Kde začíná a končí kolaborace?

Některé knihy tkvějí pevně v čase, v němž vznikly, a přesto nezastarávají. To je, myslím, případ Tesařova Traktátu o „záchraně národa“. Od doby, kdy byly sepsány stati, z nichž je kniha složena, uplynulo již skoro čtyřicet let a historici toho dnes o situaci v Protektorátu Čechy a Morava vědí nepochybně víc než ve druhé polovině let šedesátých. A přesto jsou otázky, které Jan Tesař klade, stále stejně naléhavé.

Jistě, otázky kolaborace, zrady, věrnosti národu, hrdinství a oběti jsou věčné – ne nadarmo jsou jim věnována nejen historická, ale i velká umělecká díla. V případě Traktátu o „záchraně národa“ je tu však ještě další, dosti dráždivá souvislost. Tesař totiž své úvahy psal v době, kdy se československá společnost probouzela a rozhýbávala v neuskutečnitelném pokusu dát komunismu lidskou tvář, aby ji pak zase zalehl poklop sovětské okupace.

Naléhavé podobnosti

Je těžko možné číst řádky o stavu národního vědomí v roce 1939 a po něm, a nemyslet na roky normalizace. Podobnost situace bije do očí a nelze nesrovnávat. Obě okupace se samozřejmě různily, různily se i vlády, které stály v čele země, ale posuďme: „Změna hluboká, do základů našeho státu jdoucí, ponořila nás všechny dnes do nejhlubšího přemýšlení o budoucnosti našeho národu... Oč teď v první řadě jde, jest, abychom přemohli svou bolest svojí rozvahou, abychom nepředloženými citovými výbuchy svého žalu nezhoršili politickou situaci svého národa... zachovejte klid, pracujte a vydržte nyní, co osud přinesl.“ To není výňatek z projevu Alexandra Dubčeka po návratu z Moskvy v srpnu 1968 – i když by klidně mohl být, snad až na zmínku o národě, na ten si komunisté moc nepotrpěli –, nýbrž slova oblíbeného dělnického předáka Jaromíra Nečase z 15. března 1939.

Jan Tesař se především snaží o rozlišení: upozorňuje na to, že postavení české protektorátní vlády se měnilo, že se měnil i vztah k ní, a že nelze postoje z posledního období nacistické okupace zaměňovat za postoje bezprostředně po 15. březnu 1939. Kromě toho tvrdí, že nelze tehdejší českou společnost mechanicky rozdělit na „kolaboraci“, „odboj“ a neutrální střed. Připomíná a dokládá, že postoje se mnohdy nejen měnily a přelévaly, ale často také přímo překrývaly – stačí připomenout generála Eliáše, který stál na obou stranách onoho údajného předělu.

Protektorátní vláda se snažila „zachránit, co se dá“: přežití národa a jistou míru jeho autonomie. Zpočátku působila jako sjednocující faktor vůči horší hrozbě: že nacistické Německo propůjčí moc v protektorátu svým českým nohsledům. (Těžko zde nepřipomenout posrpnové „pragováky“ z roku 1968.) Tesař však vysvětluje, že německé úřady takový záměr nikdy neměly: potřebovaly přece, aby české továrny vyráběly, aby české vlaky jezdily, prostě aby země fungovala. To ovšem žádný Rys-Rozsévač (ani Famíra, či jak se všichni posrpnoví kolaboranti se sovětskou mocí jmenovali) nemohl zajistit. Odpor a pohrdání vůči českým fašistům byl ve společnosti silný, propůjčit jim moc znamenalo koledovat si o stálé takové či onaké projevy nespokojenosti.

Protektorátní vláda tedy v prvních měsících okupace stála skutečně národu v čele a byla respektována. Šlo přece o to, aby se společnost semkla proti německým okupantům. Tesař však upozorňuje na to, že tato vláda zároveň sama přejímala nacistické totalitní prvky, zejména v ekonomice – kontrolu výroby, státní řízení cenové politiky, devizovou kontrolu, organizované rozmisťování pracovních sil a státní řízení mezd.

Cena za jednotu

Jednota vůči společnému nepříteli samozřejmě lidi posilovala a tomuto cíli – sjednocení české společnosti k odporu proti Němcům – sloužila velmi vehementně i kultura. Tesař věnuje kultuře velkou pozornost, kniha obsahuje i několik portrétů, v nichž rozebírá tehdejší přístup českých autorů k různým historickým postavám, jako byl svatý Václav, Karel IV. či Petr Chelčický. Nejde mu totiž o popis různých opatření, ale o vystižení duchovního stavu české společnosti. Proto se dopodrobna zabývá například stavem a projevy českého nacionalismu, rozebírá vztah tvůrců k českému baroku a katolicismu a další jevy.

