Blížíme se teď ročnímu období kritickému pro obchody a supermarkety: měsíc před Vánoci jsou čtyři týdny, kdy obchody všeho druhu prodávají své produkty nejrychleji. Pro děti znamená Ježíšek jedno: dárky. Nesouvisí nijak s původním Mikulášem, jenž vykonal zázrak tím, že třem chudým sestrám poskytl věno a umožnil jim tak, aby se provdaly a unikly prostituci.
Lidské bytosti jsou nábožná zvířata. Psychologicky je velmi těžké procházet životem bez oprávnění a bez naděje, jež poskytuje náboženství. Můžete to vidět u pozitivistických vědců devatenáctého století. Ti trvali na tom, že popisují vesmír v důsledně materialistických pojmech – ale v noci se zúčastňovali seancí a pokoušeli se vyvolávat duchy mrtvých. Dokonce i dnes potkávám často vědce, kteří jsou mimo svůj vlastní obor pověrčiví – tou měrou, že se mi někdy zdá, že chcete-li být dnes důsledně nevěřícím, musíte být filosofem. Nebo možná knězem.
A my potřebujeme ospravedlnit své životy – sobě a ostatním. Peníze jsou nástroj. Nejsou hodnota – jenže hodnoty potřebujeme právě tak jako nástroje, účel jako prostředek. Veliký problém, jemuž lidské bytosti čelí, je v tom, jakým způsobem přijmout skutečnost, že každý z nás zemře.
Peníze dokážou hodně – ale nemohou vám pomoci smířit se smrtí. Někdy vám pomáhají vaši smrt odložit: člověk, jenž může vydat milion liber na osobní lékaře, žije obvykle déle než ten, kdo tak učinit nemůže. Ale nemůže si prodloužit život o mnoho déle, než je průměrná délka života bohatých lidí ve vyspělém světě.
A pokud věříte jenom penězům, pak dříve nebo později objevíte, jak velice jsou omezené: nejsou s to ospravedlnit fakt, že jste smrtelné zvíře. Dokonce čím více se snažíte této skutečnosti uniknout, tím více si musíte uvědomovat, že vaše jmění nedává vaší smrti smysl.
Je úlohou náboženství toto ospravedlnění poskytnout. Náboženství jsou systémy víry, jež umožňují lidským bytostem ospravedlňovat jejich existenci a jež nás smiřují se smrtí. V Evropě jsme v minulých letech čelili slábnutí organizovaného náboženství. Víra v křesťanské církve klesala.
Ideologie, jako například komunismus, které slibovaly nahradit náboženství, velmi výrazně a veřejně neuspěly. Takže ještě stále se ohlížíme po něčem, co každého z nás smíří s nevyhnutelností naší vlastní smrti.
G. K. Chestertonovi se často připisuje poznámka: „Přestane-li člověk věřit v Boha, neznamená to, že nevěří v nic. Věří čemukoliv.“ Ať to řekl kdokoli – měl pravdu. Prý žijeme ve skeptickém věku. Ve skutečnosti žijeme ve věku bezmezné lehkověrnosti.
„Smrt Boha“ nebo aspoň umírání křesťanského Boha bylo doprovázeno zrozením množství nových idolů. Rozmnožovaly se na těle křesťanské církve jako bakterie – od podivných pohanských kultů a sekt až po pošetilé podružně křesťanské pověry ze Šifry mistra Leonarda.
Je překvapivé, kolik lidí tu knihu bralo vážně a domnívalo se, že je pravdivá. Je pravda, že Dan Brown vyvolal v život zástupy horlivých stoupenců, kteří jsou přesvědčeni, že Ježíš nebyl ukřižován – oženil se s Maří Magdalénou, stal se francouzským králem a začal vlastní verzi svobodných zednářů. Mnozí lidé, kteří jdou dnes do Louvru, tak činí jenom proto, aby se podívali na Monu Lisu, protože je středobodem knihy Dana Browna.
Klavíristy Arthura Rubinsteina se jednou ptali, věří-li v Boha. Řekl: „Ne. V Boha nevěřím. Věřím v něco většího.“ Naše kultura trpí touž inflační tendencí. Existující náboženství nejsou dost velká – požadujeme od Boha něco víc než pouze současné znázornění křesťanství, jež může nabídnout víra. Přecházíme proto k okultismu. Takzvané okultní vědy naprosto nikdy neodhalují opravdové tajemství – jenom slibují, že existuje něco tajemného, co všecko vysvětluje a opravňuje. Velikou předností přitom je, že každému dovoluje naplnit prázdnou tajemnou „schránku“ vlastními obavami a nadějemi.
Jako dítě osvícenství a ten, kdo věří v jeho hodnoty – pravdu, otevřené bádání a svobodu –, jsem touto tendencí deprimován. Není to jenom pro spojení okultismu s fašismem a nacismem – byť i toto spojení bylo velmi silné. Himmler a mnozí Hitlerovi přisluhovači byli ctiteli nejdětinštějších okultních fantazií. Totéž platilo o fašistických guru v Itálii – jedním příkladem je Julius Evola – kteří v mé vlasti i nadále fascinují neofašisty. A dnes, prohlížíte-li police kteréhokoliv knihkupectví specializovaného na okultismus, najdete na nich nejenom obvyklé bichle o templářích, rosikruciánech, pseudokabalistech a ovšem Šifru mistra Leonarda, nýbrž také amtisemitské brožury, jako Protokoly sionských mudrců.
Byl jsem vychován jako katolík, a i když jsem z církve odešel, budu letos v prosinci jako obvykle sestavovat pro svého vnuka vánoční jesličky. Sestavujeme je společně – jako to dělal můj otec, když jsem byl ještě kluk. Křesťanských tradic si hluboce vážím – jako rituály vyrovnávající se se smrtí stále ještě dávají víc smyslu než jejich ryze komerční alternativy.
Myslím, že souhlasím s Joyceovým odpadlým katolickým hrdinou v Portrétu umělce jako mladého muže: „Jaký druh osvobození by bylo zříci se absurdity, jež je logická a soudržná, a chopit se takové, jež je nelogická a nesoudržná?“ Náboženská oslava Vánoc je absurdita aspoň jasná a soudržná. Komerční oslava není ani taková.
Z anglického originálu, uveřejněného v Daily Telegraph, přeložil Štěpán Steiger.