Zlatý pták

Kolotoč

Prší, taje, vítr sviští, psa by člověk nevyhnal, ale tady kráčí divná dvojice: dvoumetrový tatínek drží za ruku drobného kloučka. Směřují k opuštěnému dětskému hřišti, jdu jim v patách a slyším jejich poněkud strojený rozhovor. Dvojice skončí u dětského kolotoče. Tatínek se zapřahuje jako kůň do žentouru a roztáčí kolotoč. Klouček radostně pokřikuje, bez ohledu na sílící vítr a déšť. Co je na té scénce divného? Aha, už vím, máme sobotu, rozvedený tatínek má návštěvní hodinu a syn projevil zájem o kolotoč. Cítím delikátnost situace a obracím zrak i krok.

Vajíčko

Poslali mě k Vietnamcům pro vajíčka, prý mají zaručeně čerstvá.

– Máte vajíčka? ptám se.

Trhovec se vlídně usmívá, ale zřejmě nechápe, co chci.

– Vajíčka, opakuji a prsty naznačuji něco kulatého.

– Aha, říká trhovec a zkusmo pozvedá rajské jablíčko.

– Ne, odmítám a snažím se rukou vymodelovat cosi oblého. Trhovec se uklání, že porozuměl, a podává mi citron. Potom brambor.

– Vajíčka, opakuji tvrdošíjně.

Stále nechápe. Napadlo mě napodobit kvokání slepice, ale připadalo mi příliš absurdní domlouvat se kvokáním.

Jak dál? Tu Vietnamce cosi napadlo. Shýbl se k bedýnce černých ředkví, vytáhl ušpiněný česko-vietnamský slovník a začal v něm listovat. Zkoušel české názvy různé zeleniny a ovoce. Nakonec jsem mu slovník vzal. Nalistoval jsem kapitolu „Potraviny“ a tam to bylo černé na bílém:  w o n g . Opakoval jsem vítězně  w o n g, ale trhovec stále nerozuměl, až mu to došlo:  w u o n g,  zaskřehotal,  w u o n g.

Teď už to šlo hladce. Trhovec se ukláněl a já jsem si odnášel šest vajíček a první vietnamské slovo.

Šetrnost

Bernard Shaw považoval šetrnost za největší ctnost. Patrně měl na mysli kupeckou šetr­nost, ale Peter Altenberg z té věty odvodil své umělecké krédo, kterému dobře rozumím: šetři slovy jako Shylock tolary, šetři časem svým i čtenářů. Nepochopitelný postoj v době přesycené slovy a obrazy, slovy řinoucími se z amplionů, televizorů, počítačů. Zadržte! Mezi prvními, kdo použil tísňového volání, byl právě Peter Altenberg, jemuž Vídeň nepřiznala šetrnost, ale pouhou lenost.

Smích čínského kurátora

Proč se smál čínský kurátor při otevírání mezinárodní výstavy výtvarného umění v Benátkách? No ano, proč se smál – i když čínsky zdrženlivě. Smál se celému výtvarnickému humbuku? Smál se, protože dobře věděl, jak má rozumět nečekané přízni Západu? Jeho úsměv byl záhadnější než úsměv Mony Lisy v Louvru. Přestaň se smát, promluv, Číňane!

Pan Tůma se nesměje

Molavcová cení zuby, Gott cení zuby, Lucie Bílá cení zuby, publikum se směje, a kdyby ne, pomůže mu předtočený smích. Všichni se smějí, všichni cení zuby. Smích se stal modlou, obchodním hitem, nejžádanějším zbožím, bez smíchu se neobejdou politici ani kazatelé. Jediný, kdo se nesměje, je náš nejvyšší finančník pan Tůma. Jeho tvář neopouští suchý poloúsměv, který ovšem nevylučuje vnitřní smích. Pan Tůma se nepotřebuje smát, nepotřebuje to, ví, že zastupuje strašlivou sílu, která hubí silné i slabé. Rád se dívám na tu suchou abstraktní tvář, která nepotřebuje maskéra, která má ke smíchu stejně daleko jako nepodepsaný šek. Výborně, pane Tůmo!

