak ještě uvidíme, formativní význam pro novodobý polský národ měla povstání především v tom, že dávala výraz a zároveň i impuls posunům představ o tom, co vlastně polským národem je, a že současně byla spolu s konspirací i s tzv. organickou kulturní a politickou prací v období mezi povstáními nástrojem šíření národního vědomí do těch vrstev a skupin, které moderní národní identitu dosud nepřijaly.“ (Úvodem, s. 11) Nebo: „Koexistence celopolské, zemské a regionální identity tak byla charakteristickým a dominantním rysem kolektivního ztotožnění polsko-litevské stavovské společnosti. Podstatnou okolností byla fixace těchto teritoriálních identit na politický a stavovský systém, na soubor prerogativ a politických, hospodářských a jiných svobod, práv a privilegií šlechty. Vztažným předmětem tu tedy nebyla pouhá území, nýbrž především korpus těchto práv a privilegií.“ (I. Předpoklady povstání, s. 49)

A tak by se dalo pokračovat, zhruba takovým stylem jsou psány prakticky všechny teoretičtější pasáže, které ovšem tvoří nejméně polovinu knihy. Nejde, jak vidno, o text, který by postrádal smysl nebo byl skutečně nesrozumitelný. Jenže jazyk odborných studií rozhodně není přitažlivý pro běžného čtenáře. Na toho Miloš Řezník evidentně nemyslel.

Ještě horší než nesnadno čitelný jazyk a abstraktní akademické téma je však okolnost, že kniha neobsahuje nic, co by se třeba jen podobalo mapě. Představa, že laik ví, kde se nacházely hranice středověkého Polska, která území byla při prvním, druhém a třetím dělení Polska zabrána, kdo je zabral a kde leží na mapě dnešní středovýchodní Evropy, je nesmyslná, ba absurdní.

Schválně jsem se letmo poptala mezi svými známými, kteří vystudovali vysokou školu a pracují ve společenskovědních oborech, zda vědí, kde leží Žmuď. Nevěděl to nikdo, jen jeden si matně vybavil, že je to nějaké území v Polsku... nebo v Bělorusku? Čtenář si patrně dokáže představit útok směřující k Varšavě například z jihu, ale to je tak všechno. Přitom je pochopitelně zhola nemožné popsat povstání a jejich potlačení bez vylíčení pohybu vojsk. Takto se ovšem vše odehrává ve virtuálním prostoru, „někde“.

A ještě maličká připomínka: „ruténským“ jazykem autor pravděpodobně myslí jazyk rusínský, a slovo „kresový“ je v českém kontextu nepochopitelné. Jako „kresy“ se v polštině označují pohraniční území a chápu, že člověk, který leží (pochopitelně a správně) v polské odborné literatuře, ho použije automaticky. Tyto chyby jdou na vrub redakce.

Co je a není věda

Po pravdě řečeno, je mi docela líto, že má kritika padá právě na hlavu pana Řezníka, který se zabývá Polskem, zemí blízkou mému srdci. Stejným nešvarem jako jeho kniha totiž trpí valná většina děl českých historiků. Jak bývají adepti historiografie poučeni již na začátku studia: knihy napsané čtivě nejsou skutečná věda.

Tuto teorii nesdílím, a klidně přijmu všechny hromy, které se na mou hlavu snesou od historických odborníků. Historie je vyprávění příběhů a velcí historici všech národů a dob také příběhy vyprávěli. Zajisté je mnoho historiků, kteří se věnují dílčím studiím, podrobným a plným odkazů na jiné autory, které jsou bez znalosti dobového a místního kontextu těžko ke čtení. „Dějiny předradličky“ je souhrnně nazývá jeden můj vážený přítel, shodou okolností historik. Jsou to práce nepochybně důležité a potřebné, ale nejvíce osloví a oslní větší, syntetické práce, ze kterých se člověk dozví o dění a souvislostech.

Nepochybuji o tom, že národní identita je důležitá věc, a zejména v Polsku, které bylo vícenárodnostním státem a navíc tvořilo vlastně soustátí s Litvou (ne ovšem s dnešním územím Litvy a nebylo to dnešní území Polska). Jenže kniha, která se zabývá proměnami či utvářením polské národní identity a proměnami polských elit, by měla nést případný název, a ne jméno Za naši a vaši svobodu. Název ovšem knihu do jisté míry prodává, a tato kniha by s názvem, který by odpovídal obsahu, měla naději na nižší náklad. Je to běžný trik, kterého se dopouštějí novinové články i knihy – o to víc člověka zamrzí, jde-li o seriózní práci.

