Svět je to za ofinou

S básněmi Martina Skýpaly jsem se setkal poprvé v roce 2006 v jednom z čísel Tvaru. Kromě básní samotných mě zaujalo, že se autor hlásil k tvorbě Jiřího Staňka, básníka, který byl v té době podstatný i pro mne. Nyní Skýpalovi vyšla sbírka Ruční práce. Jaká je? Svébytná a pestrá po formální stránce. Najdeme tu básně psané ve volném verši: „To místo pamatuje/ rozpadání/ má ocelové špice na botách/ které zvoní/ a podpatkem ryje do podstavce/ hluboké rýhy“, pravidelnější rýmované strofy: „led trousí perly jako bílý stín/ a mrtvá voda mrzne do bublin“, rovněž i masivnější, spíše prozaické celky – například báseň Indiskrétnost.

Bezprostřednost, omamnost a zkratka

Nenechme se ale mýlit názvem sbírky, který trochu navozuje poetiku lyrických zátiší a impresí. Básníkův výraz se pohybuje v jiných vodách. Skýpalovo gesto přistihuje skutečnost v lehce zvichřené, horečnatější poloze: „ticho zašlápnutých zmijí se opakuje ve spáleném lese/ tvoje tvář na mě hledí z každé turistické značky“. Běžné denní situace autor nazírá jako nekontrolovanou paniku: „zvedl jsem telefon a upadly mi uši/ všechna slova se mi z nich vysypala přímo na chodník“. V titulní básni se pak pojem ruční práce rozlije do apostrof, transponujících všednodenní jho do surreálné grotesky: „moje oči v oknech vidí více než by se slušelo/ moje slinné žlázy ústí v kuchyni/ moje vlasy v omítce/ moje srdce v pračce“.

Skýpala ale dokáže být rovněž lyricky bezprostřední, nebojí se pozvat do svých básní omamně klíživé obrazy: „pro noční slavnost sis připravila vějíř/ leží je těžký jak sibiřské lesy (…)/ jednou se všechno rozsvítí“ nebo v básni U pece: „mýdlo klouže/ jako tělo vysvlečené/ po talířích zhmotnělého světla.“ Dva krátké záblesky, uvozující počáteční oddíl sbírky, si pro svou intenzitu zaslouží odcitovat takřka celé: „pod žlutým rejem luceren/ den do noci se obouvá/ a pohybuje stíny zvířat (…) vlhký dech večerních zahrad/ hvězdy rozvěšují ticho/ do pavoučích sítí“. Sbírka je rovněž plná prchavě jemných záznamů, ve kterých realita promlouvá ve zhuštěné zkratce: „svět je to za ofinou/ říká podzimní vítr“ anebo: „na světě jsou ruce/ které znamenají bezvýznamné dlaně“.

Automatismus chtěných vtipů

V Ručních pracích je ale zjevná vůle se s impresivní lyrikou nespokojit. Základní gesto knihy jsem si sám pro sebe označil jako lehce nadsazenou sebeironickou promluvu: „podobně na chodbách kde jsem starý/ hlupák ve svých očích/ okny vrácený do vtělení!“. Martin Skýpala nechce být oním hracím automatem, jak zní ústřední krédo Jiřího Staňka, automatem, který mechanicky přehrává to, co do něj vtiskne svět. Mnoho básní svědčí právě o tom, že se Skýpala proti všeobjímající a lhostejné entitě světa snaží vystoupit, ba i útočit. Odtud plyne druhá, rétorická poloha sbírky (například básně Analýza či Rajská hudba), která mi, přiznám se, tolik blízká není. Jejím charakteristickým znakem je tak trochu křečovité spájení kontrastů vysokého a nízkého: „krásná dívka si vybírá z nosu holuby a je stále krásnější/ holubi si pod stolem probírají peří a jsou stále krásnější“. Touha básním poskytnout vtipnou pointu rovněž některé z nich nebezpečně převáží za hranice jisté trapnosti: „sto popelnic vyje na měsíc a babka dál bere jak z otevřené tlamy/ napsal bych vám toho o ní víc bojím se však že by to dali do reklamy“. Takové verše mají bohužel opravdu blíž spíše k reklamnímu copywritingu než k poezii.

Skýpala nicméně pozorně dbá o jazyk, svá vyjádření drží v přesných a strohých otěžích: „skrz tenkou vrstvu alkoholu na hladině pita/ zkouším pochopit agonii včely“, dbá na zvukomalbu: „nezapíjím srůsty krutostí/ nepletu si krůty s ústy“. Zároveň tento verš ukazuje úskalí výše popsané tendence k rétorickým figurám. Automatismus takto chtěných vtipností poezii ubírá na síle. Budu zvědav, kam se poetika Martina Skýpaly posune, zda se bude více stavět a vymezovat vůči světu anebo zda jej nechá sebou protékat a bude jej pozorovat užaslýma očima. Na závěr si postesknu, že ve sbírce chybí jedna z nejpůsobivějších Skýpalových básní – Doba železná. Snad do kontextu sbírky nezapadla. Je ostatně možné ji najít na internetu, přesto si dovolím z ní odcitovat alespoň strofu: „Na podzim když/ vyprodají nože/ zavřou železářství kovanou mříží/ za spuštěnou žaluzií/ zapomenutý prodavač bloudí mezi motykami/ má prsty černé od oceli.“

Autor píše básně a příležitostně recenzuje knihy jiných básníků.