Přes celou jednu stěnu táborového muzea
visí nazvětšovaná fotografie lednového apelu.
Tisíce nehybných postav v hladké geometrii
obřího půlkruhu. Jak zasněžená nekropole,
jak průmyslová zóna zahlédnutá mezi mraky,
jak břidlicová pole na atlantském břehu.
Jen v pravém dolním rohu rozostřená skvrna,
dva anebo tři pospíchají za černou uniformou
někam mimo záběr.
Prohlížím si celý výjev zblízka,
jako se prohlížejí skupinové snímky.
Jsi kterýkoli z nich.
Obláček u úst a ranní nízká mlha.
Hledám tě přece marně.
Na cestě zpátky rychlovlak bez odporu
rozbíjí chladný protivzduch,
kterým se – a ještě něčím větším, jiným –
na místě v rohu zalykám.