Bylo něco po osmý. Déšť ustal, a když vyšel z domu, praštil ho do tváře teplej vzduch. Nejdřív si dal pořádnou sprchu, pak si na sebe natáh černý kalhoty, černý plátěný třičko a riflovou bundu. Nazul si mokasíny jen tak na boso. Vyšel ven ulicí du Panier.
Panier byla jeho čtvrť. Narodil se tady. V ulici des Petits-Puits, o dvě chodby dál než Pierre Puget. Když jeho otec přišel do Francie, nastěhoval se nejdřív do ulice de la Charité. Utekli sem tenkrát před hladem a Mussolinim. Bylo mu dvacet a táhl s sebou svý dva bráchy. Říkalo se jim tady nabosáci, Napolitánci. Další tři bratři odpluli do Argentiny. Dělali práci, která Francouzům nevoněla. Jeho otec se nechal zaměstnat za mizernej plat jako dokař. „Přístavní pes“ mu říkali. Jeho matka prodávala datle čtrnáct hodin denně. Navečer se nabosáci scházeli na ulici s babisákama, Italama ze severu. Vytáhli si ven židle. Bavili se z vokna dolů. Jako v Itálii. Zkrátka pohodovej život.
Když došel ke svýmu domu, ani ho nepoznal. Taky zrekonstruovanej. Šel dál. Manu pocházel z jednoho vlhkýho a tmavýho domu v ulici Baussenque. Jeho matka se sem nastěhovala se dvěma synama, když čekala Manuho. Josého Manuela, jeho tátu, zatřelili frankisti. Všichni, ať už přistěhovalci nebo vyhnanci, se nastěhovali jednoho dne do jedný z těhle uliček. Lole sem přišla se svou rodinou, když už s Manum byli dospělí. Bylo jim šestnáct. Teda, takhle se aspoň tenkrát vytahovali před holkama.
Bydlet v Panier byla hanba. Vod minulýho století. Byla to čtvrť námořníků a kurev. Vřed města. Velkej lunapark. Nacisti ji voznačili za hnízdo zparchantělýho západního světa a snili o tom, že ji zničí. Jeho rodiče tady zakusili ponížení. Rozkaz k vyklizení čtvrti přišel v noci 24. ledna 1943. Dvacet tisíc lidí. Naložit si pár věcí na vozejk vytaženej kdoví odkud. Násilí francouzskejch četníků a posměch německejch vojáků. Zrána pak vozejk tlačit po Canebière za pohledů lidí mířících do práce. Na gymplu si na ně ukazovali prstem. A to i synové dělňasů z Belle-de-Mai. Ale jen chvíli. Jinak by jim ty jejich prsty zpřelámali! On a Manu moc dobře věděli, že vod hlavy až k patě páchnou plísní. Měli v sobě zápach čtvrtě. První holka, kterou políbili, ho cejtila až dole v krku. Ale jim to bylo fuk. Byli rádi na světě. Byli krásní. A uměli se prát.
Scházel ulicí du Refuge. Dole na rohu se vybavovalo šest arabskejch kluků, kterým bylo tak něco mezi čtrnácti a sedmnácti. Měli s sebou motorku. Zářila novotou. Sledovali ho, jak k nim přichází. Byli ve střehu. Novej člověk ve čtvrti znamenal nebezpečí. Cajt anebo špeh. Nebo novej majitel rekonstrukcí, co si chodí pravidelně stěžovat na radnici na nedostatek bezpečí. To pak přijedou policajti. Kontroly. Zadržení. Možná i rány. Zkrátka průsery. Když došel až k nim, vrhnul pohled na toho, co jim zřejmě dělal šéfa. Přímej a upřímnej pohled. Krátkej. A pak zas pokračoval v cestě. Nikdo se ani nepohnul. Pochopili se.
Prošel opuštěným náměstím de Lenche a vzal to dolů do přístavu. U první telefoní budky se zastavil. Ozval se Batisti.
