Kde jsi byl, když spadly Věže?

Určitá data znamenají předěl v historii národa. Pro poválečné Spojené státy se takovým mezníkem stal 22. listopad 1963. Ten den miliony Američanů sledovaly prezidentovu návštěvu v texaském Dallasu, rutinní podívaná se však během vteřiny změnila v tragédii. Okamžik, kdy se zasažený Kennedy v otevřeném kabrioletu hroutí na sedadlo, zoufalá manželka jej kryje vlastním tělem a celá kolona se řítí k nemocnici, se Američanům nesmazatelně vryl do paměti. Vražda prezidenta v přímém přenosu všechny fascinovala, a ačkoliv Kennedy nebyl první prezident, jenž zemřel při výkonu funkce rukou vraha, sdílení této události skrze televizní obrazovku dalo celému národu pocit společného traumatu. Lidé si mnoho let navzájem kladli otázku: „Kde jsi byl, když zabili Kennedyho?“ Tu chvíli si pamatoval každý, stala se pojítkem napříč generacemi i sociálními skupinami, jakousi společnou identifikací národa. Otázka vydržela Američanům skoro čtyřicet let. Postupně však bledla a ti příliš mladí už sdílenou zkušeností nedisponovali. A pak přišlo slunečné ráno 11. září 2001, v němž letadla řízená teroristy zapříčinila pád obou budov Světového obchodního centra. V troskách věží našly smrt skoro tři tisíce lidí. Na Kennedyho se už nikdo neptá. Díky moci a globálnímu dosahu médií tentokrát lidé už na celém světě vzpomínají, co dělali dne, kdy se na Manhattanu udála tragédie, která předznamenala konec starého pořádku a skutečný počátek nového, nejistého milénia.

Tři tisíce obětí jsou nepředstavitelné číslo. Ve válečných konfliktech narůstá počet mrtvých postupně, v průběhu týdnů, měsíců, roků. Výjimku tvoří události, jež se rozsahem i způsobem vymykají dosud poznanému; třeba výbuch atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki, které během jedné vteřiny vymazaly ze světa desítky tisíc životů. Anebo, pokud přihlédneme k románu Jonathana Safrana Foera Nesmírně hlasitě a neuvěřitelně blízko, nálet na Drážďany, který Spojenci provedli 14. února 1945. Právě tragédie města na Labi a jeho obyvatel zásadně ovlivní život prarodičů hlavního hrdiny Foerova druhého románu, devítiletého Oskara Schella – a tvoří historickou paralelu k newyorské katastrofě.

Věci, které se mi staly

Ale po pořádku. Oskar je zvláštní dítě, tak trochu podobné Christopheru Booneovi, protagonistovi Podivného případu se psem Marka Haddona (česky 2004). Christopher trpí autismem a na jeho poznámkách je to znát: jsou přísně racionální a logické, oproštěné od citu. Oskar není autista, ale jisté znaky této poruchy vykazuje. Ani on nerozumí metaforám, když se mu něco nepovede, pořádně sám sebe praští, miluje exaktnost, logiku a vědu, kterou pro něj zosobňuje fyzik Stephen Hawking, jemuž neustále píše dopisy. Líbí se mu vynalézat nejnemožnější věci, nesnáší jízdu veřejnými dopravními prostředky, bojí se cestovat podzemní drahou a má fóbii z výškových budov. Poslední jmenovaná porucha má ale logické vysvětlení: před pár měsíci, 11. září 2001, Oskar přišel o otce.

Na druhé straně má Oskar rád francouzštinu a slova „nesmírně“ a „neuvěřitelně“, jimiž vyjadřuje sílu svých emocí. Jednoho dne najde náhodou v otcově šatníku v obálce nadepsané Black zvláštní klíč. Jak si poznamená do deníku, nazvaného Věci, které se mi staly, ke svému životu potřebuje nějaký raison d’être, a tím se pro něj stane hledání zámku, kam by tajemný klíč pasoval. „Black“ může znamenat barvu nebo jméno; ač k tomu nemá důvod, Oskar zvolí druhou variantu a vydává se navštívit všechny osoby s tím příjmením, co jich jen v New Yorku je. Podle Zlatých stránek je jich přesně 472 a žijí na 216 adresách po celém městě. Čtenář tak prožije tour-de-force po nejrůznějších městských čtvrtích, rasách a sociálních úrovních. Oskarovi se během několika měsíců povede navštívit prakticky všechny. Abby Blacková, která byla na řadě hned jako druhá, mu pak nechá na záznamníku vzkaz, a ten jeho hledání ukončí. Oskar sice nenajde vysvětlení, proč zrovna jeho otec musel zemřít vinou teroristů, přesto ho putování, jež tolik připomíná Percivalovo hledání svatého Grálu, zbaví trápení, které jej provázelo od onoho osudného dne, kdy se k zemi poroučelo sto deset pater severní věže.

