Jiřího Kovtuna zná český čtenář jako mistra tří oborů: zatímco jeho básnická tvorba stejně jako tvorba překladová vycházela především v exilových nakladatelstvích, díla historická známe již z vydání domácích. Jeho kniha Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1935, jejímuž rozboru jsme vyčlenili prostor na této dvoustraně, se nese v tónu, na který jsme u tohoto autora již zvyklí: je čtivá, bohatá na neobvyklé historické prameny, a jak je patrné z následujících příspěvků, provokuje k dalšímu přemýšlení o dané problematice.
Autor nezapře, že není pouze historik, ale i spisovatel a básník. Kniha se krásně čte, děj se doširoka rozlévá a poznenáhlu zas vrací do svého řečiště, obohacen o živiny z okolní půdy i znečištěn odpadky, které odnáší s sebou. Republika a svět jsou propojeny, propojena je vnitřní a zahraniční politika, propojeny jsou ideje, velké politické záměry i zcela přízemní řevnivosti, osobní sympatie a antipatie.
Hledání tématu
K takovému způsobu psaní však autor nedospěl hned. Dospět k němu hned ani nelze. Kovtun to měl o to těžší (nebo snad lehčí?), že není profesionální historik a k historické práci se dostal až ve zralém věku vlastně náhodou. Nejdříve ji potřeboval pro svou literární tvorbu. Dalším rozhodujícím momentem se podle jeho slov stalo to, že „v jisté době a na jistém místě“ se dostal k množství nezpracovaných materiálů o činnosti T. G. Masaryka v USA. „Uvědomil jsem si, že vylíčit Masarykovu revoluční činnost a zvláště její vrcholnou fázi v Americe je dluh české historiografie; zároveň mě potkalo to štěstí, že jsem narazil na báječný příběh,“ dodal Kovtun v rozhovoru s J. Opatem.
Tento příběh, jednání Masaryka ve Spojených státech, odvyprávěl v knize Masarykův triumf podrobně, fundovaně, ale dosti tradičně a pouze na základě amerických a českých materiálů. Domácí odboj, činnost legie v Rusku a stanoviska dohodových mocností se objevily v textu jen potud, pokud měly vliv na politiku USA a na možnosti, které se tak nabízely Masarykovi v jeho misi.
Čím více se však Kovtun zabýval Masarykem, tím více cítil „přitažlivost a kouzlo Masarykovy osobnosti“. Tím více nahlížel, že celý Masarykův život je neuvěřitelným příběhem, ale také průsečíkem nebo ohniskem mnoha významných a velice různorodých dějů, které daleko přesahují rámec předválečných provinčních Čech a Moravy i samostatného Československa. Snad proto se Kovtun nepustil do sepisování Masarykova životopisu, ale dal se jinou cestou: rozhodl se ukázat Masaryka ve velkých hrách, v nichž mu připadla hlavní nebo podstatná úloha.
Kovtunovo poučení z neúspěchu
Vykročení tímto směrem bylo zahájeno neúspěchem, třebaže, a to musím zdůraznit, jen částečným. Mám na mysli knihu Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera. Vražda v ní měla být osou, vždyť detektivka je oblíbený žánr. Kriminální kauza byla v popisovaném případě využita k šíření antisemitismu. Žalobce i zástupce rodiny zavražděné Anežky Hrůzové oprášili starou povídačku o židovských rituálních vraždách křesťanských dívek. Ve veřejné polemice kolem procesu pak osud samotného údajného vraha Hilsnera ustoupil do pozadí a spor byl veden o tom, zda taková vražda existuje. Právě proti této pověře ostře vystoupil i TGM. Tím se životní příběh prezidenta propojil s bojem proti antisemitismu.
Vypadalo to na závažné a čtivé, zkrátka dobré téma. Ukázalo se, že není.