– Jsem přítel vod Manuho.
– Nazdar, gàri. Hele, stav se zejtra do Péana na skleničku. Kolem jedný. Rád tě uvidím. Tak čao, kámo.
A zavěsil. Není moc ukecanej, ten Batisti. Ani mu nestihl říct, že by šel radši jinam. Kamkoli jinam, jen né tam. Jen né do Péana. Do baru malířů. Ambrogiani tam vystavoval svý první plátna. A v závěsu za ním další. Včetně mizernejch matlalů. Chodili tam i novináři. Celý politický spektrum najednou. Le Provençal, La Marseillaise, L’A.F.P., Libération. Pastis stavěl mezi lidma mosty. Večer se čekalo na poslední zpravodajství a pak byl v zadním sále jazz. Jednou tam hrál Petrucciani otec i syn. S Aldem Romanem. A těch nocí, co tam strávil. Přemejšlením vo životě. Tenkrát večer seděl u klavíru Harry.
– Lidi stejně rozuměj jenom tomu, co se jim zrovna hodí, řekla Lole.
– Jasně, jenže já si nutně potřebuju vosvěžit mozek.
Manu se vrátil s další rundou. Vod půlnoci jsme je přestávali počítat. Tři dvojitý skotský. Sedl si, pozvednul skleničku a usmál se pod fousy.
– Tak na zdraví, hrdličky.
– Ty buď zticha, řekla Lole.
Prohlížel si vás jak dvě exotický zvířátka a za chvilku na vás zapomněl, ponořenej do hudby. Lole se na tebe dívala. Ty sis dal tu skotskou. Pils ji pomalu a důkladně. Konečně ses rozhodnul. Že odjedeš pryč. Vstal jsi a vyvrávoral ven. Odcházel jsi. Odešel jsi. A nic jsi Manumu neřek. Neřeks nic jedinýmu příteli, kterej ti zůstal. A neřeks nic Lole, který zrovna táhlo na dvacet. Kterous miloval. Kterou ste milovali. Káhira. Džibuti. Aden, Harar. Cesta vopožděnýho puberťáka. Pak ztracená nevinnost. Z Argentiny do Mexika. A do Asie, aby ti snad nezbyly ňáký iluze. A na krku mezinárodní zatykač za pašování uměleckejch děl.
Do Marseille ses vrátil kvůli Manumu. Abys vyrovnal účet s tím hajzlem, kterej Manuho zabil. Vyšel ven vod Félixe, bistra, kam si zašel na oběd. Lole ho čekala u matky v Madridě. Měl shrábnout pořádnej balík peněz. Za perfektně provedený vloupání k Eriku Brunelovi, jednomu známýmu marseilleskýmu advokátovi z bulváru Longchamps. Chtěli spolu vodjet do Sevilly. A hodit všechno za hlavu. Hodit za hlavu Marseille a celej ten zavšivenej život.
Neměl jsi vztek na toho chlapa, co to udělal. Beztak ňákej najatej vrah. Anonymní. Bezcitnej. Dojel sem z Lyonu, nebo z Milána. Stejně bys ho nenašel. Měls vztek na tu svini, která si ho zaplatila. Aby zabil Manuho. Důvody tě nezajímaly. Nepotřebovals je. Ani jeden. Zabít Manuaho bylo jako zabít tebe.
(...)
Celý vodpoledne si ta místa procházel. Pan Charles, jak se mu v podsvětí říkalo, bydlel v jedný z těch zámožnejch vil vystavěnejch nad Corniche. Byly to podivný vily s věžičkama, sloupama a s velkejma zahradama, kde rostly palmy, oleandry a fíkovníky. Kopcem se klikatila silnička du Roucas-Blanc a za ní už následovala jen spleť prašnejch cest. Vyjel pětapadesátkou až na náměstí des Pilotes, nahoru na poslední kopec. A dál šel pěšky.
