Evropa bez Turecka?

Mám nesmírnou radost, že mohu být dnes tady ve Frankfurtu, ve městě, kde protagonista mého románu Sníh Ka prožil posledních patnáct let života. Tato románová postava je Turek, a ačkoli ji s Franzem Kafkou nespojuje pokrevní příbuznost, o příbuznosti literární by se snad hovořit dalo. Ka se vlastně jmenuje Kerim Alakusoglu, protože však své jméno nijak zvlášť nemiluje, dává přednost zkrácené podobě. Do Frankfurtu přijíždí na začátku osmdesátých let jako uchazeč o azyl. Politika je mu víceméně lhostejná, až odporná. Veškeré jeho uvažování a snažení krouží kolem poezie. Můj protagonista je tedy básník žijící ve Frankfurtu. Turecká politika mu proti jeho vůli zkřížila cestu, a to takřka osudově. O tom, jak se politika může stát člověku osudem, bych se ještě rád zmínil později, budu-li k tomu mít dostatek času. Bylo by to jistě na dlouhé povídání. Ale nemějte obavy: mé romány jsou sice dlouhé, na tomto místě se však hodlám vyjadřovat stručně.

Terénní průzkum

Abych čtenáři zprostředkoval co nejvěrnější obraz města, v němž Ka prožívá osmdesátá léta a začátek let devadesátých, rozhodl jsem se před pěti lety do Frankfurtu přijet. Dva ze zde přítomných lidí mi v blízkosti Gutleut­straße velkoryse poskytli pomoc a zavedli mě do malého parku za starými továrními budovami. Právě tam posléze Ka strávil mnohé hodiny. Abych si dovedl představit cestu, po níž Ka každé ráno kráčel ze svého bytu do městské knihovny, aby tam celé hodiny seděl nad knihami, chodívali jsme z Hlavního nádraží do Kaiserstraße, míjeli všechny sexshopy a pak jsme kolem obchodů s tureckými potravinami, stánků s dönerkebabem [oblíbené turecké jídlo, původně ze skopového masa – pozn. překl.] a kadeřnictví v Münchener Straße došli až k hlavní strážnici. Při té příležitosti jsme také procházeli kolem místa dnešního slavnostního aktu – chrámu sv. Pavla. Dva dny jsme se potulovali po starých a chudých tureckých čtvrtích, navštěvovali mešity a spolky a popíjeli v lokálech a kavárnách. Měl to být můj sedmý román, přesto si dobře pamatuji, že jsem si horlivě pořizoval zhola zbytečné poznámky (chtěl jsem třeba vědět, jestli kolem toho či onoho místa už v osmdesátých letech vedla tramvajová linka) a vůbec si počínal tak, jako by šlo o prvotinu.

Stejně jsem postupoval i v případě dalšího dějiště románu – města Kars na severovýchodě Turecka. Protože jsem o něm věděl jen málo, často jsem tam zajížděl. Poznával jsem lidi, navazoval přátelství a postupně – ulici po ulici, krámek po krámku – jsem se s tímhle městečkem sblížil.

Chodíval jsem do nejodlehlejších, nejzapomenutějších čtvrtí tohoto nejodlehlejšího, nejzapomenutějšího města v celém Turecku a mluvil s nezaměstnanými, kteří se vzdali veškeré naděje na nalezení práce a místo toho vysedávali v čajovnách, s gymnazisty, s policisty v civilu i v uniformě, kteří mě vytrvale sledovali, a se šéfredaktory, jejichž listy se nemohly pochlubit vyšším nákladem než dvě stě padesát exemplářů.

