Komedie nehybnosti

Všechny postavy jsou skutečné.

Vymysleli jsme s Rozumem Tlučhubou hru. Střílet lidi z jedoucího vlaku. Vlastně ji vymyslel Tlučhuba. Já jsem se spíše pokoušel zavést do hry určitá pravidla, vtisknout jí pečeť teorie a pravého loveckého umění.

Koupili jsme si černé brýle, dvě kulovnice a vydali se k nádraží. „Vadí mi domy,“ obrátil se na mě Tlučhuba, když jsme se pohodlně usadili v rozjíždějícím se vlaku, „vadí mi křižovatky, vadí mi všechno, co má podobu čtverce. To je tak,“ odkašlal si, „abys mi rozuměl, uvědomil jsem si, že jsem se narodil do světa, který mi nejen nepatří, ale dokonce ho vnímám jako něco, na co nemám žádný vliv, s čím vůbec nesouvisím, co je mi vzdálené a zoufale cizí. Jde o naprostou lhostejnost a chlad čtverců, které mě obklopují. Svět mě obklopuje svou prázdnotou. Jestliže svět zanikne, zaniknu spolu s ním i já, ale jestli umřu, svět tady zůstane – netečný, němý a chladný ve své prázdnotě a šedi, lhostejný k tomu, že nežiju. Nejsem zřejmě jako ostatní lidé, kteří do světa patří. Jenže právě tito lidé vytvořili svět, jaký je, vytvořili jej tak, aby do něj patřit mohli, a nebrali přitom ohled na člověka, jenž se do světa teprve musí narodit. Dali mu podobu čtverce. Podobu křižovatek, ulic, domů, měst a polí. Lesů. Čtverců. Všude, kam se podíváš.

Když se člověk narodí, narodí se nejdříve mimo tento svět a teprve postupem času do něj vrůstá. Jenže podoba světa je dávno vytvořena, je zařízena a neměnná, má své silnice, svá pole a města, své domy, policajty a zákony, své herce, politiky i mluvčí. Svoje hrdiny. Celý svět je předem rozparcelovaný. Ne že by na mě nic nezbylo, ale co si mám počít s tím, co se mi nabízí? Protože to, co mi všichni nabízejí, je dávno mrtvé. Člověk má právo nepřijmout tyto dary – dokonce je odmítnout, a nikdo mu to nebude moct vyčítat – a smí se poohlédnout po něčem jiném. Ale všude jinde se nachází tentýž svět, stejné řádky polí, nenávidím pole, ze kterých sálá smutek a prázdnota. A bude žít ve světě zcela sám, opuštěný, změnit jej nemůže, protože svět je příliš veliký… Ale pak mě napadlo, že budeme střílet lidi. Třeba tak proměníme chvilkovou zábavu v něco užitečného.“

Za okny se křižovaly zelené pláně s betonovými poli. Země sálala, leskla se jako mramor, černé, bílé a žluté postavičky na skle. Dole se zrcadlily vyřezané tváře. A jak pobíhaly před našimi kulovnicemi se zmatkem v očích, klouzaly a skřípaly nejdříve po chladném povrchu, až nakonec zůstaly trčet do prázdna. Nebi se rozřízlo hrdlo. Lidé se tříštili, zůstávaly z nich jen nepotřebné části. Do zelených luk stříkala krev.

Tiše jsem jim dával jména: Brejlovec, Pihoun, Nosatka, Chromatka, Krkoun. Sám sebe jsem se však musel ptát, co spojuje Moiru a Adyji? Kam asi chodili nakupovat Kazimiersovi? Co měly Charonovy děti na vysvědčení? Proč Müller­Spankovi pili nejraději vodu? Proč Holobrádkovi jezdili nejraději na kolech? Nezodpovězené otázky. Uvědomil jsem si, že hrůza existence spočívá v její jazykové povaze. V tom, že je vyslovitelná. Rodiče byli středního věku, nebyli chudí ani bohatí, měli dvě až tři školou povinné děti. Nikdy to nepochopím. Případným sponzorům nabídneme pobyty na ostrovech. Toky smrti. Ale jestliže nic není, každá existence je utopií. Utopií jsem i já sám. Utopií je i tento můj zoufalý text. Nikdy nepoteče. Důležitá není jen interpretace díla, ale jeho pozorná a bedlivá reinterpretace, usilující o přiblížení díla dnešním uměleckým problémům.