Dobrá, mohli bychom předpokládat, že kniha je určena pro poučeného čtenáře, pro laika nemá mnoho smyslu. Jenže: kde se mohl český čtenář poučit? Ve výběrovém přehledu literatury bezmála tří set děl uvádí Miloš Řezník celkem tři české tituly. Všechny jsou věnovány česko-polským vztahům, tedy problematice trochu jiné, než jakou se zabývá recenzované dílo. Jedna ze zmíněných knih vyšla v roce 1935, druhá v roce 1948, třetí naposledy v roce 1967. Lze předpokládat, že jde o knihy všeobecně známé? Rozhodně ne. Polské dějiny opravdu nejsou látka, jejíž obecná znalost by se dala v českém prostředí automaticky předpokládat. Odborníků na polskou historii je v Česku jako šafránu. Kdo si tedy vlastně může Řezníkovu knihu s potěšením a prospěchem přečíst?

Je to škoda, neboť mezera v našich vědomostech o dějinách severního souseda by rozhodně stála za zaplnění. Zejména polská povstání a příběh o tom, jak polský národ přežil bez státu, je téma napínavé a vzrušující jako detektivka; k úvahám o přestrukturovávání polských elit by mohl lépe posloužit odborný časopis.

Ne že by o polské historii vůbec nic nevycházelo – například nakladatelství Prostor vydalo před několika málo lety zestručněné dějiny Normana Daviese Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy. Tam je ovšem období, jímž se Řezník zabývá, souvisle věnováno osm či deset stránek. Sám Miloš Řezník napsal stručné dějiny Polska, které vyšly v nakladatelství Libri, ale ty jsou opravdu stručné, je to spíš přehled.

Věcná neshoda

Kromě těchto obecných výtek mám i nějaké konkrétní. Na straně 119 v kapitole o Kościuszkově povstání M. Řezník píše: „Vystoupení požadující radikální a nesmlouvavou očistu od zrádců a představitelů starého pořádku se odtud staly pravidelným koloritem politického boje, počínaje honem na Targowičany roku 1794 a konče dekomunizační posedlostí některých politických sil po roce 1990.“ To je dle mého názoru nemístná aktualizace, které protiřečí jiné skutečnosti. Za prvé po roce 1990 dekomunizaci požadovaly různé politické síly v celém postsovětském bloku, nejde o polskou specialitu. Navíc nahlédneme-li zpět do dějin, zjistíme, že touha vypořádat se se zrádci (či fiktivními zrádci) je běžná přinejmenším u některých politických sil po každé zásadní politické změně.

Velmi zarážející pro mne byla pasáž ze strany 363 v Závěru: „Pro mnohé současníky [rozumí se povstání – PŠ] bylo nebezpečí sociální revoluce, radikalizace a destabilizace hrůznou představou, jejíž negativa nemohla být vyrovnána splněním národních zájmů. Ruská či jiná vláda tak mohla být přijatelnější než národní povstání. Lidé, kteří se z těchto důvodů stavěli proti povstáním, museli být z národních a nacionalistických pozic označeni za egoisty a zrádce, obětující zájem národa úzkému zájmu svému a své společenské skupiny. Právě takový odsudek je však učebnicovým příkladem toho, jak vnímání v kategoriích dobrého a špatného je v tomto případě možné pouze z pozic konkrétního hodnotového rámce, vztaženého zde k národu. Stačilo by totiž jen změnit perspektivu a východisko a označit za zrádce toho, kdo zájmům imaginárního národa obětuje potřeby a zájmy společenské stability nebo vlastní, jinak než národně definované skupiny.“

To není suchý ani barvitý výčet, to už je názor – a tady záleží na tom, kdo jaké vyznává hodnoty, případně zda vůbec nějaké vyznává. Dovedeno do důsledků, má v ryze akademickém pojetí M. Řezník jistě pravdu: kdyby byli tehdy Poláci jako celek nahlédli, že je pro ně dobré podřídit se mocnějším silám, nemuseli prohrát povstání, protože by se k žádným neodhodlali. Zda by dnes jako národ a stát existovali, to je jiná otázka.

Nepopírám, že jsem zastánkyní historiografie psané z méně akademických hledisek, takové, kde cosi jako zrada existuje, a kde – jakkoli může mít každá strana svou část pravdy – zůstává spolupráce s cizí mocí jednoduše spoluprací s cizí mocí, zrada zradou a hrdinství hrdinstvím. A je mi opravdu líto, že M. Řezník nevyužil svého tématu a schopností tak, aby z jeho díla mohl mít požitek i ten, koho především zajímá, co se v Polsku dělo v době, kdy jako stát existovalo jen částečně či neexistovalo vůbec. Zprvu – po nějakých šedesáti stránkách – jsem si myslela, že to napsat neumí. Pak mě některé pasáže přesvědčily, že to umí výborně. Proč to tedy neudělal? To je prosté: akademické prostředí českých dějepisců je plné lidé, kteří zkrátka poutavě, zajímavě a jednoduše psát neumějí. A před těmi lze dobýt úspěchu jen za cenu akademičnosti, pro ty je poutavé vyprávění, které by zajímalo čtenáře, podřadné. Mají to ti mladí historici, kteří umějí psát, zkrátka těžké.