Podivuhodné proměny Nilse Holgerssona

Pohádkový román Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem napsala Selma Lagerlöfová v letech 1906–07 na objednávku jako učebnici vlastivědy pro potřeby švédských škol. V románu se prolínají pohádkové prvky s folklorními i umělými pověstmi a dobrodružnými epizodami. Zadavatel si zřejmě původně představoval „odbornější“ učebnici, ale svérázné vyprávění se líbilo a ve švédských školách skutečně řadu let jako učebnice sloužilo. Dnes je text vydáván jako klasické literární dílo pro děti.

Kniha má velmi silnou didakticko-výchovnou složku. Čtrnáctiletý Nils, neposlušný chlapec, zlomyslný vůči lidem a krutý vůči zvířatům, který nemá nikoho rád, je za trest zaklet domácím skřítkem do podoby človíčka skřítkovské velikosti. Získá tak sice mnohé schopnosti skřítků – například rozumět zvířecí řeči, ovšem bez jejich kouzelné moci.

Domácí zvířata by se mu mohla zle pomstít za jeho chování, ale spokojí se s tím, že mu odmítnou pomoc a přístřeší. Ve stejné chvíli svedou divoké husy domácího housera, aby se k nim přidal na cestu na sever, do Laponska, kde pravidelně hnízdí. Nils se mu pokusí v útěku zabránit, ale maličký chlapec není pro housera žádnou překážkou ani břemenem, a tak odletí i s ním. Zde začíná dobrodružství, během něhož se Nils seznamuje se zeměpisem i dějepisem rodného Švédska a začíná chápat i křehké přírodní souvislosti. V rámci poučení, která žáci měli z vlastivědy získat, autorka vysvětluje, jak se bránit proti tehdy velmi rozšířené tuberkulóze, a varuje před možnými nehodami, zaviněnými nepozorností či neopatrností. To vše je skryto v nebezpečných i komických dobrodružstvích hlavního hrdiny, mnohých zvířat, s nimiž se cestou setkává, či jeho jediných bývalých kamarádů-polosirotků, kteří rovněž putují Švédskem a hledají svého otce. O přírodním bohatství či slavné historii se chlapec dovídá formou pověstí nebo z vyprávění, která vyslechne od zvířat, soch či – neviděn – i od lidí. Ovšem to nejdůležitější, co se na cestě naučí, je význam vzájemné solidarity, pomoci, přátelství a lásky. Nils během svého putování dospěje v soucitného a odpovědného člověka. Autorka klade výchovný důraz na to, že je správné usilovat o dosažení cíle, ale pokud by člověk kvůli tomu měl někomu ublížit, je lépe se cíle vzdát.

Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem vychází česky v pátém vydání. Po­prvé vyšla v roce 1913 u dvou různých nakladatelů – Jan Laichter ji publikoval v plném rozsahu, Alois Hynek ji naopak zkrátil. Poté vychází ve Státním nakladatelství dětské knihy až v roce 1957 a v druhém, jen jazykově upraveném vydání v roce 1967. Překladatelka Dagmar Pallasová původní text, který má padesát pět kapitol, o šest kapitol zkrátila. Nevím, zda ji k tomu tenkrát vedly důvody ideologické, nebo zda šlo o příliš specifické švédské reálie. Současné české vydání v nakladatelství Meander je přeloženo z upraveného švédského vydání nakladatelství Bonnier Carlsen Boförlag z roku 1994.

Švédové jsou totiž experti na vydávání pozměněných knih: například takzvané lehké čtení pro lidi s různou mírou dyslexie, pro přistěhovalce, pro psychicky nemocné apod. Existují také zvukové podoby, určené nejen slepcům, ale i lidem starším či těm, kdo mají raději mluvené slovo nebo chtějí poslouchat nějaké příběhy při práci. To ovšem neznamená, že nejsou publikovány úplné texty, naopak, vycházejí často a zpravidla paralelně s vydáním zkráceným nebo přepracovaným, u něhož nakladatel nezapomene uvést, že úprava byla provedena „citlivě“. Nilsovo putování tu vychází už dlouho v různých podobách, od obrázkových knih po úplné znění, celý text je rovněž zveřejněn na internetu.

Je škoda, že si nakladatelství Meander pro svůj překlad zvolilo právě jednu z přepracovaných švédských předloh. Přitom si na publikaci dalo skutečně záležet. Překladatelka Dagmar Hartlová připojila poznámku k výslovnosti a kratší doslov, v němž dětského čtenáře seznamuje s autorkou. Kniha má dokonalou grafickou úpravu a obdivuhodné ilustrace Jiřího Sopka. Bohužel, informace o tom, že jde o vydání značně upravené, není uvedena ani v doslovu, ani v tiráži, kam by podle všech nakladatelských pravidel patřila.

Švédský nakladatel v tomto vydání knihu drasticky zkrátil, z celého textu zůstala zhruba jedna pětina (asi čtvrtina českého vydání z let 1957 a 1967) – de facto se omezil jen na Nilsův základní příběh bez jakýchkoli odboček – a zásadně ji přepracoval po stránce formální, stylistické i obsahové, někdy naprosto nemotivovaně: například v nové verzi nevrací hladovým mláďatům uloupenou veverku-matku babička, ale na příkaz hospodáře nejstarší dcera. (Mimochodem, je zajímavé, že bohatým citovým životem a morální autoritou se v tomto díle Selmy Lagerlöfové často vyznačují staří lidé. Lidé produktivního věku jsou spíše citově chladní, racionální, své chování mnohdy podřizují snaze získat co největší majetek, který jim však štěstí nepřináší.) Hlavní hrdina v novém vydání omládl – místo čtrnácti let je řečeno „malý kluk“. Krácení zasáhlo i kapitoly, které zůstaly zachovány, ale jejich členění je hrubě porušeno – jména kapitol zmizela úplně a naznačují je jen širší mezery se zvýrazněným písmem u prvních slov.

V důsledku toho se z knihy ztratilo to nejdůležitější – logika Nilsovy hluboké proměny, k níž musel dojít na základě mnoha zkušeností a hlubšího poznání světa. Nils se sice změní i zde, ale nejspíš jen proto, že to do pohádkového příběhu patří. Z rozsáhlého a geniál­ního románu Selmy Lagerlöfové zůstalo zmrzačené torzo, které se proměnilo v dost průměrnou autorskou pohádku. Přepracování asi v tomto případě není vhodné slovo, případnější se mi jeví termín převyprávění.

Samozřejmě chápu, že jazyk po stu letech zastaral, a rozuměla bych tomu, kdyby Švédové provedli běžné textologické úpravy, které by odpovídaly současnému úzu. Chápala bych i drobné úpravy – pokud se jazyk příliš změnil, je vhodné pro děti vydat „překlad“ do moderního jazyka. Nerozumím ale tomu, proč švédské nakladatelství tak barbarsky nakládá s vlastním kulturním dědictvím. A tak mne napadá: Kdo asi vlastní autorská práva, která u Selmy Lagerlöfové skončí až v roce 2010? Jak může připustit, aby takto upravený text, který by mohl nanejvýš sloužit jako první snadné čtení pro cizince studující švédštinu, byl vydáván za originální dílo nositelky Nobelovy ceny a dokonce nabízen k překladu do jiných jazyků?

Autorka je bohemistka.