Tlučhuba mezitím usnul. Za okny se černala tma a jenom rozsvícená světla v domech naznačovala směr naší cesty a dávala naději, že ještě žijí lidé a že je před námi stále kus práce. Nikdy jsem netušil, že svět je tak veliký. Na okně se rozpíjely věty, které Tlučhuba napsal svým prstem:

LÁSKA JE INFORMACE

INFORMACE JE MOŽNOST

MOŽNOST JE SPIKNUTÍ

Krása je utopie nebe, svatostánek zkurvených. Tuto krásu jsem pociťoval z Tlučhubových slov, ze všech jeho gest, která mu rozrývala tvář do chorého smutku. Proto si ji tak často zakrýval špinavým kapesníkem, přes nějž natažen na vlakovém lehátku hlasitě chrápal. Bleděmodrá látka se nadouvala vzduchovými kapsami, dětsky namalovaní koně se pokaždé, když vydechl, vzepjali ke skoku. Poštolky začaly ťukat na okno. Tragédie jazyka je v každé věci kolem, řekl jsem si. Není nic prázdnějšího než lidé, není nic děsivějšího. A nebylo nic krásnějšího, než když jim ve větru praskaly hlavy jako vlašské ořechy. Ty krásné náhrdelníky na její šíji! Dobře jim tak. Pervérzní, pervérzní, pervérzní. Všechno je skutečné kromě slov, kterými píšu. Ovšem pokud jsou má slova smyšlená, skutečné není nic. Jsou jen různé způsoby prázdnoty. Ale pak mě napadla podivná otázka: kdo mě bude číst, až svět nebude?

Projížděli jsme za naprosté tmy prostorami plnými reklam, kolem míjela auta a celý svět za sklem jsem vnímal jen v jeho světelnosti jako cosi, co žije vlastním životem, nerušeně klidný svět, do sebe zavinutou skutečnost. Byl jsem její součástí, ale neměl jsem na ni žádný vliv. Svět mého dětství, svět, o němž jsem čítával v knihách, nenávratně zmizel. Slyšel jsem jeho zoufalý pískot. Svět, do něhož jsem se narodil a jejž jsem vnímal jako absolutní, tu už není. A ten dnešní jako by nesouvisel s žádným z možných světů, které jsem kdy poznal. Odkud se vzal? Na základě čeho vznikl? Cítím, že všechno jsou jen obrazy a zvuky pohybující se na bílém plátně, bezvýznamném podkladu skutečnosti. Každá skutečnost je zaměnitelná. Projížděli jsme kolem měst a já vnímal tu podivuhodnou směsici pachů, barev a hluků, kterou vytvořili lidé. Úzkou štěrbinou prázdnoty se protlačila skutečnost v podobě zmačkaných novin. Vykouřím ti ho, budeš se na mě dívat, vložíš své mužství do mého klínu.

Nad námi proletělo práškovací letadlo, rozprašující deodoranty proti potící se přírodě. Jeleni, veverky, dokonce i ptáci v poslední době podivně páchli. Vyspělé metody zabíjení. Fantastická není literatura, ale samotný jazyk. Popřít sebe znamená připustit skutečnost. Jen málo chybělo do východu slunce, a pak se z okraje lesa vynořil kužel světla a ­vyšlehl do prostoru. Všechno je odpad. Lidé jsou odpad, odpad je celá skutečnost i všechny její možné obrazy. Literatura je unavený jazyk. Namodralý proud moče. Nachová ptáčata klubající se z neopeřených slov. Svět se odešel vyprázdnit. Vesele, vesele, vesele. Moje postava vznikla z mých deprivací a mých smutků. Narodil jsem se ve znamení švába a prý jde ke mně do páru sklenice. Psaním se dotýkám prázdnoty, vlastní zkázy. Žena byla pro mě něco na způsob světélkující letadlové lodě, na kterou jsem mohl kdykoli v noci přistát, těžký nákladní Boeing, do jehož úložných prostor jsem naskládal všechny své deprese. Její zaměstnanci pokaždé všechny roztřídili a uložili do dřevěných beden. Kdoví, jestli nebeská touha není pouhou proměnnou matematicky přesného řádu, bezezbytkovou spočitatelností. A láska nevyčerpatelný zdroj obscénních slov.

Do vlaku vtrhla skupina revizorů a každého, kdo se jim znelíbil, zmlátila do krve. Schoval jsem kulovnice a počkal, až se vrhnou na jiný vlak. Smutně se na mě díval papírový chlapec, dlaní mi dával znamení a hořel. Dávno už nejsou lidé, jen jakési postavy zmateně pobíhající uvnitř a křičící hrůzou.