Měl odtud výhled na celou rejdu. Z Estaque až k Pointe-Rouge. Na ostrovy Frioul, na pevnost If. Marseille jak na filmovým plátně. Nádhera. Scházel dolů, moře měl před sebou. Ještě dvě vily a byl u Zuccy. Podíval se na hodinky. 16:58. Mříž před vilou se začala otvírat. Na silnici vyjel černej mercedes a přibrzdil. Prošel kolem vily, i kolem toho auta a šel dál ulicí des Espérettes, která se kříží s cestou du Roucas-Blanc. Přešel na druhou stranu. Ještě deset kroků a byl na autobusový zastávce. Podle jízdního řádu měla pětapadesátka přijet v 17:05. Podíval se na hodinky, vopřel se vo sloup a čekal.
Mercedes zacouval k chodníku a zastavil se. Uvnitř seděli dva muži, šofér a ještě jeden. Pak se objevil Zucca. Sedmdesátník. Elegantně voblečenej jako všichni staří gauneři. Ani slamáček mu nechyběl. Vedl si na vodítku bílýho pudla. Se psem před sebou došel až na přechod pro chodce v ulici des Espérettes. Zastavil se. Projel kolem něj autobus. Zucca přešel na druhou stranu. Do stínu. Scházel cestou du Roucas-Blanc a minul autobusovou zastávku. Mercedes se krokem rozjel.
Batistiho informace za těch padesát tisíc franků rozhodně stály. Popsal mu všechno s puntičkářskou přesností. Neopomněl jedinej detail. Zucca se tudy procházel každej den kromě neděle, to míval rodinnou navštěvu. V osmnáct hodin ho mercedes dovezl zpátky k vile. Batisti jenom nevěděl, co Zucca proti Manumu měl. Ta věc mu pořád ňák nebyla jasná. Něco společnýho s vyloupením toho advokáta to ale mít muselo. Začal si to takhle vykládat. A vlastně mu to bylo úplně ukradený. Teď mu šlo jenom o Zuccu. O pana Charlese.
Tyhle starý mafiány přímo nenáviděl. Táhli to za jeden provaz s policajtama a soudcema. V životě nebyli trestaní. Namyšlení. Povolní. Zucca se podobal Brandovi v Kmotrovi. Všechny tyhle ksichty si byly podobný. Tady, v Palermu, v Chicagu. A všude na celým světě. Teď měl jednoho z nich na mušce. Jednoho z nich teď vodpraví. Z přátelství. A aby dal průchod svý nenávisti.
(...)
Motorka běžela na pomalý votáčky. Všechno šlo jak po másle. 16:51. Byl v ulici des Espérettes pod vilou Charlese Zuccy. Bylo horko. Po zádech mu stékal pot. Chtěl to mít rychle z krku.
Celý ráno se sháněl po těch arabskejch klucích. Nikdy se nescházeli v tý samý ulici. Měli takový pravidlo. Který stejně k ničemu nebylo, jenže voni holt měli svý důvody. Našel je v ulici Fontaine-de-Caylus, z který teď bylo náměstí s parčíkem a lavičkama. Nebyla tam ani noha. Nikoho ze čtvrti by ani ve snu nenapadlo, aby si sem přišel odpočinout. Před vlastním domem jim bylo líp. Staří si lebedili na schůdcích před prahem a mladí postávali kolem. S motorkou po ruce. Když si všimli, že k nim přichází, popošli vo kus dál a jejich šéf vyskočil z lavičky.
– Potřeboval bych si vod tebe pučit motorku. Na dnešek vodpoledne. V šest ji máš zpátky. Nabízím dva táce na ruku.