Leitmotiv novodobého amerického traumatu je i leitmotivem románu Nesmírně hlasitě a neuvěřitelně blízko. Foer si troufl na to, nač neměl odvahu žádný z jeho kolegů: jasně a bez vytáček, bez metafory pádu západní civilizace či alespoň jedné části její historie popsat pocity těch, kteří toho dne ztratili své blízké. Rodina Schellových – Oskar, jeho matka a babička – nevidí za neštěstím jen nějaký symbolický, transcendentní význam. Všichni tři především cítí smutek nad ztrátou otce, manžela a syna a snaží se pochopit nevysvětlitelné nitky, které vedly k tomu, že Thomas Schell toho rána seděl v restauraci Windows on the World v posledním patře severní budovy World Trade Center.

Stud přeživších a absolutní zlo

Jenomže prožité trauma ovlivňuje životy všech zúčastněných, členové rodiny spolu prakticky nejsou schopni mluvit. Oskar skrývá jedno tajemství z rána 11. září; až na konci románu zjistíme společně s ním, že zbytečně, protože jeho matka je na tom podobně. Vše podstatné se tak odehrává v psané formě, v hrdinově deníku či v dopisech prarodičů. Pro Oskarova dědečka je psaní dokonce životně důležité, postupem času totiž ztratil schopnost mluvit. I to však pramení ze skrytého děsu: Oskarovi prarodiče zažili spojenecký nálet na Drážďany, který jim, stejně jako o 56 let později newyorský útok jejich synovi, snaše a vnukovi, radikálním způsobem změnil život. Foerova paralela je nečekaná, ale o to funkčnější. Akce, jež z mapy vymazala celé centrum města a přinesla smrt desetitisícům obyvatel, byla vždy chápána jako čin, který lze ospravedlnit logikou vítězů, jako spravedlivá odplata za válečné hrůzy, které nacistické Německo způsobilo. Jenže stejně chápou útok na Světové obchodní centrum radikální islamisté. Liší se jen optika, diskurs. V očích fundamentalistů je terorismus jednou z devíz svaté války. Co ovšem stejné oči nevidí (a co neviděly – nebo vidět nechtěly – ani oči vítězů světové války), je prosté konstatování, že za triumfem ideologie se skrývá utrpení obětí: těch, kdo přežili. Právě z toho vyvěrá mlčení Oskarova dědečka. A stejně jako v případě WTC ani tady nejde prvotně o pocity střetu civilizací, ideologií, jen o základní lidské reakce: strach, zmatek, smutek.

Hrůzy bombardování vyústily ve stránky sešitů, které dědeček popsal stovkami nejvšednějších vět (převládá „Omlouvám se“; snad za to, že přežil, kdežto Anna, jeho milá a švagrová ne), ale i dopisy, které psal svému nikdy nepoznanému synovi. Na dlaně si nechal si vytetovat ANO a NE: prožité trauma je redukováno na prostou dichotomii souhlasu a nesouhlasu, pravé a levé ruky. Ve finále příběhu nemůže emocemi přemožený Oskar mluvit, takže když se ho dědeček na něco ptá, použije jeho způsob vyjadřování. Vytetuje si i on jednou na své dlaně ona dvě slova, ztratí i on schopnost verbální komunikace?