Traktát o „záchraně národa“ je bohužel torzo, nikoli dokončená, ucelená práce, a autor to také na začátku doslovu konstatuje: „To, co jsem nedokončil v roce 1969, nedokončím jistě už nikdy.“ Tento fakt však knize nikterak neubírá na podnětnosti. Tesař sice tvrdí, že každá nová generace přináší vlastní otázky a hledá na ně vlastní odpovědi, avšak některé otázky jsou pro českou společnost trvalé – a otázka kolaborace k nim nepochybně patří. Je to také otázka po smyslu národní jednoty: česká národní jednota po roce 1939 vytěsňovala masarykovské ideály první republiky, československá národní jednota po srpnu 1968 zase postupně – a dosti rychle – vzdávala ideály „polednové politiky“. Nejde teď o to, zda to byly „ty pravé“ ideály, ale o to, že se vedoucí politická garnitura zaštiťovala a v první fázi legitimovala právě těmi hodnotami, které pak postupně pohřbívala.

Tesař se snaží hledat trvalý dopad, který taková situace na národní společenství měla: „Jde zejména o nábor do Národního souručenství, který zjevně počítal s obecnou touhou po jednotě proti okupantovi. Při tomto náboru, jímž se nakonec docílilo téměř všeobecného členství v této ,národní’ politické organizaci, bylo v řadě míst použito přinucení tlakem veřejného mínění... Tehdy se tato v Čechách nová metoda politického boje setkávala s radostným přijetím... Podobná situace – byť v jiné politické tváři – se vytvořila znovu ke konci okupace a opět znovu v roce osmačtyřicátém. Tak se v životním pocitu dvou generací nutně vytvářel návyk konformismu ani ne tak k vládnoucímu systému, jako spíš k mínění masy – onen známý kult ,zdrcující většiny’.“

Co vede historika

Jan Tesař – jakoby mimochodem – nastoluje ještě další zcela zásadní otázku: „Historikův vztah k Eliášovi bude ovšem vždy záležitostí, která již přesahuje rámce jeho vlastního řemesla. Je to diskuse o ,smyslu českých dějin’. Historikové – a kéž by nejen oni – se tu mohou přít do nekonečna – tak jako o husitství, tak jako o mnichovskou kapitulaci. Neboť tu nejde o faktická zjištění. Jde o hierarchii hodnot. Co je nám více – život, nebo čest? Jak tyto hodnoty řadit, jde-li o jedince, a jak má postupovat jedinec, spočívá-li na něm odpovědnost za rozhodnutí o osudu národního kolektivu? Nechť je historik ve svém řemesle jakkoli poctivý, v jeho odpovědi na tyto otázky povede ho především jeho systém hodnot. A tak i národ bude věčně hodnotit činy předků podle toho, jakým sám chce být.“

Jakoby v odpovědi na toto dilema prostírá před námi Jan Tesař na závěr Traktátu o „záchraně národa“ příběh vzniku tohoto textu. Vypravuje, jak se rodila a pracovala skupina historiků, která plánovala několikadílné Dějiny československého protinacistického odboje, i jak byla po roce 1968 postupně rozprášena. Líčí tehdejší spory historiků, připomíná své vlastní výhrady a odvolává se na dávné texty. Připomíná také, jak komunistický reformní proces jednotlivé autory (i jeho samotného) postupně vtahoval do politického dění, a nabízí velezajímavý obrázek jejich různých reakcí. Je to výmluvný dodatek k úvahám o národním duchu za okupace: jako by si historik předem předepsal téma, které měl posléze prožít.

„Přišel čas, který si žádal odpovídat nejen slovy, ale životem, a já jsem před jeho výzvou neuhnul, jednal jsem v souladu s předchozími slovy,“ píše v závěru. A dodává, že jako jediná útěcha zbývá „aspoň vědomí, že očividně beznadějná situace nedokázala člověka přimět k rezignaci či omezení se na ,realistické’ cíle“. Slyšela jsem nedávno v televizním pořadu upozornění na recenzovanou knihu, v němž byl Jan Tesař označen za „zlobivé dítě“ (patrně „enfant terrible“) české historiografie. Jistě, mnozí historici Tesaře nemají rádi a bylo by jim milejší, kdyby jim nepřipomínal, co kdysi řekli a udělali, a kdyby pořád neotravoval s neodbytnými otázkami. Ne každému se minulost vydařila, jak by si dnes přál, abych použila slov Viléma Prečana. Ovšem slova i činy historika Jana Tesaře jsou nepochybně slova a činy muže, nikoli dítěte.

Autorka je novinářka, píše mj. do Lidových novin.