Nevyprávím to tu proto, abych popisoval proces svého psaní, chci se pouze zastavit u tématu, jehož souvislost s uměním románu jako takovým si den ode dne intenzivněji uvědomuji: totiž způsob, jakým si v duchu postupně přivlastňujeme „toho druhého“, „cizince“, „nepřítele“. Lidé v románu by samozřejmě měli prožívat situace, které známe, které nás zaměstnávají a které se podobají našim vlastním. Především chceme, aby román pojednával o lidech, kteří se nám podobají, nebo ještě lépe, aby pojednával o nás samotných. Popisujeme matku, otce, rodinu, dům, ulici podobající se našim vlastním, popisujeme nám známé město a nám nejbližší zemi. Zvláštní kouzelná síla románu však způsobí, že se z naší rodiny, našeho domu a našeho města stane rodina, dům a město obecně. Často můžeme slyšet, že Buddenbroo­kovi obsahují příliš mnoho autobiografických rysů. Já jsem však tento román nečetl jako rodinnou historii onoho autora (bylo mi sedmnáct a o rodině Mannů jsem beztak nic nevěděl), nýbrž jako obecnou rodinnou kroniku, s níž jsem se mohl bez potíží ztotožnit. Zázračné mechanismy románového umění slouží k tomu, abychom svůj vlastní příběh předložili lidstvu jako příběh někoho jiného.

Dějiny cizích příběhů

A přece je toto jen jedna strana této velkolepé kulturní formy, jež po staletí okouzluje čtenáře a nás spisovatele podněcuje a na­plňuje. Její druhou stranou je to, co mě přivedlo do ulic Frankfurtu a Karsu: totiž možnost vyprávět příběh někoho jiného jako náš vlastní. Tak se tedy prostřednictvím románu pokoušíme nejprve posunout hranice ostatních a potom i své vlastní. Z ostatních se stává „my“ a naopak. Román samozřejmě dokáže i obojí najednou. Nabízí nám možnost vyprávět náš život jako život někoho jiného právě tak jako možnost líčit život jiných jako náš vlastní. K tomu vůbec není zapotřebí bloumat po cizích městech a ulicích, jako jsem to dělal já v Karsu. Většina romanopisců docílí efektu zcizení či naopak vcítění prostě tím, že povolá na pomoc fantazii. Rád bych se teď ještě jednou chopil myšlenky literární spřízněnosti a ozřejmil ji na následujícím příkladu: „Co by se stalo, kdybych se jednoho dne probudil jako veliký brouk?“ Za každým velkým románem se podle mého názoru skrývá spisovatel, který se rád zobrazuje jako někdo jiný, a tvůrčí síla, která touží překonat vlastní hranice. K tomu, abychom si představili, jak se ráno probudíme proměněni ve velikého brouka, jak lezeme po stěnách a po stropě, jak se nás ostatní štítí a otec po nás hází jablka, se nemusíme oddávat entomologickým studiím – spíš musíme být Kafkou. Je-li nějaké zkoumání zapotřebí, pak proto, abychom se dovedli vcítit do druhých. A především při tom musíme mít na paměti následující: kdo vlastně je onen „druhý“, jehož si máme představit?

Tato nám tolik nepodobná osoba apeluje na naše nejprimitivnější instinkty a funguje jako spouštěč agresí a obranných mechanismů, hnusu a strachu. Víme, že tyto pocity podpoří naši fantazii a zvýší aktivitu psaní. Romanopisec cítí, že identifikace s oním „druhým“ přinese ovoce, neboť tato identifikace náleží k funkční podstatě umění, které provozuje. Ví, že bude-li myslet přesně opačně, než se od něj obecně očekává, dosáhne osvobození. Dějiny románu můžeme pojímat také jako dějiny jedné možnosti: možnosti vcítit se do druhých a touto představivostí se proměnit, či dokonce osvobodit.