Cizinec

Jel jsem se podívat na novou stanici metra Ládví. Jen tak, z čiré zvědavosti a z jakési potřeby dojet některým směrem na sám konec. Při výstupu na denní světlo se mne zmocnil divný pocit nejistoty, měl bych to tu přece znát, ale najednou nevím, kde je sever, kde jih, kde vlevo a kde vpravo, perspektiva se proměnila, staré záchytné body už neplatí. Zírám na vysoké obytné domy, jsou tu odedávna, anebo vyrostly spolu s okrasnými borovicemi? Zdá se mi, že jsem nevystoupil na okraji Prahy, ale kdesi hodně daleko, třeba v Montevideu. Dav spěchá ke schodišti, zbystřuji sluch, jakou řečí mluví, ale není pochyb, všichni mluví česky. Poněkud uklidněn sestupuji do podzemí, odkud doputuji do známých končin.

Lze doporučit každému, kdo trpí nadbytkem cestovatelského adrenalinu.

Oslava

Oslava konce války po šedesáti letech. Podmračený deštivý den. V pravé poledne kvílejí jako vždy sirény. Kladení věnců u pomníku padlých. Pan starosta řeční, má krásné nové boty s dlouhými špičkami. Potom společný odchod do jídelny základní školy. Zavřená okna, dusno, šoupání židlí po betonové podlaze. Schůzi vede sestra T., řídí ji věcně a po domácku, jako by se pojednávalo o zavařování okurek, a rychle přichází zlatý hřeb, udílení pamětních medailí od pana ministra Kühnla. Sestra T. líčí, jak obtížné bylo odvézt medaile z ministerstva, schůze bere na vědomí, že si vzali taxík. Sestra z okresu ve svém projevu zdůrazňuje, že při našem kladení byl přítomen sám pan starosta. Marně vybízí k diskusi. T. připomíná, že proti postavení pomníku prezidentu Benešovi byl senátor Schwarzenberg, který byl zvolen v našem obvodu. Ani tento zápalný podnět žádnou diskusi nevyvolal. V nastalém tichu někomu upadla berle, potom ještě jedna. Čte se seznam zesnulých od poslední schůze. Při každém jménu rachocení židlí. Uf.

Oči

Na lipském nádraží mě strčili do vězeňského vagonu, Češi mu říkali kvočna. Vagon byl rozdělen na jednotlivé kobky, místo okenních skel husté mříže. Dozorce se botou opřel o můj zadek a vtlačil mě do přeplněné klece. Zarazil jsem se až o prsa vysokého muže v ruské uniformě. Zatímco vlak supěl za neznámým cílem, stačil jsem se zorientovat. Muž, kterému jsem dýchal pod krk, byl ruský plukovník, čtyři hlasitě se řehtající mladíci byli angličtí letci sestřelení nad Berlínem. Další osazenstvo tvořili uprchlíci z nuceného nasazení. Sedět nebylo kde, všichni jsme stáli a jen přesouvali těžiště z levé nohy na pravou a zpět. Kak sardini, řekl jsem ruskému důstojníkovi. Ten mlčel, zmínka o sardinkách rozjařila anglické letce, ještě nepoznamenané kriminálem. Smáli se a vykládali si anekdoty. Hlasitě vykřikovali jediná ruská slova, která znali: vojna kaput. Na tváři důstojníka se neobjevila žádná reakce, zůstal uzavřen ve své samotě, nevnímal Angličany, nikoho. Jedou si jako na výlet, řekl jsem rusky. Důstojník jen náznakem pohnul obočím a mlčel dál. Nastalo ticho, které rozvázalo ústa dalšímu ruskému zajatci. Prozradil, že mlčenlivý muž je plukovník, zajatý u Leningradu, za sebou že má tři útěky z lágru, vezou ho do Mauthausenu, a co to znamená, víme.