Ještě složitější je to ve Foerově románu s teroristy. Samozřejmě že je Oskar nenávidí, vždyť mu zabili otce. Jinak se však kategorického odsouzení nedočkáme. Strůjci útoku Muhammadu Attovi je v kartotéce jednoho z Blacků, které Oskar navštíví a který jej na jeho putování po New Yorku dlouhou dobu doprovází, přiřazeno heslo „válka“, stejně jako bývalému americkému ministru zahraničí Henrymu Kissingerovi, profesionálnímu revolucionáři Che Guevarovi, ikoně nenásilí Mahátmovi Gándhímu či spisovateli Eliemu Wieselovi. Do té vybrané společnosti jako by Atta nepatřil, vždyť západní diskurs jej hned po útoku označil termíny absolutní zlo nebo zbabělec. Problém tkví v systému klasifikace Blackovy kartotéky. Zjednodušené vidění světa může vést k tomu, že postavy, které se aktivně nebo pasivně účastnily nějaké události, budou v budoucnu, bez patřičné znalosti kontextu, hodnoceny stejně. Foer v žádném případě neobhajuje Attovu pověst, jen varuje před svůdností jednoduchého nálepkování. Gándhí není bez výhrady jen dobrý, a Atta nemůže být absolutně špatný. Dobro a zlo jsou dvě strany jedné mince, nikoli dva vzájemně se vylučující principy. Attovi, který podle FBI pravděpodobně pilotoval letadlo, jež narazilo do severní věže WTC, ostatně vděčí román za svůj název. Na jednom místě svého zápisníku si Oskar poznamená svůj vynález, jímž by chránil životy ptáků, kterých po nárazu do oken výškových budov ročně zahynou desetitisíce. Jakmile by se opeřenec ocitl „neuvěřitelně blízko“ budovy, zazněl by z jiné výškové budovy „nesmírně nahlas“ signál, který by jej odlákal, a tím zabránil jeho nárazu do mrakodrapu. Paralela s letadly je nasnadě.

Nemáme trpělivost

Foerův román je triumfem i po formální stránce. Kniha je summou Oskarova života a hledání. Plynulý tok Oskarovy přímé řeči zápisků pravidelně přerušují dopisy pra­rodičů, z nichž ani jeden nenašel adresáta, najdeme tu však i počmárané papíry, náčrtky a obrázky. Dokumentům dominují fotografie padajícího těla oběti z horních pater věže, tedy z míst, z nichž nebylo po nárazu letadla úniku. Z míst, kde byl při neštěstí i Oskarův otec. Na konci románu ale najdeme sekvenci snímků, na nichž tělo padá směrem vzhůru. Oskar i jeho babička totiž mají sen, v němž čas běží pozpátku, a tak vnuk poskládá fotografie v obráceném pořadí. Ze strašlivého, zoufalého skutku se rázem stane vzdušná akrobacie. Co se rozbilo, zázračně se slepí.

Vrcholem experimentování s formou jsou dědečkovy dopisy. V jednom z nich je přepsán jeho telefonický hovor s manželkou. Němý stařec, který se po čtyřiceti letech vrací ke své ženě, vyťukává svůj vzkaz pomocí alfanumerické klávesnice tak, jak by vypadala textová zpráva přepsaná do čísel, která mačkáme na klávesnici mobilního telefonu. Na jiném místě mu při psaní dopisu dochází papír. Písmo se postupně zhušťuje, až má čtenář před sebou černou stránku. Nejedná se tu o jinak mnohdy samoúčelné, formální hrátky. V knize skutečně stojí, co dědeček své ženě do telefonu řekl a svému synovi napsal do dopisu, jen čtenáři nemají možnost či trpělivost vzkazy luštit. Foer tu předvádí svou moc nad textem i nad publikem.

Nesmírně nahlas a neuvěřitelně blízko je román s nádherným lidským příběhem. Ač formou postmoderní, nikdy nesklouzává do pastiše, ani s ním spojené ironie. Je upřímný, dojemný, ale ne kýčovitý ani citově vyděračský. Stránky, na nichž Oskarova babička rekapituluje nejstrašnější chvíle svého života (možná proto, že už podobnou hrůzu zažila tehdy v Německu na vlastní kůži), jsou snad nejpůsobivějším literárním ztvárněním pocitů přeživších, těch, kteří 11. září ztratili někoho blízkého. Ty pasáže činí z Foerova románu jednu z nejlepších knih, které podle mého názoru v posledních letech ve Spojených státech vyšly.

Autor je amerikanista, nyní na Fulbrightově stipendiu v New Yorku.