Kultura neoficiální, periferní, nízká

Stále u většiny z nás přetrvává představa o éře 17. a zejména 18. století jako o temné periodě v dějinách Evropy a českých zemí zvláště. Kdo měl ještě možnost zažít před­listopadové školství, bezpochyby se mu v souvislosti s lidovou kulturou vybaví především třídní boje rolníků, periodické morové epidemie a chudoba hmotná i duchovní. Právě v tom spatřuji smysl českého překladu Burkeovy knihy: ukazuje svět obyčejných lidí ze zcela odlišné perspektivy a nabourává hluboce zažitý stereotyp.

Zájem o lidovou kulturu a revizi tohoto explanačního modelu v historické vědě kulminoval v sedmdesátých až devadesátých letech. K nám zatím tyto impulsy dorazily jen v omezeném rozsahu. Nicméně i novější domácí historiografie se může pochlubit reprezentativními texty k této problematice, jmenujme alespoň Selské rebelie J. Čechury či dvoudílné Dějiny hmotné kultury kolektivu autorů pod vedením J. Petráně.

Úvodní pasáže Burkeovy Lidové kultury…ocení zřejmě především odborná veřejnost. Autor se tu vyrovnává s novějšími vědeckými impulsy, které nabourávají koherenci pojmu „lidová“ i pojmu „kultura“, a zvažuje možnost užití jiných adjektiv, jako „neoficiální“, „periferní“, „nízká“ atd. V úvodu se sice přiznává, že pojem „kultury“, stejně jako „lidu“, potřebuje opětovné zkoumání a novou definici, nicméně v meritorních pasážích knihy už problém dále nereflektuje. Čtenář se tak může především seznámit s klíčovými problémy současného historického výzkumu lidové kultury.

Nevymýtitelné stereotypy

Burke začíná vyprávění od konce: dobou, kdy intelektuálové inspirovaní romantismem (J. G. Herder, bratři Grimmové ad.) začali sbírat a propagovat kulturu lidu. Byla to doba, v níž se formoval moderní nacionalismus, romantici lidu připisovali nové významy: jeho zvyky, obyčeje, svátky, pověry, balady, přísloví atd. začaly být považovány za součást jediného celku, vyjadřujícího ducha konkrétního národa. Proto Burke otevřeně přiznává, že „předmět této knihy byl objeven – nebo vymyšlen – skupinou německých intelektuálů na konci 18. století…“ (s. 35).

Autor je nucen používat regresivní metodu pro nedostatek pramenů, vztahujících se k raně novověké lidové kultuře. Musí vzít za vděk prameny především z 19. století a usuzovat na starší kořeny praxe, jež je v nich zachycena. Ztotožňuje se s postupy Marka Blocha, klasika francouzské historické školy Annales, o němž píše: „Jeho cílem nebylo přeskakovat tisíciletí, nýbrž propracovávat se krok za krokem o jedno až dvě století nazpátek. Netvrdil, že se francouzský venkov vůbec nemění, ale že se mění pomalu…“ (s. 101)

Kniha je rozdělena do tří velkých tematických okruhů. V prvním, nazvaném Hledání lidové kultury, se autor zabývá interakcemi vyšší a nízké kultury a účastí vyšších vrstev na lidových kulturních aktivitách. Druhý oddíl Struktury lidové kultury je věnován jednak nositelům této kultury (vypravěči, herci, klauni atd.) a jednak zobrazování jednotlivých společenských vrstev. Například právníci byli v 17. století „oblíbeni“ asi tolik jako dnes a obdobnými stereotypy byli také prezentováni (s. 174). V tomto oddíle jsou zkoumány hlavní projevy lidové kultury, najdeme zde strukturalistické rozbory pohádek nebo výklady masopustu či karnevalu. Změny v lidové kultuře, oddíl třetí, popisuje tlak, často mravokárně motivovaný, který byl na lidové zvyklosti vyvíjen. V důsledku tohoto tlaku začalo docházet k postupné izolaci vyšších vrstev od lidové kultury, což velmi dobře ilustrují čarodějnické procesy 17. století či osvícenské Voltairovo elitářství ve století osmnáctém. V této části Burke také popisuje vztah mezi vznikem „tiskového kapitalismu“ a lidovou kulturou v 17. a 18. století. Jeho závěr zní: „Obchodní revoluce vedla ke zlatému věku tradiční lidové kultury předtím, než ji obchodní a průmyslová revoluce zničily…“ (s. 256)

Z hlediska čtenářského je třeba upozornit, že Burke své závěry podkládá příběhy a poznatky ze všech koutů Evropy. A tak se zde můžeme dočíst například vysvětlení, proč ve střední a severní Evropě hospoda hraje důležitější roli než na jihu anebo jak se ze zbojníka Robina Hooda stal vegetační démon lidových rituálů. Televizním divákem pak bezpochyby také otřese Burkeovo zjištění, že neodmyslitelná panna Marion se po Hoodově boku objevuje teprve ve verzích příběhu ze 16. století, tedy více než 300 po době krále Richarda I. Lví srdce, do níž je vyprávění o legendárním zbojníkovi zasazeno.

Stará kniha s novou předmluvou

Britský historik Peter Burke (1937) se kromě lidové kultury věnuje především dějinám Evro­py v době raného novověku (The Italian
Renaissance: Culture and Society in Italy nebo The Fabrication of Louis XIV.) a metodologii dějepisectví (History and Social Theory). V českém prostředí se stal známějším především díky loňskému vydání knihy o historii francouzské školy Annales, nazvané Francouzská revoluce v dějepisectví. Jeho Lidová kultura v raném novověku patří k nejcitovanějším dílům svého oboru. Původně byla vydána v roce 1978 a druhé (revidované) vydání, které se dočkalo tohoto českého překladu, pochází z roku 2001. Celá revize však spočívá vlastně jen v novém úvodu ke knize a v doplnění závěrečného seznamu literatury o některé tituly, jež vyšly v osmdesátých a částečně též v devadesátých letech. Pokud si však projdeme poznámkový aparát, v jednotlivých kapitolách k reflexi nových poznatků nedošlo. V úvodu ostatně autor přiznává, že kdyby knihu psal dnes znovu, jistě by vzal v potaz širší pojetí kultury. Kniha předního reprezentanta současné sociální historiografie je psána srozumitelně a živě, ocení ji také laičtí nadšenci pro studium historie.

Autor je historik a právník.