Rozhlížel se. Měl strach. Risknul to, doufal, že na autobus nikdo nepřijde. Kdyby náhodou někdo přišel, vykašle se na to. Pokud ale někdo vystoupí z autobusu, bude pozdě. Bylo to riskantní. Stejně se ale rozhodl, že do toho půjde. A pak si řekl, že když už riskuje tohle, tak pak může klidně risknout i ten zbytek. Začal si to všechno propočítávat. Autobus se zastaví. Dveře se otevřou. Cestující nastoupí. Autobus se rozjede. Čtyři minuty. Ne, včera to zabralo tři. No tak, řekněme zhruba čtyři. Zucca bude tou dobou už na druhý straně. Ne, všimne si motorky a nechá ji přejet. Počítáním a přepočítáváním minut si vylejval mozek. Jo, to pude. Ale bude to kovbojka. 16:59.
Sklapnul si helmu. Pistoli držel pevně v ruce. A ruce měl vobě suchý. Trochu zrychlil, ale jen tak, aby mohl jet podél chodníku. Levou rukou křečovitě svíral řídítka. Nejdřív se vobjevil pudl a hned za ním Zucca. Zaplavil ho vnitřní chlad. Zucca motorku uviděl. Zastavil se na vokraji chodníku a přidržoval psa. Když mu došlo, která bije, bylo pozdě. Stihnul ještě zavokrouhlit rty, ale zvuk už z nich nevyšel. Vyvalil voči. Hrůzou. Už jen kvůli tomu to stálo za to. Že se strachem podělal. Zmáčkl spoušť. Zhnusenej. Sám sebou. Zuccou. Lidma. Lidstvem. Napral mu do hrudi celej zásobník.
Mercedes před vilou okamžitě vystartoval. Zprava přijížděl autobus. Minul zastávku. Aniž by zpomalil. Šlápl na plyn, zkřížil mu cestu a projel kolem. Málem narazil do chodníku, ale nakonec to vybral. Autobus zprudka zabrzdil a zatarasil tak mercedesu vjezd do ulice. Vosolil to naplno, zatočil doleva, pak doprava, uličkou du Souvenir, ulicí des Roses. Pistoli zahodil do ňákýho kanálu v ulici des Bois-Sacré. A za pár minut už si to v pohodě uháněl ulicí d’Endoume.
A teprve teď si v duchu vybavil Lole. Stáli proti sobě. Nebylo už co dodat. Toužil jsi, aby se k tobě přitiskla břichem. Po chuti jejího těla. Po její vůni. Máty a bazalky. Jenže to už mezi váma stálo strašně moc let a strašně moc mlčení. A taky Manu. Mrtvej a přitom tak hrozně živej. Bylo mezi váma padesát centimetrů. Mohls ji klidně vzít kolem pasu a přitáhnout ji k sobě, kdybys sebou ovšem hnul. Rozvázala by si župan. A oslnila tě svým krásným tělem. Milovali byste se zprudka. Silou neukojený touhy. A pak by bylo nějaký pak. Jen najít slova. Slova, co neexistujou. A potom bys o ni přišel. Navždycky. Odešel jsi. Bez rozloučení. Bez polibku. Už podruhý.
Třásl se po celým těle. Zabrzdil u prvního bistra na bulváru de la Corderie. Automaticky zamknul motorku a sundal si helmu z hlavy. Hodil do sebe koňak. Cejtil, jak se mu propaluje vnitřnostma. A chlad mu postupně proudil z těla ven. Celej se zpotil. Rozběhnul se směrem k záchodkům, konečně se mu chtělo zvracet. Vyzvracet ze sebe všechny svý činy a myšlenky. Toho, kým byl. Toho, kdo opustil Manuho. A neměl dost odvahy milovat Lole. Toho přestárlýho ztroskotance. Co tu straší už tak dlouho. To nejhorší ho teprv čekalo, tím si byl úplně jistej. Po druhým koňaku se přestal klepat. Vrátil se myšlenkama zpět.