Znova a znova jsem se musel dívat na tu zvláštní tvář, vlastně nikdy jsem nebyl nikomu tak blízko, viděl jsem tu špatně oholenou tvář, propadlé vyhublé líce, pomněnkově modré, nesmírně smutné oči. Uvědomil jsem si, že vzhled důstojníka odpovídá tomu, čemu se říká krásný člověk. Stále znova mě však přitahovaly, ba fascinovaly jeho oči. Nehnutě se propalovaly do jakýchsi jiných světů. Nač myslí, na neodvratnou smrt, ale na tu jsme mysleli všichni, i ti rozjaření angličtí letci. Náhle jsem pochopil: už překonal všechny emoce, lásky, vzpomínky, naděje – a zůstalo mu jenom pohrdání. Na dně té číše plné hořkosti zůstalo pohrdání.

Na nádraží v Hofu mě z vagonu vytáhli a strčili do jiného transportu k jinému osudu.

Byly Vánoce 1944.

Ženský pohled

Ležím na operačním stole. Paní doktorka zvedá skalpel a praví:

– Já si vás pamatuju, byl jste tady před dvěma roky.

Napjatě čekám nějaké podrobnosti o svém zdravotním stavu a slyším:

– Měl jste krásné žluté tričko.

Břevnovská neděle

Čtyři dospělí a tři děti upřeně zírají do výkladní skříně místního železářství. Co je tak upoutalo? Přidávám se k okouněncům. Cedníky, kastroly, struhadla, termosky, sada pekáčů... Všichni mlčíme a zíráme. Nudou se mi otvírají čelisti k nějaké poznámce, která nepřichází.

Tatar

Hledím na portrét krymského Tatařína Mustafy Damileva. Nic o něm nevím, jen vidím, že má pohled uštvané srny. Nevýbojný knírek, úzké rty, ustaraný pohled, špatně uvázanou kravatu, kterou si zřejmě vzal jen kvůli fotografování. Ale ty nesmírně dobré oči! Taková fotografie udělá pro krymské Tatary víc než vagon letáků nebo bomb.

Tajfun

Zážitek z televizního dokumentu o ruské atomové ponorce Tajfun. Děsivá obluda, schopná obrátit polovinu světa v hromadu trosek. Sto osmdesát chlapů se proplétá úzkými uličkami mezi obludnými mašinami a jadernými torpédy. Jestli se měl divák vyděsit, tak se to podařilo. Strach a hrůza, to by byl lepší název než Tajfun. Ale je tu ještě závěr reportáže. Kamera sleduje velitele ponorky na cestě k domácímu krbu. Velitel zvoní a čeká. Namísto pozdravů a otevřené náruče se ozve jekot a nadávky. Velitel atomové ponorky uzná svou bezmocnost a schlíple odchází. Kam? Zřejmě mezi svá torpéda, kde nalezne klid a mír.

Pozdě

Přicházela do redakce, vždy jaksi nevhod. Cítila to, rudla, překotně rozvazovala černé desky a nabízela své zboží: kresbičky, scénky z divadel, portréty neznámých lidí, především kresby tanečnic. V očích se jí chvěla úzkost. Právem. Kolik tanečních kreseb může použít denní tisk? Chápala to, pomalu zavazovala své desky a loučila se, vždy znova uražena odmítnutím. Potom zmizela navždy. Zemřela? Emigrovala, přestala malovat? Bůhví. Onehdy jsem při probírání starých papírů objevil slohu jejích kreseb. Ale vždyť jsou vynikající! Živé, svěží, lehké, jako je zdánlivě lehký tanec. Tohle jsem jí měl říct, na tohle čekala. Ale je pozdě. Už celých padesát let.

