Na jejich harmonickou (ne)hudbu by se mohl hodit mytologický idiom o propojování jednotlivců do jednotné mysli a univerzálního prožívání více než na kohokoliv jiného. Podařilo se jim stvořit svět, do něhož se úmyslně vcházelo pro vyladění mozku na úroveň ničím nezatíženého a vnímavého dítěte a kterým se pro tento jeho potenciál zabývaly i seriózní psychologické studie. Deset let vydávají alba, která nahrávají ve studiu s mystickým jménem Hexagon Sun, zabudovaném do osamělé skotské krajiny. Za tu dobu dokázali okolo sebe vytvořit magnetické pole, které svou mocí přitahuje většinu otevřených myslí, ocitnuvších se jednou v jeho dosahu.
Na předchozím albu Geogaddi z roku 2002, navazujícím na poetiku mistrovského debutu Music has the right to children (1998), dotáhli svou vizi k dokonalosti. Podprahové a prakticky neslyšné útržky slov a samplů z hromadných sdělovacích prostředků, kryptické názvy skladeb, reálně existující matematické vzorce, dle kterých jsou údajně načasovány jednotlivé spouštějící se zvuky a rytmy. A zejména z hlediska zvuku pro BOC typické konvertory, snímající analogové moduly do digitálního zvukového formátu, s nímž je možné ještě dále pracovat.
Rok 2005 dosavadní tlustou zástěnu mysteriózně zahalující jejich hudební nahrávky značně potrhal, resp. přiznaní pokrevní bratři Mike a Marcus Sandisonovi si ji značně potrhali sami. Navíc záměrně. Třicátníky už jejich hra tak úplně nebaví. Už žádné schovávání před světem, vypouštění kabalistických konceptů, ilustrujících strukturu jejich nahrávek, na internet či utajené koncertování v synagogách a kostelech. Svět se zbláznil a skuteční elektroničtí inovátoři 90. let a puristé Boards of Canada zcivilněli (což v řeči jejich fanoušků může znamenat i sprosté slovo), a začali… hrát na kytaru folk. Redefinovali se.
Ještě na úvod novinkového alba The Campfire Headphase spustí BOC typickou písničku, resp. půlminutové ševelení minimalistického přehmatávání kláves na syntezátoru. Asi jako vtip, protože hned v závěsu následuje šok v podobě něčeho, co připomíná sampl rifu hraného na banjo. Z něho pak roste skladba protínaná obstarožními analogovými zvuky a ruchy, maximálně ničícími dosavadní, s BOC neodmyslitelně spojenou zvukovou jemnost a kontrast hudby hrané jakoby pod vodní hladinou. Zdá se to až vulgární, zejména na první pohled, a skoro se tomu nechce věřit. Což navíc podtrhne hned následující – a možná i na celém albu nejslabší – skladba Satellite Anthem Icarus, kde se v pomalém tempu vybrnkává stále stejná kytarová figura až do zbláznění.
Na první poslech zazáří pátá skladba Dayvan Cowboy s takřka dvouminutovou předehrou, která je skutečný folk, jak by ho asi hráli My Bloody Valentine. A tady někde se poprvé s předehrou něco zlomí, po rozostřeném zvukovém modu nastoupí mohutné hymnické smyčce a vy táhnete prostornou americkou krajinou (westernová slide kytara) za doprovodu vypiplaných hradeb zvukových detailů. Skladbu si pustíte několikrát za sebou a náhle vás všechno začne víc zajímat. Dayvan Cowboy je asi jediný skutečný BOC hit a the Campfire Headphase je jediné BOC album evokující na mnoha místech skutečnou hrající kapelu. Samotná dvojice to přičítá zejména tomu, že se skamarádila se Simonem Raymondem – hlavním hudebním tvůrcem taktéž skotských Cocteau Twins, jejichž byli bratři Sandisonovi vždy velkými fanoušky. Stejně jako já.
Deska se nakonec trpělivému hledači plně odhalí a problém se opět smrskne na schopnost vlastního soustředění. Podstatným rysem je spojení klasických strunných kytar a analogové elektroniky v kontrastu k dříve převládajícímu čistě digitálnímu podloží jejich kompozic.
Zůstává propracovanost, značící pro BOC tak typické zaobírání se již dokončenou nahrávkou a hloubáním nad jednotlivými motivy. Staré BOC nejvíce evokují skladby vynořující se až po polovině desky (viz zejména mezihry Ataronchron a Constants Are Changing) a při přepínání mezi nimi vám po čase připadá, že i ony postrádají zvukový protiklad ostrosti z minulých alb, vzniklý vrstvením jednotlivých stop a jejich masteringem až při postprodukci. Taková absence připomíná debutovou a zvukově ještě ne tak bohatou EP desku Twoism (1995), kde místo primárního programování rytmů hráli podstatnou roli minimalistické, ale ruční syntezátory. Závěrečná mnohaminutová kompozice Farewell fire, která se od určitého okamžiku přesune svou hlasitostí na samu hranici vědomí a nevědomí, přímo evokuje psychedelické syntezátorové kompozice německých Tangerine Dream – uznávaných elektronických improvizátorů ze 70. let. Tedy z dob, kdy si o detailnějším programmingu mohli nechat jen zdát.
Obrazně řečeno: Mrazivá arktická pláň (elektronické zvuky) plná slunce (oduševnělost přirovnávaná ke klášterním chorálům) předchozích nahrávek byla zatížena rozměrnou dřevěnou kostrou (kytary, baskytary, samply smyčců, množství perkusivních smyček a rytmy připomínající klasické rockové postupy), aniž by se z takto ohraničených kompozic úplně vytratila kontinuita s oduševnělým rejstříkem elektronických zvuků. Ty zůstaly tentokrát jako shluklé chomáče v jednoúrovňovém prostoru nahrávky, zatímco v minulosti z nich byl takový prostor homogenně přímo stvořen v několika pod sebou uložených vrstvách.
Boards of Canada po patnácti letech experimentování, při němž ve snaze realizovat svůj smysl pro meditativní zvukové naladění popírali hudební stereotypy spojené i s elektronickou avantgardou, dokázali změnit barvy a zasáhnout do osvědčených postupů. Zjistit to ale dá skutečně trochu práci, právě kvůli stereotypům, které vládnou mozku svou neviditelnou mocí.
Autor je hudební publicista.
Boards of Canada: the Campfire Headphase, Warp; 2005.