Čteme-li Robinsona Crusoea, nevciťujeme se jen do Robinsona samotného, nýbrž i do jeho sluhy Pátka. V Donu Quijotovi nás Sancho Panza nezajímá o nic méně než jeho pán žijící ve světě svých oblíbených knih. Tolstého skvostné dílo Anna Kareninová s oblibou čtu jako román o šťastně ženatém muži, jehož přivede do záhuby jeho nešťastně provdaná manželka. Předobrazem tu byl Flaubert – sám se nikdy neoženil a udřel se na nešťastné madam Bovaryové. V Moby Dickovi, první velké alegorii moderního románu, odhaluje Herman Melville prostřednictvím honu na bílou velrybu dobový americký strach ze všeho cizího. Jižní část dnešních Spojených států je zase pro milovníky literatury ne­odmyslitelně spjata s Faulknerovým líčením tamního černošského světa. Jestliže by současný německý spisovatel vystoupil s požadavkem zachytit současný stav německé společnosti, pokládali bychom určitě za velký nedostatek, kdyby do německé přítomnosti nezahrnul problematiku Turků ve Spolkové republice Německo, zejména podvědomou averzi, s níž se turecká menšina v Německu potýká. Já osobně pak pokládám za nedostatek, jestliže se dnešní turecký spisovatel nezabývá Kurdy, životem menšin v Turecku a temnými okamžiky našich dějin.

Spisovatelova role v politickém životě nespočívá ani v prosazování konkrétních politických řešení, ani v práci pro některou politickou stranu nebo jiné uskupení, jakkoli se tak často soudí. Vyplývá spíše z jeho představivosti, z jeho schopnosti vcítit se do druhých lidí. Díky těmto schopnostem může nejen formulovat dosud nevyslovené pravdy, ale může se stát ochráncem všech, kdo si sami nedovedou zjednat respekt a jejichž zlosti
není popřáno sluchu, stejně jako sběratelem a opatrovníkem potlačovaných názorů. Spisovatel také může stát mimo politické proudy a sledovat vlastní, třeba velmi odlišné úmysly. Hovořím ze zkušenosti, neboť v mladých letech mě něco podobného také potkalo. Největší ze všech politických románů, totiž Běsy od F. M. Dostojevského, už dnes nečteme jako pamflet proti bujení západních vlivů a nihilismu v tehdejším Rusku, ačkoli to byl autorův záměr, nýbrž jako dílo, které nám prozradí mnoho o slovanské duši a ruské realitě. Získáme tak přístup k tajemstvím, která nám může nabídnout pouze román, a nikoli četba novin nebo poslech televize. Toto zvláštní, s ničím neporovnatelné vědění o dějinách a o životě lidí a národů, jež nás může znepokojovat a může námi otřást, jež nás může znejistět, ale může nás také zmást svou prostotou, se nám otevře pouze pozornou, trpělivou četbou velkých románů. Zvláště silně mě přitahuje ono tajemství, které na čtenáře dýchá ze stránek Běsů – ona zvláštní historická atmosféra tvořená ponížením a pýchou, studem a zběsilostí. Za touto atmosférou se samozřejmě skrývá směs lásky a nenávisti a duševní neklid spisovatele, který se na jedné straně necítí jako příslušník západního světa, na druhé straně je však okouzlen leskem západní civilizace.

Vyrovnat se Západu

Když se novináři chopí onoho tolik oblíbeného tématu Západ-Východ, uvědomím si většinou, co si část západního tisku pod tímto pojmem představuje, a celý problém bych nejraději shodil se stolu. Často se totiž pod tímto problémem nechápe nic jiného než skutečnost, že se chudé země Východu nechtějí sklonit před všemi požadavky Západu a Spojených států. Toto stanovisko prozrazuje, že kultura, život a politika v onom koutu světa, odkud pocházím, jsou považovány za nepohodlný problém, přičemž od spisovatelů, jako jsem já, se dokonce očekává, že předloží nějaký návrh řešení. Dodejme, že specifickou součástí problému Západu a Východu je i blahosklonný styl části západních novinářů. Problém Západu a Východu přitom skutečně existuje. Jeho těžiště ovšem ne­leží v otázce stylu, jak se často zlomyslně ozývá ze Západu, ale spíše v propasti mezi chudobou a bohatstvím. Zároveň tento problém úzce souvisí s otázkou míru.

