Společnost brýlemi filosofujícího biologa

Závazek pravidelného psaní esejů či fejetonů se může stát noční můrou: pro spisovatele i pro čtenáře. Stanislav Komárek to dobře věděl, nicméně se na dlouhou dobu „upsal“ Lidovým novinám, ve kterých každý druhý týden (nejprve v alternaci s Petrem Fischerem a pak s Petrem Zídkem) publikoval jeden kratší esej. Sloupoví aneb Postila je jejich souborným vydáním doplněným několika texty z jiných periodik či předmluv (např. k Darwinovým knihám O původu druhů a Původ člověka). Délka textů se tak pohybuje mezi několika málo odstavci a několika stránkami.

Za jménem Stanislava Komárka v závorce většinou stojí „biolog, filosof“, první je dáno univerzitním původem, druhé spíše zoufalstvím redaktorů, kteří chtějí postihnout škálu jeho zájmů od teorie vědy, historie, filologie či literárních dějin. Žánrově filosofických témat či odkazů na kanonické knihy však najdeme jako šafránu. Jaká tedy je ta „Komárkova filosofie“? Jeho texty jsou především dokladem života spojeným se sebevzděláváním jakožto jeho základním cílem. Autor si je dobře vědom toho, že se skrze psaní „prezentuje“ (podobně jako podle biologa Portmanna se živočich prezentuje ostatním kresbami a zbarvením), a tak nechce ponechat nic náhodě. Eseje užívají poznatků z biologie, filosofie, historie či filologie a mnoha dalších vědních odvětví. Autor však čtenáře přímo nevzdělá, neindoktrinuje; k případné indoktrinaci dochází vždy tak nějak oklikou. Poznatky nejsou naservírovány systematickým výkladem, avšak texty spíše „ponoukají“ k vlastnímu procesu sebevzdělávání. Místo burcujících a revolučních tezí v esejích nalézám spíše autorovo: „inu, ehm, inu… dobrá, ale co kdyby…“.

Jogín či komisař? Nikoli. Univerzitní profesor

Komárek se v esejích dotýká mnoha ožehavých problémů – ať už více či méně společenských nebo třeba literárních. Jeho myšlení se přitom spíše vyžívá v jednotlivých ambivalencích než ve snaze najít a zaujmout jasné stanovisko. Vzbudit tak ve čtenáři pochybnosti je jen záhodné – pokud po přečtení knihy zjistíme, že toho víme mnohem méně, než jsme se předtím domnívali vědět, jedná se o knihu dobrou. Nicméně v těch řídkých momentech, kdy se autor snaží jasně představit svůj návod na řešení některých problémů (např. v oblasti výchovy dětí a školství), jsem si nebyl jist, zda si náhodou opět nedělá legraci. Návrh dobrovolné školní docházky a na ní navázaná rekonstrukce sociálního systému tak téměř vypadá. Naše společnost sice není jen obdobou Goldingova Pána much, avšak do Ballantyneho Korálového ostrovu má také daleko. Pokud by se Komárkovy vize uskutečnily, obávám se, že by byl překvapen sám jejich autor.

Hledat nějakou ucelenou metodu Komárkova psaní by bylo asi obdobné jako čtvrtit živého tvora, abychom jej mohli lépe rozpoznat. Rád svým čtenářům ukazuje nepoměry našeho myšlení a jednání (např. humbuk kolem ptačí chřipky oproti černým neštovicím). Některé z esejů si hrají s protiklady: autor sleduje, jak často dvě zcela protikladné skutečnosti vyplňují v různých společnostech jednu a tu samou institucionální niku, popisuje, jak rychle se až do extrémů mění naše hodnotové škály. Obava z extremit je nejlépe zpracována v interpretaci Koestlerova jogína a komisaře; ostatně předvedení zhovadilosti mnoha absolutních názorů je námětem dalších esejů (Děti apokalypsy, Duch sekty aj.). Velmi oblíbeným motivem je popisovat společnost jazykem biologie a naopak v živé přírodě si všímat „společenských“ rysů. Instituce se vyvíjejí, rozmnožují a stárnou.

Fiktivní historie, reprodukce, eutanazie

Ve Sloupoví najdeme mnoho témat a problémů, které se opakují a vypovídají tak víc o centrech autorova zájmu: psychosomatika, fiktivní historie „co kdyby se to stalo trochu jinak“, orientalismus a okcidentalismus (více zpracované v autorově zatím poslední knize Zápisky z okcidentu), domestikace, reprodukce (jak se rázem úvahy liší, používá-li se tento termín místo kupř. „milování se“), eutanazie. Avšak na rozdíl od jiných autorů notoricky vydávajících vlastní recyklované texty nejsou Komárkovy úvahy předvídatelné a lze je pokládat i za zábavné (a nikoli směšné). To může být dáno možná jen jeho kritickým zájmem a snahou pobavit psaním sebe i čtenáře spíše než budovat svoji mocenskou pozici. Anebo – abych použil autorův oblíbený rétorický postup – nejedná se naopak o skvělou mocenskou strategii? Na iluminaci zdobící obálku přednáší či káže postava učitele s rysy nápadně připomínajícími autora samého. Před ní, obřadně o stupeň níž, sedí tři žáci – mníšci. Nerozhoří se nyní boj mezi věrnými posluchači, kteří jsou právě tito tři vyvolení?

Autor přednáší na FF UK.