2005: Doby, kdy teprve na třetí desce kapely ukazovaly, co jsou vlastně zač, už jsou pryč. Z přezrálých stromů pop-music s mohutnými kořeny a vrásčitými kmeny už jen padá listí. Hit za hitem se snáší k zemi. Třetí alba většiny hudebních skupin jsou výběry best (of) nebo výběry akustické a jejich protagonisté v době jejich vydání zakládají boční projekty se svými producenty. Kdo má v paměti pořádek, je automaticky stařík. Vdechujeme retro, příznak letitě bezradné budoucnosti. Stačí jen vysávat mohutné zdroje z obrovského smetiště navenek narezlých digitálních médií s hudebním obsahem a další chaoticky promíchané inspirace. Destrukce někdejšího světa s pravidly.
Witching hour
Na začátku října přišla Čarovná hodina skupiny Ladytron, založené v roce 1998 v Liverpoolu, jež se skládá z anglické girl/boy dvojice Helen Marnie/Daniel Hunt a jejího protikladu v podobě hongkongského podivína Reubena Wu a přísné Bulharky Miro Aroyo. Ladytron (název písně z první desky Roxy Music, další z euroikon hudební revoluce 70. let s výsledkem v podobě new wave) vždy představovali esenci z čarovného dědictví v kulatém roce 1980 definitivně zformovaného synthipopu – viz archivní ročník stylotvorného časopisu The Face, který symptomaticky zkrachoval předloni. Jejich oddání se stylu za pomoci současné technologie (digitální imitace vintage syntezátorů, kosmetika, hrotité nalakované účesy a svérázné gothic modely s převažující černou barvou plus impresivní projekce na mobilních DVD systémech) přineslo okolo roku 2000 úsvit novému tisíciletí v podobě nadšených recenzí k uzoufání znuděných hudebních novinářů v zaslíbené Británii. Ladytron se svým debutem 604 (2001) představovali styl a hru na dokonale chladnou strojovou eleganci. Jejich pop byla laboratoř, kde se naivně šťastná čtveřice mazlila se zvukovým potenciálem kdysi výrazně levných, dnes velmi drahých a archivních analogových syntezátorů (zejména Roland T 606 v kombinaci s legendárním sekvencerem TR 808). Už tehdy bylo jasné, že vrátili do písniček založených na zvuku až výtvarný cit pro chmurné podkladové hudební plochy a kontrastně ostré frekvenční rytmy, vyťukávané melodie a snivé dívčí vokály (okuste singly Playgirl či Discotraxx). Internetové hudební servery s odkazem na „free download music“ byly náhle zamořeny stovkami napodobovatelů („ladytronní“ electrostylizaci světa kluk-holka, chlad-cit asi nejdále dotáhla americká, dnes neprávem zapomenutá dvojice Figurine, která vydala debut taktéž v 2001). Pokračovatel prvotiny 604, album Light and Magic, nahrávané v roce 2002 ve slunné Kalifornii, přináší akademicky chladnou studii kraftwerkovských skládanek (Ladytron v té době stylem prakticky onemocněli) a jediný hit Seventeen s videoklipem, v kterém skupina hrající na syntezátory v černé komoře, sleduje za skleněným oknem o sebe se otírající žačky střední školy. Nemoc melancholie. Z Ladytron se stává koncertní senzace. O rok později vydávají přehlídku verzí svých oblíbených hitů Softcore Jukebox, přiznání lásky k popu a předznamenání toho, co se bude dít dál (cizí vlivy a jejich vlastní, kvalitativně samostatná verze).
Současné Witching Hour je dosavadním vrcholem jejich kariéry a skupina na něm zúročuje nabyté hudební zkušenosti. Mixuje vlivy do esteticky jednolitých písniček, v nichž si s nadhledem vybírá postupy z tradice syntetizované hudební chemie a hřejivých harmonií. To vše kombinuje s dnes tolik módním (a do jejich světa tak zapadajícím) postpunkovým rytmickým podkladem, jehož podstatou je jednoduchá údernost, opentlená množstvím tikajících sekvencerů.
