Franz Ferdinand byli jasnou senzací pro rok 2004. Uplynul rok a půl a hvězdní FF vydali pokračovatele bezejmenného debutu pod názvem You could have it so much better. Vše se opakuje a nové album je přesně takové, jak velí logika kytarového retra, vládnoucího poslední čtyři roky hudebním trendům. Druhé album natočila kapela sehraná díky četným vystoupením před hysterickými davy a nadopovaná jejich energií. Kytary jsou rozevlátější a rychlejší, což podporují i další nabyté hráčské schopnosti a melodie rockově zpěvnější. Jak často skupiny, které pravidelně koncertují, kopírují evoluční trajektorii vymezenou podobnými znaky! Na takových druhých deskách bývá většinou všeho víc a jejich plíce dýchají stejný hudební vzduch debutu, který se zdá s novinkovou kolekcí vždy o něco svěžejší.
Kouzlo FF stále spočívá v jednoduché kombinaci hudební inteligence a radosti, která jim dovolí na základě pilného naslouchání britskému popu z šesté, sedmé a osmé dekády 20. století s lehkostí manipulovat melodickými linkami v přeplněném skladišti letitých hitových písniček. FF nemají komplex produkující boj s hudbou a chtějí se bavit, přitom jim vrozený talent nedovolí degradovat se omíláním jednoduchého rifu přes půl písničky. Zvládají umění skladby, a tak jim tleskají tisíce fanoušků a miliony prodaných desek, na nichž se bez výjimky prohánějí tři singlové melodie v rámci jediné písně. Jako by se ta lehkost a nadhled protnuly s divokým světem rockového songu jen jednou za pár let. A v drtivé většině pouze v Británii. Alespoň je koho napodobovat.
Podobnost v kontextu populární (a vlastně lidové) kultury je vůbec téma, kterému je třeba učinit zadost vyjádřením, že jakákoli skutečnost nahlížená zdálky splývá a vše v ní se tak jeví navzájem dosti podobné. Při schopnosti reflexe však nabírá celek náhle konkrétní kontury a ve zvukové krajině se z prvotního hlomozu vynořují tóny pevně spjaté se zvukem každého jednotlivého nástroje, rozvíjející důvtipnou hru s tradicí kytarové písničky. Takže jak to tedy je?
Už první minuta alba jasně signalizuje, co se bude dít dál. Těžší zvuk kytar, zastřené hromování bicích. Po přidání druhé kytary se předehra zlomí do rifu ilustrujícího rockovou hitovost (a rytmickou lehkost funku), s nímž se ihned sladí všechny nástroje. Skladba plynule přejde do první sloky, která za sebou táhne hlubokou živočišnou brázdu rytmického odštěkávání kytar a pumpující basy. Frontman Alex Kapranos neomylně frázuje, prodlužuje koncovky, zrychluje k refrénu, který se likvidně vyloupne z masy odsypávajícího hlučného toku úvodní skladby Fallen, aniž by k němu patřil jakýkoli ohraničující přechod (typický například pro mužný hardrock), a stejně na první pohled neslyšně zapluje zpět do rytmické skládanky další sloky. Všechno odtéká s dokonalou plynulostí, danou rychlými a přesně položenými prsty jednotlivých hráčů.
Následující Do you want to, singl předznamenávající celou desku, barevně koloruje novovlnný disco-punk debutu (včetně neslyšného elektronického basu zasazeného do podkladu až pouťového popěvku). Po druhém refrénu se song musí náhle zastavit pro chlapácký strunný rif, přitvrzený druhou kytarou jak v roce 1973 v umaštěné rockové putyce, jejíž výčep se náhle virtuálně promění v diskotékový parket a vše plyne dál. Je to legrace. Náramná. A je toho tolik. Skladba za skladbou hýří barevností. Napoprvé na to množství okamžitě reagují nohy a hlava nestíhá, ale s přibývajícími poslechy deficit mizí, a tak nic nevychází naprázdno.
Stejně jako Do you want to ukázkově řádí na parketu, položky I´m your villain´ nebo finální The Outsiders jsou možná ještě citelně divočejší a uvnitř propracovanější. Rošťácká čtveřice mladíčků jako by svou dynamikou stále šplhala vzhůru skrze divoké večírky, vyprodané koncerty, zaplněný itinerář vystoupení v televizích show – plus, jak jistě každý ví, Alex Kapranos nově píše svůj sloupek o jídle do Guardianu – a přitom si držela extrémně důležitý prostor pro potěšení z toho všeho (viz například video k Do you want to, míchání vysokého a nízkého v textech odkazujících v rozvitých příměrech k sexu, ikonám politické historie či drogám). Zatím.
Stejně jako je dle všeho druhá položka v diskografii uskupení skočnější a častěji vícehlasá než debut, tak v duchu rozmáchlejší barevnosti již uvedeného pravidla o pokračování přibyly jako skutečné novum ve světě FF intimní balady. A evokují roláky Beatles před třiceti lety (v hlavní roli spíš Paul než John). Nebo Kinks a v některých pasážích dokonce i strýček Dylan. Čtyřka Walk away, sedmička Eleanor put your boots on a předposlední Fade together. Všechno nádherné, epické (rozuměj vyprávěcí) pohádky na dobrou noc s klavírem a akustickou kytarou. Před rokem neuvěřitelné, náhle normální. Jaký vnitřní proces přispěl k náhle se vynořivší introspekci a poezii, na základě čeho? To zřejmě bulvár nezjistí.
Celkem třináct skladeb a z nuly rovnou na první místo albové UK chart. Pokud jste měli tu čest s debutem Franz Ferdinand a stálo to za to, neměli byste být zklamáni ani teď. A naopak.
Franz Ferdinand: You Could Have It So Much Better, Sony; 2005.