Všechno co dělám, dělám ze strachu. Strach je pohnutkou každé mé činnosti, konstantou mého života, klíčem, kterým odemykám sebe i svět. Věcem dominuje úzkost. Také se v poslední době bojím pošt a létajících kol. I srny mi dělají problémy. Kompaktní aparáty požadují slunečno. Prolomené oblouky oken opět zvítězily. Je třeba zdržet se hlasování! Řád mořských panen vstoupil do stávky. Prostitutky zalité slunečním světlem opět nedodržely slovo. Pořád postávají na zákrutech silnic a vrhají své dlouhé stíny na luka ve večerní oranži, kde si hrají naše děti. Prázdnota je vnitřní podstatou každého obrazu. Úzkou štěrbinou mezi domy se tlačí světlo. Zezrnění televizorů – rozzrnění krajiny. Slova jsou různými maskami smrti, body prázdna. Jazyk je chladná ocel nože. Rybí šupiny za sklem. Potrhané stránky plné lidí! Píšťaly v hrdlech ptáků!! Třikrát stejně napsaná věta je třikrát stejně stejně napsaná věta!!! Která, která, která. Prázdnota je absencí času, ale proč kurva umíráme?

Rozhodl jsem se být smrtelný. Protože všechno krásné, všechno, co miluji, bylo dosaženo na hranicích smrti. Jsou však okamžiky, kdy se pravda ukáže jako naprosté šílenství. Tímto šílenstvím bylo naše rozhodnutí střílet, stejně jako rozhodnutí všechno zapisovat, šílenstvím byla celá naše cesta prázdnotou. Lidé se rodí jako jedinci a končí jako zaměnitelní starci. „Budeš jíst?“ zeptala se ho. „Chceš chleba s máslem?“ zavolala z kuchyně. „Budeš mi ji lízat?“ přivinula se k němu. „Budeš mi ji dneska opravdu lízat?“ zašeptala. „A proč jsi neumyl nádobí?“ pronesla vyčítavě. Základní vzdělání jsem ukončila. Pro špatný politický původ jsem i přes výborný prospěch nemohla studovat, ale musela jsem nastoupit do zaměstnání. Na univerzitu jsem mohla teprve po roce učení, kde dneska studuji s vyznamenáním. Všechno pro něho obětovala a láska ji pohltila jako bezedné moře.

Jsem dítě této doby, dítě prázdnoty. Smutek mě ovíjí jako pavučina svůj hmyz. Jazyk je vyčerpanost, naprostá a všudypřítomná. Všechno kolem požírá, a pak vyměšuje. Kde přichází porozumění, nastupuje agrese. Osud umělce – WC. Svět je už tak zparchantělý, že si ani neuvědomuje svou vlastní zparchantělost. Kdysi všechno, co se udělalo, bylo odsouzeno jen k zániku, dneska je všechno odsouzeno ke zkurvení. Sprostota, sprostota, sprostota. Dokonce i ptáci jsou v poslední době nějak sprostí. Jen si pozorně všimněte kosů! Ekonomická prosperita vzrostla o další finanční růst. Počet stisků se rovná počtu jízdenek. Hromadné slevy na odstraňování pih. Všechno je zkrátka přisprostlé, sprostá a perverzní je i laň, která přišla k řece. Navíc jsem dlouho neslyšel moře. Jen samá slova moře. Slova slova moře. Porozumění je kýč. Vymýšlet si je jediná možnost, jak přežít v každodenním světě ubohosti a všednosti. Slovo opakovaně šplouchá v promluvách, které občas dutě zesilují mikroporty. Při hudebním refrénu podobném vlezlé znělce se po­­otočí kajuta nebo se na předscéně vynoří lodní příď. Každá existence v sobě skrývá neexistenci. Zrušení jakékoli možnosti být. Přestat existovat. Vím, měl bych přestat rozumět, abych vnímal. Ležím na posteli a škrábu na okno: světová literatura je pouze ta, v níž je přítomen svět. Zoufale, zoufale, zoufale. Pozice zde je být stále přítomen.

Pode mnou ležel Tlučhuba jako můj stín. Volně plandal prostorem, vítr jím povíval jako zchátralým listím. Připomínal zteřelou, vetchou plachtu a pokaždé, když se do ní náhle opřel poryv větru, zvedal spolu se mnou kotvy a vyrážel k iluzorním břehům, které se jako společná halucinace třepotaly na horizontu. Ale k čemu nám byla nová země pod starým nebem? Hra na válku katapultovala Illusion Softworks do světa, znovu a jinak. Lovci pokladů – nejnavštěvovanější aplikace na Juice. A mezi nimi my, ztracení a zaprášení lovci bez domova, kteří unaveně visí za gumová držadla a naslouchají reptání spolucestujících. V kabelách se nám rozkládá maso naporcované z našich psů. Přistupují ke mně revizoři, a když zjistí, že jsem černý pasažér, chtějí po mně peníze nebo průkaz totožnosti. Nemám ani jedno, ani druhé. Sám, bez identity a bez peněz, za okny výbuchy, a nemilosrdní revizoři, kteří si myslí, že když mě nakonec milostivě propustí, prokážou mi bůhvíjakou službu. Jaké bude smažení jídel nové nastupující generace? Želatinové generace? Neustále z nás vane táž neochvějnost krásy a ztěžklá vůně psa.