Zvukově je to lahůdka, po celou dobu si drží lo-fi rozmlženost, z které náhle vystupují celé palety ostrých souzvuků. Jemnost vynořující se z elektrifikovaných hlukových bouří. Vše je generováno synteticky a prostupeno kytarovými riffy (viz takřka rockový úvod desky High Rise)! Hned druhá hymnicky majestátní skladba Destroy Everything You Touch s dunícím diskotékovým podkladem stvrzuje vypracovaný modus. Jako z chvostu letící komety z ní neustále do všech stran odlétává marnotratné množství ohnivě rozvlněných zbytků zvuků. Finále All the Way je nejemotivnější nahrávka v dosavadní historii Ladytron. Symbolicky připomíná nezapomenutelné kytarové Slowdive na jejich vrcholu okolo roku 1993.
Odyssey
V květnu tohoto roku taktéž překvapilo svou druhou deskou newyorské duo Fischerspooner, čerpající z podobných zdrojů inspirace jako uvedení Ladytron. Debut Fischerspooner pochází z roku 2001, i když (s výjimkou donekonečna remixovaného a dvojku náhle proslavujícího singlu Emerge) šlo o kvalitativně nižší třídu. Dvojka reklamních designérů (hudební a obrazové podklady, krátká videa, modelky a stylizace) Caseyho Spoonera (ideolog) a Warrena Fischera (hudebník) natočila velmi rytmické a emociálně chladné album bez duše, které vynesla na světlo pompézní vlna elektroclashe. Album vyšlo nejprve na mnichovském labelu International Gigolo Deejays, který e-clashem na přelomu tisíciletí zaviroval celou zamřelou taneční scénu. Sekance a struktury kraftwerkovských figur chladného funku zaplnily kluby, lidé tančili za doprovodu ironických textů, videoklipy plné hédonistického šklebu, jak velela doba, cynicky reflektující přiznané prázdno a tělo stimulující formu (salony, koktejly za skly výškových budov, omílané žvásty o politice a umění). Fischerspooner si užili dva roky zájmu, kdy plnily talk-show a stránky módních časopisů. V britské Top of the Pops si Casey vykračoval v královském plášti obšitém hermelínem a tvářil se zvrhle.
Nikdo neočekával, že si performeři zkusí složit skutečné album. Stalo se a dvojka Odyssey by se dala definovat kvalitou přetavenou z kvantity (Madonnin producent Mirwais, dříve nemyslitelná spolupráce s živými studiovými muzikanty, doplňující zpěváci…). Oba protagonisté svůj materiál konfrontovali s názory různých slavných hudebníků, vyhodili množství peněz za různá studia a experimenty a povedlo se. Jednoduché skladby ve středním tempu se prohýbají pod množstvím různých aranžérských fíglů a razantně nastupujících zvukově barevných sekvencí. Nejvíc překvapuje lyrický smutek přicházející po éře upozadění intimity a rozvazbená elektrická kytara, nastoupivší hned po refrénu první a nejtanečnější skladby na nahrávce Just let go. Skladby jako Cloud či zejména předposlední All we are (s živými bicími) zaujmou především vřelým vokálem, zpovídajícím se z blíže nespecifikovaných závislostí. Zářivým příkladem intimity je ovšem čtvrtá Kick in the Teeth, na níž je zřetelně znát stylotvorná práce s kontrastem mezi různými barvami syntezátorů. Ty velmi účelně reagují svým podkresem (plochy vs. vyťukávané ornamenty) na jednotlivá místa ve skladbě (do toho přesné verše typu „…I’m looking for the pill/thrill something to ease my will“). Následující Everything to Gain je ohrazení proti imaginárnímu soudci/posuzovateli naší chybující existence, ústící do osvobodivého poznání: vše proběhlé má cenu. Skladba graduje za doprovodu živých smyčců, prošpikovaných na konci náhle utichnutým, bohatě nadýchaným spletencem rytmických figur. We need war rozestavěním jednotlivých linek evokuje perfektně vystavěnou rockovou skladbu s druhým hlasem v refrénu (což je u ex e-clash dua šok). A Never Win’ krade asi nejznámější kytarový riff světa z pinkfloydovské Another brick in the Wall. Nikdo určitě nepočítá s tím, že se to nepozná. Fischerspooner se revitalizovali. Spolu s Ladytron kandidují na překvapení roku.
Autor je publicista.