V devatenáctém století docházelo k nárůstu konfliktů mezi Osmanskou říší a Západem a Osmanská říše si z nich odnášela jednu porážku za druhou. Když se Osmanská říše rozpadla, provedli Mladoturci spolu s novými vedoucími vrstvami a dokonce i za pomoci posledních osmanských sultánů řadu reforem západního střihu. Touha vyrovnat se Západu stála i u kolébky reforem, které po založení Turecké republiky inicioval Kemal Atatürk. Ve společnosti převažoval názor, že vinu za chudobu a celkově neutěšenou situa­ci tureckého národa je třeba přičíst tradicím, dosavadnímu náboženskému zřízení a vůbec všemu, co je spojeno se starou kulturou. I mně, který pochází ze středostavovské, prozápadně orientované istanbulské rodiny, se stává, že znovu a znovu podléhám této dobře míněné, ale příliš naivní a nedostačující interpretaci. Kdo je oddán myšlence evropeizace, snaží se přetvářet a obohacovat svou zemi napodobováním Západu. Osmansko-turecké evropeizační hnutí chtělo a chce učinit Turecko bohatším, spokojenějším a šťastnějším, a proto je jeho součástí i něco, co můžeme nazvat patriotismem či nacionalismem. Evropeizace s sebou ale logicky přináší i kritickou reflexi určitých specifických prvků vlastní země a kultury. V krajním případě se může stát, že tyto prvky začneme považovat za zcela falešné a bezcenné, i když to patrně nebudeme formulovat tak drasticky jako příslušník západní civilizace. Jak jsem zjistil z vlastní zkušenosti i z reakcí na mé romány, vyvolávají takové poznámky jeden hluboký a vnitřně diferencovaný pocit, totiž pocit studu. Problémy mezi Východem a Západem či chcete-li tradicí a modernou (toto druhé pojetí je mi bližší) mají vždy cosi společného s těžko odstranitelným pocitem studu. Sám se tento pocit snažím vnímat v souvislosti s jeho protějškem, tedy pýchou. Pyšné a sebejisté chování jedné strany má, jak známo, často za následek zrod studu a ponížení u strany druhé. A ten, kdo se cítí ponížený, si tento pocit s oblibou kompenzuje silným nacionalismem. Tento druh studu, pýchy, ponížení a zloby je materiál, z něhož vytvářím své romány. Protože pocházím ze země, která se domáhá vpuštění do Evropy, mohu zblízka pozorovat, jak snadno se takové choulostivé pocity mohou nebezpečně vystupňovat. Proto bych o tomto studu rád hovořil šeptem (podobným šeptem, jaký tuším v románech F. M. Dostojevského), jako bych zveřejňoval tajemství. Umění románu mě totiž naučilo, že dělit se s druhými o skryté pocity studu má osvobozující účinky.