Snad byl Kovtun sveden k volbě tématu i názorem svého oblíbence a budoucího prezidenta, „že se víra v rituální vraždu nedá vykořenit obecnými kulturně historickými a moralizujícími výklady. Musí být vyvrácena ověřeným, speciálním případem, konkrétně případem Leopolda Hilsnera.“
V tom se Masaryk mýlil. Zlovolnou legendu není možné vyvrátit žádným konkrétním případem. Vždyť už podobná obvinění byla vyvrácena soudy v Rakousku, Uhrách i Německu, zanedlouho pak v Rusku, ale kdo chtěl věřit, věřil dál. I když se rituální vražda neprokáže v jednom případě, neznamená to ještě, že pro veřejnost přestává existovat.
Jako detektivka tato kauza také neobstojí. Především v dobré detektivce musí být vrah odhalen. V tomto případě nebyl, Hilsnera odsoudili bez důkazů. Podstatné však patrně bylo, že legenda o rituální vraždě v komplexu antisemitismu hraje jen epizodickou roli a také Masarykovo vystoupení nemířilo proti antisemitismu jako takovému, ale jen proti jedné pověře. Konkrétní případ nemohl být organicky propojen s velkým tématem antisemitismu, který se stal jedním z nosných sloupů zrůdného nacismu, ani podstatným příspěvkem k pochopení Masarykovy osobnosti. Bylo třeba sáhnout po nosnějším tématu, v němž se významněji propojily osudy světa a Masaryka.
Takovým tématem nesporně jsou dějiny Československa v Masarykově éře.
Politika: vnitřní, vnější, kulturní
Je to kniha laskavá. Především k hlavnímu hrdinovi a jeho čelným spolupracovníkům, Benešovi, Švehlovi a dalším, leč i k jeho odpůrcům, Kramářovi, Stříbrnému, Gajdovi… Neznamená to, že by přehlížel chyby, omyly i nepravosti jednajících osob, ale nehorlí, nepranýřuje, spíše hledá vysvětlení. Na osmi stech stránkách textu jsou roztroušeny desítky charakteristik, většinou zdařilých a zapamatovatelných, nejen českých a slovenských politiků, ale i francouzských, amerických, britských, rakouských, italských a německých. I pro ně v zásadě platí autorova laskavost, ale odstupňovaná. Francouzům a Američanům přeje více než Britům, těm potom více než Němcům.
Laskavost se nevztahuje jen na postavy historického děje, ale i na kolegy historiky. Ovšem v tomto případě je to laskavost svého druhu. On o nich nemluví, nechválí, ale především nepolemizuje. Tato dvojí laskavost vyvolává důvěru. Manifestuje se tu nadhled zralého člověka, který ví, že jen máloco je jen černé nebo bílé. Na druhé straně vynechání polemiky brání zastavit se u sporné otázky a zamyslet se nad argumentací autora. O spornosti musí čtenář vědět předem.
Je to kniha syntetizující. V historiografii převažují práce, které se věnují buď vnitřní politice nebo politice zahraniční, hospodářským dějinám nebo dějinám kulturním. Samozřejmě tyto oblasti nelze od sebe oddělit, ale Kovtun přímo organicky spojil vnitřní a zahraniční politiku na základě teze,
že existence početných menšin, napojených na sousední státy, Německo a Maďarsko, o Polsku nemluvě, propojovala vnitřní a zahraniční politiku. Není to nový objev, ale sotva kdy byl vtělen tak názorně a důsledně do celého výkladu. Odkazy k hospodářskému vývoji nejsou četné, ale velmi výstižně volené. Pravda, o kulturním vývoji se toho mnoho nedovíme, ale to bychom už chtěli moc.
Je to kniha panoramatická. Kdybychom vzali název doslova, stačilo by uvést akce zahraničních vlád, které se bezprostředně dotýkaly Československa, ale autor nám osvětluje i vnitropolitický vývoj především v Německu, ale i ve Francii, méně v Británii, ale třeba i příchod k moci Mussoliniho v Itálii. Dá se říci, že dílo je pro českého čtenáře dobrým úvodem do politických dějin Evropy v letech 1918–1935.
