Každodennost středověké vesnice

Nakladatelství Argo ve své „černé řadě“ (edice Každodenní život) opět vydává dílo ze sedmdesátých let minulého století o lidové kultuře, které se zapsalo do dějin evropské, respektive světové historiografie. První byla Lidová kultura v raně novověké Evropě Petera Burka (viz A2 č. 4/2005). Začátkem podzimu následovala kniha z prostředí francouzského dějepisectví: Montaillou – okcitánská vesnice v letech 1294–1324 (originál vyšel v roce 1975).

Odklon od marxismu

Autor je představitel takzvané třetí generace školy Annales Emmanuel Le Roy Ladurie, v České republice dlouho známý jen v úzkém okruhu odborného publika. Přestože vrchol jeho tvorby patří do šedesátých a sedmdesátých let, příležitost u nás proniknout do širšího povědomí dostal teprve v poslední době, kdy byla přeložena jeho proslulá kniha o jednom krvavém masopustu (Masopust v Romansu. Od Hromnic po Popeleční středu 1579–1580, Argo 2001).

Francouzský jih, lépe řečeno široká oblast rozprostírající se daleko na jih od Paříže, byl autorovým osudovým regionem. Tady se v roce 1929 narodil (dokonce přímo v Romansu) a sem také zasadil děj svých nejznámějších děl, k nimž vedle výše jmenovaných bezpochyby patří i jeho disertační práce Languedočtí sedláci, která byla publikována v roce 1966. Poznamenávám, že nakladatel v českém vydání Montaillou opomněl jakékoli životopisné údaje (a v Masopustu… se spokojil jen s nejstručnějšími informacemi na předsádce), což je škoda, ale to v Argu není poprvé a zřejmě ani naposledy.

Zlí jazykové by jistě poznamenali, že Le Roy Ladurie zůstával až příliš dlouho v organizovaných řadách francouzských komunistů a prošel ortodoxně stalinistickým obdobím, nicméně dokázal později zaujmout k této své životní fázi kritičtější postoj a v jeho zásadních dílech, která jsou, řekl bych, ambiciózně interdisciplinární, takové ozvuky v podstatě nezaznamenáme. To však na druhé straně neznamená, že by Marx neměl v panteonu autorových inspirátorů své důležité místo. Jakkoli v české kotlině marxismus v historiografii sehrál roli vysloveně retardační, na západ od našich hranic byla marxistická teorie v sociální historiografii běžným (a přiznejme, že často i plodným) analytickým přístupem. Nicméně v konkrétním případě knihy Montaillou daleko víc převažuje „destruktivní“ vliv mikrohistorických a historicko-antropologických přístupů, který naopak relativizuje strukturálně marxistické výklady sociálního rozvrstvení a třídních bojů v pozdním středověku, jimž by podle názoru Emmanuela Le Roy Ladurie snad více ve stejné době odpovídaly poměry v údolí Seiny než sledovaná oblast pod Pyrenejemi.

Když se kniha v roce 1975 objevila, recenzent Charles T. Wood ji prohlásil (a přiznejme, že ve značné míře oprávněně) za nejdůležitější publikační počin z hlediska našeho porozumění životu ve středověku od vydání Feudální společnosti Marka Blocha na konci třicátých let. Stala se navíc bestsellerem, což se mediavelistické historické produkci nestává tak často.

Ze svazků inkvizice

Pramenným východiskem knihy jsou inkviziční zápisy Jacquese Fourniera, budoucího papeže Benedikta XII., jež obsahují velké množství údajů o individuálních osudech montaillouských heretiků (katarů) a jež autorovi umožňují přistoupit ke studování tématu mikrohistorickou analýzou, čili metodou sledování malé lokality a osudů konkrétních historických aktérů. Jak výstižně poznamenal na adresu Montaillou Peter Burke, „autor studoval svět v zrnku písku nebo, řečeno jeho vlastní metaforou, oceán v kapce vody“. Jeho metodologický přístup je rovněž neoddělitelný od klasických etnografických postupů a strukturální antropologie (Claude Lévi-Strauss), tedy přístupů, které se v sedmdesátých letech minulého století staly v sociální historiografii mimořádně populárními a které k nám rozsáhleji pronikají teprve v posledním desetiletí.

Novum knihy bývá spatřováno v autorově využití výše zmíněného pramene, tedy inkvizičních protokolů. Ty byly zpravidla a již dlouhou dobu využívány historiky především pro studium povahy středověkého kacířství. Le Roy Ladurie je však jako jeden z prvních použil zcela odlišně – jako prostředek poznání života středověké komunity a její každodennosti. V tomto směru Montaillou připomíná knihu italského historika Carla Ginzburga z roku 1976 (Argo 2000), který obdobné prameny využil pro rekonstrukci myšlenkového obzoru svérázného furlanského mlynáře Menocchia. A obdobně jako Ginzburg se Le Roy Ladurie brzy dočkal poznámek ohledně nekritického (nebo nedostatečně kritického) zacházení s inkvizičními prameny. Ta kritika je jistě oprávněná, avšak kdo by nebyl ochoten přimhouřit oko, když se ponoří do sledování dramatických životních osudů například veskrze sympatického hrdiny „dobrého pastýře“ Pierra Mauryho, kterého jeden z katarských „dokonalých“ oženil a za tři dny zase rozvedl se svou milenkou, aby zastřel, že ji sám přivedl do jiného stavu? Ovšem kniha není jen nějakým shrnutím střípků z každodennosti řady obyvatel Montaillou. Autor se z nich snaží rekonstruovat struktury vesnického soužití, myšlenkového obzoru středověkých lidí a také společenských vztahů mezi nimi (respektive mezi jejich domácnostmi).

Za určitý nedostatek knihy považuji autorův mlčky přijatý předpoklad o rozšířených znalostech středověké hereze mezi adresáty jeho knihy. Jedná o mikrohistorii do značné míry katarské vesnice a mnoho pojmů a údajů týkajících se této středověké hereze tu zůstává nevysvětleno nebo osvětleno jen omezeně. Proto nebude neužitečné, když čtenář před Montaillou sáhne po nějaké knize o herezích (například solidní přehledové práci Malcolma Lamberta Středověká hereze, Argo 2000). Montaillou je přes tuto výhradu mimořádně živá a čtivá, byť je docela rozsáhlá. Autor totiž na základě pramenů rekonstruuje i konkrétní promluvy či rovnou dialogy aktérů. České prostředí je na prameny typu Fournierových zápisů skoupé, proto asi v očích řady domácích čtenářů, zájemců o středověké dějiny, bude mít kniha nádech exotiky. U nás publikace obdobného charakteru chybí, snad s výjimkou Zpovědi Kukaty Josefa Žemličky (A. Skřivan 2003), což je však fiktivní román, sepsaný historikem a opatřený dokonce poznámkovým aparátem, což je u knihy tohoto typu skutečně unikátní.

Autor je historik a právník.