Co zmůže román

Jakmile se tato svoboda začne rozvíjet, přepadnou mě ovšem také morální rozpaky, plynoucí právě z oné skutečnosti, že jsem se rozhodl zastupovat jiné a mluvit jejich jménem. Spisovatelova představivost funguje jako zrcadlo, které nastavuje oněm choulostivým pocitům, tedy nacionální pýše nebo patriotické nedůtklivosti, aby je zpochybnil, rozviklal. Skutečnost, která nás až dosud pálila jako němá výčitka, je náhle jako mávnutím kouzelného proutku oloupena o všechnu svou tajemnost a stává se skutečností novou, s níž se musíme aktivně vypořádat. Začne-li spisovatel prozkoumávat pravidla určující běh světa a pohrávat si se skrytou geometrií života, dávaje se vést spíše intuicí než jistotou, vypukne v rodinách, klanech, seskupeních a společenstvích všeho druhu povyk.
Je to povyk šťastný. Román nám předává zprávu, že náš svět, stejně jako pohádka nebo povídka, je plodem čísi fantazie. Vynáší na světlo věci, které školy, rodiny či společnosti zatajují a skrývají, ale co víc, teprve on nám dává příležitost, abychom o těchto věcech vůbec začali přemýšlet. Všichni známe onen požitek, který se při četbě románu dostavuje: pozorně sledujeme, jak si hrdina klestí cestu mezi ostatními lidmi, jak se v neustálém duševním zápolení se světem proměňuje, jak zachází s lidmi a věcmi a jak spisovatel, náš průvodce tímto vývojem, určitá místa promyšleně zdůrazňuje. Uvědomujeme si sice, že to, co čteme, je fiktivní, zároveň ale cítíme, že je to utkáno ze stejné látky jako náš skutečný svět. Román není ani čistá fantazie, ani čistá skutečnost. Číst román znamená vejít do konfrontace jak s autorovou tvůrčí metodou, tak s naším vlastním zvědavým pátráním po životní realitě. Ať už čteme román tiše usazeni v koutku nebo pohodlně roztaženi na pohovce, přeskakuje náš rozum neustále mezi světem románu a naším vlastním světem. Teď už si i my začneme představovat někoho „druhého“, o němž jsme před chvilkou ještě nic nevěděli, případně podnikneme stejnou průzkumnou cestu do hlubin duše, která se velmi podobá naší vlastní. Poukazuji tu na tyto různé situace, protože se s vámi chci podělit o obraz, který tu a tam vyvstává před mým vnitřním zrakem. Občas si zkouším všechny ty čtenáře románů představit. Hezky jednoho po druhém je pozoruji, jak v klidu sedí v křesle obklopeni svým důvěrně známým prostředím. Pak před sebou postupně vidím tisíce, možná desetitisíce lidí rozptýlených po celém světě, jak se ubírají po stezkách autorovy fantazie, svých vlastních hrdinů a svého vlastního světa. Všichni tito čtenáři si počínají stejně jako autor – také oni využívají svou fantazii a snaží se vcítit do jiné osoby. To je právě ta chvíle, kdy se v nás začne ozývat tolerance, skromnost, láska, soucit a radost. Dobrá literatura totiž ani tak neapeluje na naši soudnost, jako spíš na naši schopnost empatie.

Kdykoli si představím tu spoustu čtenářů rozesetých v množství ulic, čtvrtí a měst, kteří tímto způsobem mobilizují svou obrazotvornost, stále zřetelněji si uvědomuji, že toto společenství lidí, ať už je nazveme skupinou či národem, je právě na nejlepší cestě dospět k názoru na sebe samo. Náboženská společenství, kmeny či národy dnes díky románům dospívají k nejhlubšímu pochopení sebe samých, což jim umožňuje diskutovat o vlastní identitě. Na platnosti tohoto tvrzení nic nemění ani skutečnost, že většina lidí sahá po románu jen proto, aby se pobavila či prostě jen na chvíli unikla z všedního světa. I oni totiž začnou v průběhu četby podvědomě reflektovat národ či společenství, k němuž náležejí. To je důvod, proč může román v národě vyvolávat tak širokou škálu pocitů – od štěstí a hrdosti až ke zlobě, nedůtklivosti a studu. Zároveň tím můžeme vysvětlit, proč se spisovatelé i v dnešní době stávají terčem nevraživosti, proč narážejí na zjevnou intoleranci, proč jejich romány končí v plamenech a oni sami jsou vláčeni po soudech.

