Znovu o masarykovském Československu

Nová Kovtunova knížka bezpochyby vyvolá značnou pozornost, což jistě nebude jen popularitou autora, který již dříve napsal oblíbené historické knížky, jako Masarykův triumf – Příběh konce velké války, či Tajuplnou vraždu – Případ Leopolda Hilsnera. I téma, které pro svoji nejnovější knihu zvolil, tj. meziválečné Československo, patří mezi domácími čtenáři spíše k tématům oblíbenějším.

Jak dosvědčují výše citované tituly starších publikací, autor má osobnost T. G. Masaryka rád. Snad kromě úvodních několika desítek stran, které jsou oslavou génia prezidenta-zakladatele, má Kovtunova kniha docela vyvážený charakter. Rozhodně se nejedná o další přírůstek do oslavné „tatíčkovské“ masarykovské bibliografie, z čehož jsem zpočátku autora podezříval. Ačkoli si autor Masaryka nesmírně váží, neváhá uvádět i momenty, kde se mýlil v odhadu situa­ce. Přesto však těmto kritickým poznámkám chybí onen uštěpačný, až škodolibý sarkasmus, který byl typický třeba pro pojednání o Masarykovi z pera Antonína Klimka (srv. jeho životní dílo Boj o Hrad). Kov­tunův přístup bezpochyby posiluje důvěru v text, v němž se sice autor v žádném případě nevyhýbá hodnotícím soudům, avšak na druhé straně se snaží maximalizovat dojem nestrannosti.

Byl to však asi na druhé straně právě onen zmíněný obdiv k Masarykovi, který Jiřího Kovtuna dovedl k naprosto neadekvátnímu koncipování knihy. V tom ostatně spatřuji asi také její největší chybu. Název Republika v nebezpečném světě plně odpovídá obsahu, protože největší pozornost věnuje zahraniční politice a vztahům s nejbližšími i vzdálenějšími partnery Československa na poli mezinárodní politiky. Pokud však výklad v knize pojal tímto způsobem, tak je potom zcela nesmyslné ukončovat jej rokem 1935, tedy rokem, v němž Masaryk definitivně opustil sféru aktivní politiky. Vnitropoliticky i vzhledem k jeho rostoucí apatii, způsobené vysokým věkem, v posledních letech výkonu funkce o tak zásadní přelom nešlo a ve smyslu zahraničněpolitickém samozřejmě ještě méně. Proto by se mělo drama vyprávět až do jeho hořkého konce v roce 1938, a ne tyto poslední tři roky zcela opominout, resp. v téměř tisícistránkové knize je odbýt necelými čtyřmi stránkami. Vzhledem k důkladnosti, s jakou Kovtun téma zpracoval, by kniha mohla mít ambice být čtvrtým z velkých přehledových zpracování dějin první republiky ze současné doby; vedle V. Olivové, Z. Kárníka a již zmíněného A. Klimka. Takto zůstává alespoň cenným přehledným zpracováním meziválečné zahraniční politiky, jakkoli nešťastně chronologicky zakončeným.

Z mých výše uvedených poznámek na adresu publikace by se mohlo zdát, že je věnována výhradně zahraniční politice. Tak tomu však není. Rozsáhlé pasáže knihy se zabývají i politikou vnitřní. Kritickou poznámku bych zde měl jen v tom směru, že opět jde primárně o výklad dějin politických, zatímco aspekty hospodářské a sociální hrají roli zcela podružnou a autor se omezuje jen na nejnutnější postřehy, převážně ze sekundární literatury. Tento nedostatek je zvláště patrný ve výkladu éry velké hospodářské krize ve třicátých letech. Přestože tomuto období je věnováno cca 250 stránek, Kovtun je s touto fatální ekonomickou determinantou tehdejší domácí i světové politiky hotov v podstatě ve třech odstavcích (s. 638 a s. 712). Ochuzení výkladu o rozpracování tohoto zásadního kontextu je bezpochyby na škodu věci. Na druhé straně nutno poznamenat, že tyto zásadně politické dějiny jsou v Kovtunově zpracování velmi široce a zajímavě pojaty, a to především tím, že obsahují poměrně rozsáhlé komentáře k vnitropolitické situaci také v ostatních zemích, s nimiž měla československá politická reprezentace co do činění. V tomto směru jednoznačným pozitivem je skutečnost, že Kovtun rozsáhle čerpá poznatky také ze zahraničních pramenů, včetně archivních.

Co na knize ocení asi každý čtenář, odborný i laický, jsou autorovy sondy do charakteru předních politických aktérů té doby, domácích i zahraničních. Jde v tomto směru o seriózní pokusy, a řekněme, že i důvěryhodné postřehy, které však na druhé straně nezatahují autora do osidel nějakého psychologizujícího determinismu. Neméně přínosné jsou pak i autorem často užívané glosy zahraničních pozorovatelů na adresu některých domácích osobností či k různým událostem v Československu. Čtivosti knihy rovněž napomáhá, že se autor neostýchá uvádět některé (zdánlivě) nepodstatné skutečnosti. Tak se dozvíme, že Alois Rašín, ačkoli byl 5. ledna 1923 smrtelně postřelen atentátníkem, neustále svíral ve svých rtech doutník, který kouřil při odchodu z domu (s. 239).

Jestliže Olivová napsala nepříliš inovativní oslavu první republiky, Kárník informačně nesmírně bohatou, leč pro svou odbornost a rozsah tří tlustých dílů hůře stravitelnou, přehledovou práci, Klimek neméně objemnou práci v rámci Dějin zemí Koruny české, která je však jen rozšířením Boje o Hrad s jeho důrazem na kuloární dění, tak Kovtun poskytl pojednání o masarykovském Československu, jež má potenciál oslovit nejširší čtenářskou obec. Autor zde výborně využil svého nadání psát živě a srozumitelně, aniž by slevil z odborných kvalit textu, a za to bezpochyby zaslouží ocenění.

Autor je historik.