Co s tím?

Dvě vdovy o francouzských holích se belhají bělohorskou oborou. Už probraly stav svých kyčelních kloubů a nastává změna tématu.

První vdova: – Jednou jsme se s mužem pohádali a já mu řekla, že s ním v jednom hrobě ležet nebudu, i když jsme si to slíbili.

Druhá vdova: – A budeš tam ležet?

První vdova: – Ne, nebudu, děti si přejí, abych se rozprášila.

Druhá vdova: – Dělej co dělej, všem se nezavděčíš.

Košík

Pozoroval jsem psíka, kterému právě sundali košík. Mohl se pominout radostí, skákal, válel se po zemi, vyskakoval, štěkal a dokonce chodil po dvou. Vzpomněl jsem si na slavná devadesátá léta, také jsme tak vyváděli a ani nás nenapadlo, že nám košík jen sundali a ten že někde stále visí na háčku.

Největší Čech

Vsadil bych se, že v té fraškovité anketě, kdo je největší z Čechů, ani jednou nepadlo jméno českého filosofa Ladislava Klímy. Ještě když žil, neznal ho nikdo, snad pár pivařů ze zapadlé hospody, a i dnes málokdo ví, že se pokusil o cosi až neuvěřitelného: stát se Bohem. Uprostřed gigantického zápasu o vlastní zbožnění ho přepadla nesnesitelná bolest zubů. Bolavý zub proti věčnosti? Ladislav Klíma bojoval, vzdoroval, odmítal zubaře – ale nakonec se vzdal. Kdo ví, kde bychom byli, kdyby svůj zápas skočil vítězstvím a dokázal tak, že lidská vůle může být silnější než bolest, dokonce i než bolest zubů.

Žlutá růže

Na schodech leží malá kytice: velká žlutá růže, pár gerber a několik snítek panašované trávy. Proč tu leží, kdo ji tu zapomněl nebo zahodil? Domýšlím se utajeného děje. Mladý muž se pokoušel udobřit svou milou, zazvonil, pootevřely se dveře a prásk, kytice letí na schody. Nebo jinak? Mladý muž je vlídně přijat, ale rozhovor se nedaří, starý spor znova ožije a prásk, květiny letí z okna. A ještě jinak? Starý pán přišel na domluvenou schůzku, ale žena ze sousedního bytu mu oznámila, že paní odjela za dcerou... Pošlapaná žlutá růže náhle připomíná opovědní gesto, potupená žlutá růže ohlašuje nenávist až za hrob.

Zvedám růži: ano, páchla urážkou.

Egoista

Vypěstoval jsem si utajenou rozkoš... Přivlastňuji si některé tvůrce: tenhle malíř je můj, tenhle spisovatel, tenhle muzikant. Vyhrazuji si je pro sebe, nepotřebuji o nich diskutovat, hájit je nebo prosazovat – jen je utajuji, jako zlatokop utajuje svůj claim.

Buk

Nedaleko vchodu do břevnovské obory roste mohutný buk, dvoják. Stojí tu jako vlastní pomník, mlčenlivý, velebný, přímo sršící silou. Při pohledu na ty dva obrovské stvoly začínám rozumět starým Keltům, kteří podobné stromy uctívali jako božstva. Tabulka s označením Památný strom je vlastně zbytečná, velikost a jedinečnost nepotřebuje vysvětlení. Těžko si představit, že na začátku životní dráhy tohoto kolosu byla bukvička, semínko, které se vejde pod nehet. Zázrak! Co všechno musel přestát, kolik bouří a blesků. Podle jakého řádu či jaké milosti se některým jedincům dostává výsady výjimečného růstu? A osudu? Znali snad tohle tajemství staří druidové? Strom mlčí, pevně zaklesnut do země spletí vystupujících kořenů, které připomínají dračí spáry. Jen vydrž, říkám a smekám pomyslný klobouk.