Je to kniha fundovaná. Je málo prací, kde by bylo použito tolik archivních materiálů z českých a amerických archívů ve spojení se systematickým užitím rozsáhlých vydaných sbírek diplomatických dokumentů německých, francouzských, britských a amerických.
Zbývá dodat, že je to kniha čtivá.
Přes všechny tyto kvality, ba právě vzhledem k nim, je třeba čtenáře také varovat.
Varování pro čtenáře
Shodou okolností na dobře zapamatovatelné stránce 101 začíná jedna z hlavních, ne-li stěžejní linie Kovtunova výkladu. Zde autor říká, že versailleské smlouvy byly v Německu přijímány s tak velkým odporem neprávem. V nich prý nebyl zakotven výrok o vině Německa na válce, nýbrž pouze jeho odpovědnost za škody způsobené Spojencům, a jeho reparační povinnosti se omezují na náhrady škod vzniklých civilnímu obyvatelstvu.
Je ovšem zajímavé, že vzápětí autor považuje za nutné upozornit, že „v klidnější době a po mnoha desetiletích došli němečtí historikové k nezaujatému názoru, že při zpětném pohledu na rok 1914 ‘je hlavní odpovědnost německé říše za válku zřetelná’ “. Tímto ojedinělým porušením pravidla, že totiž kolegy historiky necituje, dokládá však to, že ať je formulace smlouvy jakákoliv, v širším povědomí šlo právě o odpovědnost za válku.
Upozorňuje zároveň na to, že „poražené Německo zvítězilo nad Francií demograficky a dlouhodobě i hospodářsky“, demograficky tím, že v poměru k počtu obyvatelstva byly jeho ztráty menší, hospodářsky tím, že německého území se válka nedotkla a německý průmysl nebyl vážněji poškozen. To je nesporná skutečnost. Proto je snaha Francie zabezpečit se před možným opakováním německé agrese zcela oprávněná.
Kovtun patrně souhlasí s Masarykovými slovy (v podání Heinricha Manna): „Podporovat sebeklam je trestné. Kdo smí jednoduše zapírat svou vinu na neštěstí, bude uveden v pokušení provinit se ještě více. (…) Ti, kteří zvítězili, se dají tak dlouho přemlouvat, až se z nich stanou oběti“ (s. 293).
Ve světle tohoto výroku z roku 1924 chápeme, že autor více, než je zvykem, zdůrazňuje kontinuitu německé politiky vůči Československu mezi Výmarskou republikou a Třetí říší i tradičnost smířlivé britské politiky vůči německé rozpínavosti. Proto locarnskou smlouvu z roku 1925 o garanci západních hranic Německa (nikoliv však už východních) přímo nazval „ranou skicou mnichovské dohody“.
K tomu Hitlerovo svědectví (v podání Ribbentropa), že ve dvacátých letech by v mezinárodní politice nedosáhl více než ministr zahraničí Výmarské republiky G. Stresemann (s. 508), a Benešův výrok z října 1933, že „konečně cíle a ideály Stresemannovy politiky nebyly vcelku příliš daleko od konečných cílů politiky dnešního Německa“ (s. 730).
Obhajoba versailleského systému byla nutná, neměla-li být zpochybněna existence Československa, které němečtí nacionalisté
označovali za umělý a nelegitimní útvar, vzniklý z diktátu vítězných mocností v rámci tohoto systému. Podle mého soudu je v podstatě nutná i nadále. Na druhé straně bylo by vhodné věnovat analýze systému větší pozornost a zdůraznit, jak rozdílně fungoval boj proti versailleskému systému ve Výmarské republice a v nacistickém Německu.
Takových výtek by bylo možno udělat mnoho, ale zde připomenu, že Kovtun sám někde upozornil: dejte několika historikům stejná fakta, a vytvoří vám naprosto různé obrazy. Ten Kovtunův se mi líbí a myslím si, že každý, kdo se zajímá nejen o dějiny první republiky, ale i meziválečné dějiny Evropy, ať odborník či laik, by si tu knihu přečíst měl.
Autor je historik.