Jak se všechno najednou hroutí, jak vším, co jsem dříve znal, začíná pronikat vůně neznáma a netušených končin. Nikdy předtím jsem takový pocit nepoznal a vlastně pořád nevím, když píšu tyto řádky, jak náležitě popsat, co cítím. Ale vše, úplně vše. A jak chci všechno zachytit, chytám se ničeho, navíc zjišťuji, že vůbec nemůžu psát, neboť mi chybí stůl či aspoň vhodný kout ke psaní. Ubohé hubené ruce třesoucí se netrpělivostí! Jak ruka skáče v rytmu vlaku, dělá na papíru nesmyslné klikyháky, které nemůžu přečíst. Ale co je mi po slovech. Kolem je všechno neurčitější a v této všeobklopující neurčitosti postrádají jakákoli slova smysl. Rýhující se vlnění prostupuje věcmi a zahaluje mě do stále větší neprojasněnosti. Rozkládá hranice mezi mnou a mnou, mezi mnou a druhými.

Dočasná smrt, anebo ustavičná nemoc?

Fragmenty? Možná už jen ony… Co z nás zbylo.

Aniž bychom mohli.

Ovšem že to nevíme.

To všechno jsou jen počátky mých konců.

Vyvolán záchvěvy představ.

Jaro, které někdy přijde. Bolesti, které nakonec odejdou.

Jako by mi uťali obě nohy i ruce. Nemůžu chodit ani psát.

Existují jenom dvě strasti, které jsou zároveň ctnostmi: soucit a oddanost. K těmto věcem, k tomuto němému světu.

Pomalost pohybu při psaní.

A přestanu mluvit, protože tím jen svou prázdnotu zvyšuji.

V tom, v čem jsem ztroskotal, si nedokážu představit nic ze svého ztroskotání.

Vnitřnosti života.

Fragment vržený do prostoru.

Teplota stále nepřekročila bod mrazu. Hodiny na věži pořád ukazují za tři minuty šest. Lidé pohybující se náměstím a z něj ústícími ulicemi ještě stále setrvávají na místě vymezeném mým okem a zmrzlými domy. Tématem je nehybnost.

Svět je tak ubohý, že je schopen naplňovat už jen svou vlastní ubohost. A mé hubené tělo, a tyto poznámky, které jsem sepsal, aniž bych je vyslovil, abych už jednou provždy skončil tu ubohou historii mluvení, nebyly by vznikly, nebýt okolnosti, o které nechci, ne, nemůžu mluvit, souvisí s temnotou paměti jako každé psaní, s neschopností a zapomínáním, stojím tu s vyprázdněnou hlavou, bez paměti, přesto schopný ustavičně zapomínat, kdo jsem, proč tu stojím, co se kdy stalo, co kdy nebylo, ztratil jsem tenkrát vše, každou možnost, ale co jsem vlastně ztratil, řeč, ale bylo­li kdy něco, tedy řeč, bylo­li cokoli, jsem­li vůbec, jako ty poznámky, duté, prázdné a zbytečné jako svět, jako tito lidé, což nemám ze sebe, jako vše, co píšu, všechno táhnu za sebou, nebo jsem si všechno vymyslel, tyto poznámky, tuto unavenost, jejich řeč, svoji neschopnost, táhnu za sebou pytel slov, kde jsem ho našel, svoji zbytečnost, všechno to za sebou táhnu, jako by se mě to týkalo, jejich svět a moje dětství, dospělost a zase dětství, ne, stáří, možná ani to ne, smrt, možná ani ona, možná jsem si všechno vymyslel, sebe, svět i své dětství.

Struktura mě samého. Krystaly.

Co mě neustále zabíjí. Každou přicházející noc. Každý nadcházející den.

Vytěsnili jsme neporozumění ze svého porozumění, takže nám nezbývá než ustavičné neporozumění.

Skutečnost napodobuje své vlastní zoufalství.

Jediným důvodem psaní je smrt.

Modř smrti. Fragmenty vědomí.

Sám v tuto chvíli a zcela opuštěn vším a kdečím: těmito mraky, tamtěmi lidmi a těmito řádky. Zvláště pak sám sebou.

Předměty, které zbyly. Myšlenky, které zbyly. Věci, které zůstaly. Lidé, kteří zbyli. Jazyk, který mi zůstal.

Věty jsou osamělé jako jejich lidé.

Naplnil jsem svoji ubohost. Teď půjdu a spláchnu ji.

(Praha 2001)