V domě, ve kterém jsem vyrůstal, se četlo hodně románů. Můj otec měl rozsáhlou knihovnu a o velkých spisovatelích jako Thomas Mann, Kafka, Dostojevskij či Tolstoj vyprávěl se stejnou samozřejmostí, s jakou jiní otcové možná doma vyprávěli o generálech nebo světcích. Jména všech těch románů a spisovatelů se v mé mysli odmalička kryla s pojmem Evropa. Nejen proto, že má istanbulská rodina patřila k oddaným stoupencům evropeizace Turecka a s notnou dávkou naivity opravdu považovala naši zemi za Evropu, ale také proto, že román je jednou z nejvýznamnějších kulturních forem, které Evropa kdy stvořila. Podle mého názoru patří román spolu s orchestrální hudbou a renesančním uměním k základům evropské povahy a identity. Evropu bez románu si nedovedu představit, už proto ne, že román je škola myšlení, porozumění, sebereflexe a empatie, ale nejen to – je to navíc i svědek kultury a dějin. V mnoha částech světa se mladí lidé poprvé blíže seznámí s Evropou právě prostřednictvím románu, tak jako kdysi já. Vzpomeňme jen, jak dychtivě se mimoevropské kontinenty, kultury a civilizace románu zmocnily, jak jej obohatily o vlastní inspiraci a začaly s jeho pomocí reflektovat svou vlastní existenci. Díky románu tak vlastně získaly podíl na evropské civilizaci. Vzpomeňme na vznik velkého ruského románu a na román latinskoamerický, který se stal součástí evropské kultury. Pouhá četba románu stačí k tomu, abychom pochopili, že se hranice, dějiny i sama podstata Evropy nacházejí v neustálém pohybu. Stará Evropa, jak ji zobrazovaly francouzské, ruské a německé romány z knihovny mého otce, poválečná Evropa mého dětství a Evropa dnešní jsou zeměpisně i obsahově zcela odlišné po­jmy. Přesto ve mně evropská myšlenka žije dál a právě o ní bych teď rád promluvil.

Neznevažujte tureckou kulturu

Pro Turky je dnes Evropa ovšem velmi choulostivé a dvojsečné téma. Beznadějné čekání muže, který klepe na dveře a prosí o vpuštění, zvědavost a zároveň strach z odmítnutí, bezmocný vztek – to všechno se mi jako většině Turků vpálilo do paměti a odtud schází už jen malý krůček ke studu. Právě nyní, kdy se zdá, že žádost Turecka o vstup do EU by snad po dlouhém čekání, doufání a navzdory mnoha nesplněným slibům mohla v budoucnu skončit úspěchem, objevují se v určitých společenských a politických kruzích čím dál častější snahy vyvolávat vůči Turecku negativní náladu. Způsob, jakým se někteří politici v posledních spolkových volbách snažili získávat politické sympatie neomalenostmi vůči Turecku a Turkům, je podle mého názoru stejně nebezpečný jako počínání některých tureckých politiků, kteří vůči Západu a Evropě rádi používají konfrontační tón. Jedna věc je kritizovat turecký stát za nedostatek demokracie či hospodářské problémy a druhá věc je znevažovat celou tureckou kulturu či tureckou menšinu v Německu, která tu žije v mnohem těžších podmínkách než sami Němci. Turci na tyto urážky reagují s nedůtklivostí odmítnutých. Rozdmýchávání protitureckých nálad v Evropě má bohužel za následek vznik protievropského, tupého nacionalismu v Turecku. Kdo věří v Evropskou unii, měl by uznat, že tu jde o volbu mezi dvěma alternativami – mírem a nacionalismem. To je rozhodnutí, které musíme učinit. Mír, nebo nacionalismus. Za svou osobu jsem přesvědčen, že myšlenka míru je srdcem Evropské unie a že mírová nabídka, kterou dnešní Turecko Evropě dává, nesmí být odmítnuta. Máme dvojí volbu – buď si vybereme spisovatelskou fantazii, nebo obrazoborecký nacionalismus.

