Francouzský minulý týden

Jaroslav Formánek (1960) žije od roku 1989 ve Francii. Českým čtenářům je známý zejména svými pravidelnými příspěvky do časopisu Respekt, pro který zaznamenává a reflektuje dění ve své adoptivní vlasti. V roce 1999 se pak poprvé prostřednictvím nakladatelství Dauphin představil jako spisovatel. V novele Dlouhá kakaová řasa se vrátil do svého dětství na moravském maloměstě a dětskýma očima v ní popsal události roku 1968. Jednoduchý dětský jazyk a zdánlivě naivní a nesouvisející postřehy daly vyniknout dramatickým zvratům, které onen rok znamenal v životě společnosti a v mnohých mezilidských vztazích. Následovala kniha povídek Beze stop (Torst 2001), ve kterých už převažuje prostředí francouzské a nelehké sžívání se s novým prostředím. Nyní vydal textovou koláž Francouzský rok, která v letech 2001–2004 vycházela na pokračování v Revolver Revui.

Francouzský rok je text žánrově těžko zařaditelný. V něčem připomene tradiční rubriku Respektu nazvanou Minulý týden: zdánlivě nezúčastněně a náhodně pospojované výpisky z tisku, rozhlasu a televize se mísí s banálními událostmi všedního života; výsledná textová koláž působí trochu legračně, současně však podává osobitý (a často nad jiné výstižný) obrázek. Formánkovy výpisky jsou delší a propracovanější než každotýdenní kanonáda Ivana Lampera, ale pro rámcovou představu je srovnání na místě.

Formánek ve svém Francouzském roku nezpracovává týdny, ale měsíce. Není jasné, zda jde o měsíce konkrétně zařaditelné do jediného roku, nebo zda jsou zmiňované září až červenec průnikem všech září až červenců, po které autor svůj text skládal dohromady (2000–2002). Ta časová neurčitost není prostá půvabu. V řádu politických a společenských událostí se ukazuje, nakolik se zdánlivě jedinečné události vlastně opakují. Jako refrén se Francouzským rokem prolínají stávky. Nejezdí metro, nelétají letadla, stávkují autobusáci, advokáti, pošťáci, zdravotní sestry. Pasažéři, pacienti a další postižení to berou s přiměřenou podrážděností kolegy, který nejspíš bude stávkovat zítra. Čtenáře možná překvapí, že zprávy o výtržnostech dětí afrických přistěhovalců na pařížských předměstích nejsou žádnou novinkou ­– nové je tu pouze měřítko, chmurná atmosféra roku 2005 a mediální ohlas za hranicemi Francie.

„Velké“ zprávy autor prokládá kontrastními záznamy osobních zážitků a postřehů, miniaturními povídkami. Na jedné straně velkohubá politika, na druhé všední osudy a zápletky konkrétních Pařížanů, ať už se odehrávají na předměstí Yerres, dýchajícím vesnickou idylou, kde autor z balkonu pozoruje kus parku s dětským hřištěm, nebo v pestrobarevném a hlučícím babylonu přistěhovalecké čtvrti Belleville, kam chodí Formánek pod záminkou práce do recepce malého hotýlku sbírat spisovatelský a novinářský materiál. Oba rozdílné světy propojuje příměstský vlak, kterým se (pokud jezdí) autor do práce dopravuje a cestou odposlouchává hovory spolucestujících.

Formánek vše zaznamenává zdánlivě nezaujatě. Náznak komentáře, stanoviska k politickým a společenským událostem lze sem tam vytušit z řazení jednotlivých pasáží a způsobu, jakým pointuje dialogy. Jen výjimečně se ke slovu hlásí také vypravěč a poodhalí své myšlenky, dojmy a asociace, které v něm francouzské zážitky vyvolávají. Když se černošská uklízečka Odette v hotýlku rozpovídá o mládí na Haiti, je Formánek zpátky v Československu osmdesátých let a může porovnat zážitky Pařížanů vychovaných za dvou exotických diktatur. („A taky vás ti vaši zavírali do latríny?/ Do latríny ne, ale do vězení./ To jste měli štěstí. Žádný smrad a hadi. Evropa je zkrátka Evropa.“)

Formánkův Francouzský rok poslouží jako zasvěcený úvod do francouzského myšlení a životního stylu. Přináší poněkud rozpačitý obraz současné francouzské společnosti, která se tluče od stávky ke stávce, aniž by věděla, kam přesně směřuje. Bezvýchodnost jejího hektického počínání (závěrečná věta: „Co se vlastně stalo?“) podtrhují zpomalené paralelní životy přistěhovalců z Belleville. Koho politika nudí, může z textu vyzobávat mikropovídky, do kterých autor přetavuje své osobní zážitky a postřehy. Na rozdíl od poněkud bezduchého politického hemžení, jehož popis sem tam umrtvuje i vlastní Formánkovo psaní, navozují osobní pasáže jakoby důvěrně známý obraz pitoreskní Francie, jak si ji čtenář zakletý v kulturním kódu moderní české kultury chtě nechtě idealizuje. I autor by mu rád podlehl, jenže příliš dobře ví, že v dnešní Paříži už to beztrestně zkrátka nejde. A tak jen cíleně stáčí své kroky do míst, o kterých ví, že v nich rázovité figury jistě najde, a dává tak průchod své nostalgii. Buď jak buď, zmiňovaná bistra La Tartine (Namazaný krajíc) na ulici Rivoli nebo Le Danube (Dunaj) na Belleville za takový „hřích“ stojí.

Autorka je romanistka a překladatelka.