Zaparkoval motorku v ulici Fontaine-de-Caylus. Arabští kluci tam nebyli. Bylo za deset půl sedmý. Zvláštní. Sundal si helmu, pověsil ji na řídítka, ale motor nechal zapnutej. Za chvíli se objevil ten nejmladší, kopal si s míčem. Nakopnul ho směrem k němu.
– Vypadni vodsuď. Jedou sem fízlové. Hlídaj barák tvý ženský.
Nastartoval a vyjel uličkou nahoru. Musel dávat bacha na průjezdy. Montée-des-Accoules. Montée-Saint-Esprit, ulička des Repenties. Náměstí de Lenche, no samozřejmě. Zapomněl se zeptat Lole, jestli se u ní znova stavoval Franckie Malabe. Kdyby to vzal horem ulicí des Cartiers, možná by jim ještě utek. Seskočil z motorky a vzal to po schodech pěšky. Byli dva. Dva mladí policajti v civilu. Dole pod schodama.
– Policie.
Nahoře v ulici ječela siréna. Byl v pasti. Dveře auta se zabouchly. Byli tady. Měl je v zádech.
– Zastavte se!
Udělal, co musel. Strčil si ruku pod bundu. Bylo na čase s tím skoncovat. Doutíkat. Byl tady. Doma. Ve svý čtvrti. Tak ať je to tady. Marseille na závěr. Namířil na ty dva mladý policajty. Zezadu nešlo poznat, že nemá zbraň. První kulka mu roztrhla záda. Praskly mu plíce. A ty další dvě už necejtil.
Ukázku z knihy Total Khéops (Gallimard, 1995) přeložila Milena Fučíková.
Jean-Claude Izzo: jednoduše „polar“
Detektivka je u nás často vnímána jako žánr podřadný, v němž mnozí mohou sice nacházet zálibu, ale většinou ji prozrazují trochu s omluvou („co čteš?“ „ále, nějakou detektivku“). Jinde se k ní ovšem stavějí méně macešsky. Třeba ve Francii.
Ve Francii se detektivkám říká „roman policier“ nebo jednoduše „polar“. K nejslavnějším autorům „polaru“ patří Jean-Claude Izzo (1945–2000) a to i přesto, že vydal jen pár knih. Tu nejslavnější, Total Kheops, napsal a publikoval ve svých padesáti letech. O rok později ji doplnil titulem Chourmo a roku 1998 trilogii završil detektivkou Solea. Za mlada byl neúspěšným básníkem, během posledních pěti let života stačil kromě zmíněné trilogie vydat ještě neméně úspěšné romány Les Marins perdus z námořnického prostředí, Le Soleil des mourants o osudech jistého bezdomovce a několik povídek.
Životopisy autorů bývají noční můrou každé výuky literatury, ovšem tenhle patří k těm zajímavým a výmluvným. Jean-Claude Izzo se narodil v Marseille (a celý život jí zůstal věrný, úspěch jeho knih tkví mimo jiné v tom, že jsou všechny v tomto městě velmi pevně ukotveny: chcete-li poznat Marseille z poetické, ovšem zejména i z té odvrácené stránky, čtěte Izza) jako syn italského barmana a španělské švadleny. Rodiče ho nechali vyučit, studia dle nich neslouží k obživě. Vojenskou službu si Izzo oživí měsíční hladovkou, je převelen do Džibuti, poté stráví rok v leproseriích a bordelech v Etiopii. Po návratu do Francie vstupuje do komunistické strany, je militantním pacifistou, začíná pracovat jako novinář, dotáhne to až na šéfredaktora La Marseillaise.