Protože jsem se v minulých letech opakovaně vyslovoval pro přijetí Turecka do Evropské unie, dostával jsem řadu otázek, z nichž čišela skepse a odmítání. Rád bych využil této příležitosti a odpověděl na ně. Co může Turecko a jeho obyvatelé Evropě nabídnout? Je to v první řadě mír, je to přání muslimské země podílet se na dění v Evropě. Jestliže Evropa včetně Německa na pokojnou prosbu Turecka přistoupí, získá bezpečnost a sílu. Ve všech románech, které jsem v mládí přečetl, byla Evropa definována nikoli důrazem na křesťanství, nýbrž spíše důrazem na individualismus. Evropa se mi odhalovala skrze románové postavy, které bojují o svobodu a možnost individuální seberealizace. Evropa si zaslouží uznání za to, že své hodnoty, tedy volnost, rovnost a bratrství, podporovala i mimo Západ. Je-li však Evropa skutečně prosycena duchem osvícenství, rovnosti a demokracie, pak musí být v této mírumilovné Evropě místo i pro Turecko. Bude-li se Evropa opírat pouze o křesťanství, dopadne to stejně, jako bude-li Turecko čerpat sílu pouze z islámu – ztratí smysl pro realitu a stane se pevností zahleděnou do minulosti místo do budoucnosti. Není těžké si představit, že v Evropskou unii věří někdo jako já, kdo se narodil v prozápadně a světsky orientované istanbulské rodině. Můj milovaný klub Fenerbahçe hraje koneckonců už celá léta evropské poháry. Miliony Turků jsou tak jako já z hloubi srdce přesvědčeny o tom, že Turecko patří do Evropy. Mnohem důležitější ale je, že členství Turecka v EU, a tedy podíl na evropském dění si už dnes přeje i velká většina konzervativních, nábožensky založených Turků včetně jejich politických zástupců. Pokud po staletích bojů a válek Evropa nepřijme tuto přátelsky podávanou ruku, dříve či později toho patrně bude litovat. Tak jako si neumím představit Turecko, které nesní o Evropě, nevěřím ani na Evropu, která do své definice nezahrnuje Turecko.

Odpusťte mi, prosím, že jsem tolik mluvil o politice. Svět, k němuž chci náležet, je samozřejmě svět fantazie. Mezi sedmým a dvaadvacátým rokem života jsem se chtěl stát malířem a vytvořil jsem bezpočet obrazů Istanbulu. Ve dvaadvaceti jsem se rozhodl malířskou dráhu opustit a stát se spisovatelem (podrobněji jsem to vylíčil v knize s názvem Istanbul). Dnes už ovšem vím, že jsem jak v malířství, tak ve spisovatelství usiloval o totéž, totiž utéci z fádní, tupé, deprimující všednosti do světa hlubšího, rozmanitějšího a bohatšího. Ať už jsem si tento překrásný svět vytvářel pomocí štětců a barev či posledních třicet let pomocí slov, tak či onak jsem musel a musím trávit každý den dlouhé a dlouhé hodiny zavřený v liduprázdném pokoji. Materiál k tvorbě onoho jiného, útěšného světa, kterým se ve své klauzuře zabývám už třicet let, čerpám pochopitelně z toho, co vidím v ulicích Istanbulu, Karsu a Frankfurtu. Naše a spisovatelova fantazie však tomuto omezenému reálnému světu dovede propůjčit zvláštní kouzlo.

Právě o tomto kouzlu, o něž každý romanopisec celý život usiluje, bych na závěr rád řekl několik slov. Onen nesmírně komplikovaný a záhadný charakter života, který nás dovede učinit šťastnými, se může rozvíjet pouze tehdy, jestliže se život podvolí určitému rámci. Štěstí či neštěstí většinou nezávisí na konkrétním průběhu našeho života, nýbrž na smyslu, který jsme mu schopni dát. Zkoumat tento smysl je posláním mé existence. Znamená to nalézat v nevyzpytatelných zákrutách života uprostřed hluku a vřavy našeho obtížného, bláznivě rychlého světa nějaký začátek, střed a konec. Nedovedu si představit žádný jiný způsob, jak tohoto cíle dosáhnout, než je psaní románů. Když jsem po napsání a vydání románu Sníh chodil po Frankfurtu, znovu a znovu se mi stávalo, že jsem někde na ulici viděl pobíhat Kaa – protagonistu mého románu a tak trochu sám sebe. Mallarmého výrok „všechno na světě je tu proto, aby to vstoupilo do knihy“ je podle mého názoru napros­to přesný. A jestli existují knihy, do nichž se vskutku vejde celý svět, pak jsou to bezesporu romány. Nejvyšší lidské schopnosti, tedy fantazie a empatie, nalézají i po staletích nejlepší rezonanční plochu právě v románu. Domnívám se, že toto významné ocenění je výrazem uznání za třicetiletou věrnou službu románu, a rád bych vám za ně ze srdce poděkoval.

Přeložil Pavel Sojka.