Když může ťuhýk

Ech, jak jsme si všichni blízcí, zvířata, ryby, ptáci i lidé. Tak se například zjistilo, že ptačí nevěrníci přinášejí svým milenkám čtyřikrát více potravy než svým zákonitým družkám, které sedí na společných vejcích! Čtyřikrát více červů, larev, housenek a jiných lahůdek. Takové vzory chování trvají miliony let, ještě dříve, než začala vzestupná dráha člověka, a my se pořád divíme, kde se to v nás lidech bere. Rozhodně máme blíž k ptákům než k bohům. Já se jen divím, že na tyhle souvislosti ještě nepoukázal žádný rozvodový advokát. Ťuhýk, straka, čermáček mají dovoleno, tak proč ne pan Pokorný?

Česká záhada

Čtu Třeštíkovy Mýty kmene Čechů, a čím dále čtu, tím méně chápu. Ale něco přece: je to vše hádání z ruky a z kávové sedliny, pavučina snů a dohadů. Ve skutečnosti o naší prehistorii nevíme skoro nic. Jak to vše doopravdy bylo, zůstane záhadou. Nevadí – alespoň máme své tajemství, které nám nikdo nemůže vzít. A ostatní ať závidí.

Klokani

V knize Edgara Dutky jsem vyčetl zajímavé sdělení, které převrací moje představy o chování zvířat. Sem patří i přesvědčení o sebe­zničující lásce zvířat ke svým potomkům – s jedinou výjimkou krkavčích matek. A teď si přijde australský putovatel a otřese nás zjištěním, že klokanice se chová hůř než krkavčí matky. Jsou-li pronásledovány, vyhodí své mládě z ochranného vaku. Nažer se, pse, jen když přežiju. Marně si lámu hlavu, jaké mravní ponaučení lze z tohoto faktu vyvodit. To je život, řekla by paní Pokorná.

Nejstarší vzpomínka

Nejstarší vzpomínka dcery Martiny. V zahrádce u dědy pozoruje velkého hnědého motýla, jak pomalu otvírá a zavírá křídla.

A moje vzpomínka? Nalezl jsem v trávě pod stromem velké červené jablko a vítězně ho nesu domů.

Zlatý pták

Zastavil jsem se na poslední chvíli. Kryt hustým křovím, zíral jsem na barevný přelud. Zlatý pták! Bezpochyby byl to on, bájný pták z pohádek. Teď stál na lesní cestě, vzdálen jen pár kroků. Byl skutečně zlatý, blyštil se, hrál všemi barvami, hněď přecházela do zlaté, červené skvrny zářily jako rubíny, modrá pérka svítila jako safíry, všechny barvy však přehlušovala zlatá, barva čerstvě vyražených dukátů. Teď se pták začal procházet, pyšně jako král či princ, otáčel hlavičkou, jako by se těšil vlastní krásou. Neodvážil jsem se pohnout, skoro jsem nedýchal, věděl jsem, že jsem svědkem čehosi výjimečného, co každý neprožije a co se nebude opakovat. Že mi byla prokázána jakási zvláštní milost. Kdo se může pochlubit, že na vlastní oči spatřil zlatého ptáka? Už jsem také věděl, komu se pochlubím, doma ne, doma by se mi vysmáli, ale paní učitelka, kterou jsem miloval, mě jistě ocení. Za přemítání, komu bych se měl se svým zážitkem svěřit, se zlatý pták ztratil. Možná, že to byl trest za marnivost a vychloubání. Pocítil jsem skutečnou bolest. Vyběhl jsem z úkrytu a běžel jsem ve stopách zlatého ptáka, ale už jsem věděl, že běžím marně. Už také nestačím vyslovit tři přání, na která máme při takovém setkání právo. Zázrak skončil a už se nikdy nevrátil. Už nikdy, nikdy, opakoval jsem nahlas.

Les mlčel.