Jak přišel ke slávě, zůstalo pro samotného Izza vlastně záhadou. Jeho knihy nejsou nijak veselé, většinou ani optimistické. U detektivek ne tak častý poetický styl má smutný tón. A s pohledem na svět je to ještě horší. „Stejně jako Montale jsem pesimista. V budoucnosti není žádná naděje. Ne že by naděje chyběla jenom mně. Chybí světu…“ obhajuje se Izzo. Total Kheops napsal během pěti měsíců – text prý původně posílal po kapitolách každý týden svému synovi pro ukrácení času na vojně. Protagonista vzniklé trilogie, Fabio Montale, je v něčem podobný komisaři Montalbanovi. Typ policisty, jenž má rád dobré jídlo, potrpí si na pravý pastis a poslouchá tu nejlepší muziku, třeba Coltraneovu. Občas mu to skřípe i v osobním životě, nedaří se mu ve vztahu k ženám, pokazí se i svazky přátelské. O své profesi více než pochybuje. Trápí ho nešvary dnešního světa. A v tom si jsou se spisovatelem Izzem velmi podobní. Pro Izza je charakteristický též „neuctivý“ postoj ke svému protagonistovi: ten v jedné knížce odchází od policie, nezastírá, že touží po klidném důchodu, a v té poslední se autorovi docela „vymkne z rukou“: ze vzteku dostane chuť i zabíjet. Nakonec s ním tedy spisovatel rovnou zúčtuje.
Koncem sedmdesátých let za sebou Izzo pálí mosty: rozvede se, odchází z novin, vrací stranickou legitimaci. Tento obrat v jeho životě údajně nastal, když si přečetl knihu L’Homme aux semelles de vent od Michela le Bris. Pochopil, že angažováním se v politice svět nepředělá. Po čase se opět vrací k práci novináře, píše do měsíčníku Viva. Setkává se s Michelem le Bris a společně zakládají literární revui Gulliver; v Saint-Malo založí známý veletrh literatury o cestování Etonnant Voyageurs. Od roku 1995 se zároveň naplno věnuje vlastní tvorbě, uprostřed plánů na nový román bohužel umírá na rakovinu.
Jovanka Šotolová
Galerie
Co znamená DADA? V Manifestu dadaismu z roku 1918 se dočteme, že černoši kmene Kru říkají ocasu krávy DADA a že krychle a matka se v některých krajích Itálie označují jako DADA a že dřevěný kůň a kojná se nazývají DADA a že dvojité přitakání v ruštině a rumunštině se řekne dada, a další významy tohoto slova. V Manifestu o lásce slabé a lásce hořké Tzara říká, že DADA je forma nesmyslného žvanění, které jediné má smysl. Samo slovo, jak tvrdí, bylo nalezeno zcela náhodně v Laroussově slovníku.
DADA se zrodilo v Kabaretu Voltaire v Curychu, který byl záležitostí především dvou lidí – Hugo Balla a Tristana Tzary. Za první opravdu zdařilou dadaistickou akci je považováno vystoupení 14. července v roce 1916 v pronajatém sále Vaag (Ball kabaret čas od času zavíral a odjížděl do hor). Dadaisté zde doslova „vytočili“ přítomné diváky, zesměšnili vše, co jim bylo svaté – náboženství, národ, rodinu, morálku, umění –, byla přivolána policie… Bylo to poprvé, avšak nikoli naposled.
