Pokud by před Štědrým dnem napadl sníh tak, aby zakryl domy, stromy i pole, schoval by v krajině i to, co ji hyzdí: čas vnitřního očekávání v utišeném světě, zatíženém čerstvým bílým tichem. Aniž bych přispěl na konto adventních koncertů či změnil názor na své bližní, úmyslně se chovám tak, abych na dětstvím formovaný pojem o Vánocích nikdy nezapomněl. I proto si každý rok před 24. prosincem vyšetřím čas na zcela sentimentální chůzi po zmrzlých polích a zarostlých lesích rodného kraje, na pozorování vzdálených vesnic proti zataženému nebi. A k tomu poslouchám „Rybovku“. Přestože je ve formátu mp3, má se to s jejími „krycími“ účinky podobně jako se zmiňovaným sněhem. A zatímco se úspěšně obklopuji prázdnou a důvěrně známou krajinou, daří se mi ji obtisknout do silného pocitu propojení s celkem, jejž může představovat jak prostor právě uložený k zimnímu spánku, tak sami lidé „uložení“ a odhmotnění ve vzpomínkách. Ještě stále to umím. I tak by se dal definovat smysl Vánoc: baroko, sníh a sounáležitost.
Česká mše vánoční (Missa pastoralis bohemica, 1796) se vynořila z lidové tradice, spočívající v touze zorganizovat vlastními prostředky představení, jež by zachycovalo živý obraz představ a pocitů spjatých s prožíváním Vánoc. Pastorální vánoční skladba byla v době nastupujícího klasicismu již běžnou vánoční výbavou kulturního prostředí některých evropských zemí; ne tak v Čechách. Jakub Jan Ryba secvičil svou průkopnickou verzi s obyvateli rožmitálské farnosti, v níž po léta vykonával nelehké povolání učitele (neustálé konflikty se zástupci městské samosprávy a místním děkanem jakožto představitelem katolické církve nakonec vyústily v jeho sebevraždu, což jistě kazí selankovitou buditelskou pohádku o kantorovi v ovčím kožichu). Tradice takových kompozic se odvíjela od rituální struktury mše, respektive od církví za podpory hudební složky důmyslně
organizovaných show, spjatých s jednotlivými částmi liturgického roku a provozovaných v rámci obřadu v lidem nesrozumitelném latinském jazyce. Tato její novější světská forma obrátila původní spirituální a těžko reflektovatelnou zádumčivost v živou veselici v mezích dobové morálky. Původně silně náboženský záměr byl přetaven do tvaru bližšího představám lidových vrstev (historici umisťují tuto metamorfózu nepřekvapivě do italského prostředí, vyznačujícího se po celá staletí panující silnou provázaností naturalismu a katolické sentimentality). K postupnému formulování a dalšímu rozvíjení spontánně vzniklé napodobeniny došlo prakticky za pomoci těch, kteří tvořili oficiální i faktické rozhraní mezi „establishmentem“ a reálným životem (venkovští učitelé, katoličtí kněží vzdálení od velkých měst a jejich katedrál, prožívající strasti i radosti svých farníků). V kontrastu k typicky barokním představitelům české duchovní hudby (jezuita
Bedřich Bridel, Adam Václav Michna z Otradovic či jezuity odchovaný varhaník Václav Karel Holan Rovenský) je z České mše vánoční silně cítit sociální aspekt (libreto organizuje vánoční sběh účinkujících ryze z perspektivy prostého lidu). Ten se dá vyvodit i ze skutečnosti, že jezuitští vzdělanci v předchozích desetiletích při znovuzískávání ztracených pozic vybírali adepty na poskytované vzdělání zejména z nižších vrstev. Následně je přesazovali zpět do reality venkova či městské chudiny, s kterou měli tito jedinci, obohacení o nové schopnosti, dále pracovat. Sám Ryba získal vzdělání v klášteře piaristickém.
Jakub Jan Ryba v autobiografii uvádí, že partituru ke skladbě zapisoval ledabyle a verzi, která se nám dodnes v Národním muzeu uchovala, vytvořil někdo z jeho okolí. Skladatelův talent se výrazně odráží v organizační schopnosti kompozičně i instrumentačně roztřídit hudební motivy a naroubovat je na dramaturgii dějových výjevů, neboť samotná melodika patří v tehdejší době k běžnému standardu. Vánoční rej tak sjednocuje epika prolínání tlumených varhan, ztišených prvních taktů jednotlivých sentencí a nad nimi vystupujících, poletujících smyčců. Sbory, protkané dynamikou výlevů dechových nástrojů, jsou střídány klidnějšími sóly, důsledně kombinujícími alty i soprány. Všechno patřičně, resp. přehledně nadávkované, bez patosu spjatého s italskými či německými vzory.
Nastudování cizí předlohy v poměrech českého regionu v sobě skrývalo nejen aktivní zájem o hudbu a těžce dostupné notové partitury či jejich přesazení do místního prostředí (tvorba libreta a následná kreativní činnost při vybírání motivů spjatých s danými podmínkami), ale též o hudební a personální management. A bez možnosti někoho si k podobným účelům najmout. Po svém uvedení se kompozice dále šířila podobným procesem opisování a upravování (což sám Ryba nelibě nesl, jak se můžeme dočíst v jeho dnes archivované autobiografii: „…mnohdy příliš domýšlivý učitel ostudně přetváří mistrovská díla tím, že je drze zkracuje anebo nevhodně přidává“). Další projev participace na stále živém Rybově fenoménu.
I když „Rybovka“ částečně postrádá instrumentační jemnost výše uvedených barokních vzorů, její epická podoba ji nahrazuje pocitem sounáležitosti, symbolizovaným výdechem kostelních varhan. Co dnes „Rybovka“ vlastně představuje? Konzervaci přenesenou do naší nevánočně vánoční reality (zejména při pohledu na hudební program pódií stlučených na některých pražských náměstích, hrůzný rej). Stejně jako šanci nenechat se okrást. O své Vánoce.
Autor je publicista.