Jedním z důležitých center DADA se stal New York, a to velmi brzy. Do neutrálního Švýcarska utíkali umělci před povinností narukovat do války a do New Yorku odcházeli ze stejného důvodu. Pro newyorské dada byli nejdůležitější dva francouzští umělci – Picabia a Duchamp, centrem se stala galerie fotografa Alfreda Stieglitze na Páté avenue číslo 391. Marcel Duchamp přijel do Spojených států v roce 1915. Jeho obraz Akt sestupující ze schodů však byl představen na výstavě Armory Show již v roce 1913. V roce 1915 dorazil také Picabia, který „nakukal“ jistému francouzskému generálovi, kterému dělal šoféra, že na Kubě levně nakoupí vojenský materiál pro armádu; ten ale nekoupil a z Kuby zamířil rovnou do New Yorku. K newyorskému dada patřili také fotograf Man Ray, za superdadaistu byl považován Artur Craven, který zahájil výstavu Independent (na níž Duchamp pod jménem Richard Matt vystavil svůj pisoár) tím způsobem, že se svlékl, rozvěsil své velmi špinavé prádlo po galerii a začal plivat na přítomné. Jak bylo řečeno, dadaisté nezesměšňovali pouze morálku, válku, stát, ale také samo umění a umělecké zvyklosti, jakými jsou třeba vernisáže. Duchampovo Kolo bicyklu, Sušák na láhve a další ready-made, které pak vznikly v New Yorku, představovaly jakési antiumění. Duchamp chtěl umění znejistit, zpochybnit jeho prodejní, estetickou a ideologickou funkci, chtěl předvést, jak jsou tyto funkce absurdní (dnes mají Duchampovy ready-made absurdní ceny a lze hovořit téměř o bigotní ideologii, která je provází). Picabia si počínal podobně. V časopise 391 publikoval své technické výkresy a snažil se „upřímně“ nevytvářet nic (kompozici, barevnost, obsah), co by jen trochu mohlo vést k takzvanému dobrému obrazu. Byl radikální jako jeho německý kolega Kurt Schwitters, avšak jeho obrazy jsou sofistikovanější a skrývají vždy další utajené významy; v podstatě jsou symbolické, stejně jako většina děl Duchampových. Picabia si rád pohrával, podobně jako Duchamp na obraze Tu´m či Mona Lisa L.H.O.O.Q., se slovy, případně se slovními zkratkami a jejich možným kódováním. Slova byla sice pro dadaisty mýdlovými bublinami, které nic smysluplného neříkají, ale umíme-li si s nimi chytře hrát, můžeme mnohé pochopit.
Picabiův obraz s názvem M´amenez-y z roku 1920 napodobuje technický nákres jakéhosi šroubu a závitnice (erotické odkazy jsou zřejmé). Obraz je rozdělen na dvě poloviny, které se neprostupují. V centru jsou dva polokruhy, které se ovšem rovněž nemohou opravdu propojit. V energetickém kruhovém poli uprostřed obrazu je slovo M´amenez-y – zaveďte mne tam (Picabia by se zřejmě nejraději ocitl v samotném centru erotického děje), slovo navíc skrývá další možné významy: amence – přechodná duševní pomatenost, amnézie – chorobná ztráta paměti, amenity – půvab, krása. Nahoře je nápis Portrét ricinovým olejem (k čemu je tento olej dobrý, je známo). Po vnitřních obvodech polokruhů jsou texty „krokodýlí kresba“ – je možné číst i „kresba krokodýla“ – a „ratelier d´artiste“, což je možné chápat jako ateliér umělce (pokud si nepovšimneme „r“) nebo jako, řekněme, „krysí noru umělce“… Jazykové hrátky by mohly pokračovat. Poezie, ironie, humor, skryté (nejčasněji erotické) významy, tak lze charakterizovat většinou Picabiových, ale i Duchampových newyorských dadaistických prací.
Hans Arp v roce 1921 napsal: „Prohlašuji, že Tristan Tzara vynalezl slovo dada 8. února 1916 v šest večer. Byl jsem přítomen se svými dvanácti syny… stalo se tak v curyšském Café Terasse, když jsem pozdvihoval koláč ke svému chřípí. Jsem přesvědčen, že slovo nemá žádný význam a jen pitomci a španělští profesoři jsou s to pídit se po jeho smyslu.“
Ale mezi slovem dada a hnutím DADA je přeci rozdíl! Opravdu? Lewis Carroll (jistě největší předchůdce dadaismu) řekl, když byl tázán na smysl své slavné knihy: „Obávám se, že jsem neměl na mysli nic jiného nežli nesmysl. Ale protože slova označují více než sami chceme a rozumíme, velmi rád přijmu jakékoli významy, které v nich najdete.“
Milena Slavická